Nacházím se v pětihvězdičkovém hotelu, jehož útroby už dobrých dvacet let nepřivítaly žádnou delegaci. Procházím chodbami plných suti a skrz nevyplněné okenní otvory vane dovnitř vánek, který hraje na siluety stěn smutnou notou. Stoupám po schodech do nejvyššího patra a přitom sleduji, jak smíchání vody s vápnem vyčarovalo na stropu krápníky. Stojím na střeše, hledím na bazén, kde místo lidských postav plavou staré pneumatiky a pokouším si uvědomit zašlou slávu bývalého olympijského objektu. Melancholickou náladu zaháním ve chvíli, kdy se porozhlédnu po okolní krajině. Husté smrkové lesy v kombinaci s ostrými štíty hor jako kdyby ani nepamatovaly nedávný válečný konflikt, který měl za následek desetitisíce mrtvých civilistů. Krásné země plná šrámů… taková je Bosna a Hercegovina.
Nevím, jak to máte vy, ale v mém případě vede příliš dlouhé přemýšlení k tomu, že často neudělám vůbec nic. Nebezpečí mozku tkví v umění cokoli překombinovat. Je důležité ho roztlačit a pak hned naskočit. Ve chvíli, kdy se rozjede až příliš, tak se jen zvyšuje šance, že zůstanu stát na místě a propásnu zajímavou příležitost. Vždy totiž existují důvody, proč být pohodlný, schovaný ve své komfortní zóně a nic neriskovat…
Začátkem června jsem si odběhal svůj poslední závod v orientačním běhu a pověsil letošní sezonu na hřebík. Dostal jsem lukrativní nabídku výprav od Expedition clubu a uvědomil jsem si, že touha poznávat nové země je v této chvíli silnější, než běhat s mapou po lese. Když jsem v polovině června dostal možnost letět na podzim do Nepálu, kývnul jsem na ní pod podmínkou, že chci do té doby odprůvodcovat co nejvíce akcí. Slovo dalo slovo a zničeho nic mi spadla do klína výprava do Bosny. Akce, kvůli které jsem nakonec oželel mistrovství republiky a byla jen začátkem konce mé letošní sezony.
Ostych stranou
Víte, co je ujetý? Je jen otázkou času, než se kterákoliv skupina lidí, která se vzájemně nezná, začne bavit o… no… o exkrementech. O exkrementech a o sexu. Některým trvá několik dní, než se osmělí a jiní to střílí od boku už po několika hodinách. Vědomě, či nevědomě to děláme všichni a je to tak správně. Neznám totiž žádnou jinou věc, která by neznámé účastníky výpravy sblížila natolik, jako jsou postelové příhody „jejich kamarádů“ :)
Je zajímavé sledovat partičku lidí, která by se za normálních okolností nesetkala, jak si k sobě hledá vzájemnou cestu a neskutečně mě naplňuje funkce sociálního tmelu (kamarád Jiří Krejčík by to nazval sociálním lubrikantem :)
Po celovečerní jízdě pomalu přijíždíme do Sarajeva. Města, které před dvaceti lety hostilo nepřátelské utkání mezi vojskem srbské republiky a bosenskými silami. Pro dějepisem nepolíbené se jednalo o nejdelší obléhání města v dějinách moderního válečnictví, které trvalo téměř čtyři roky (1429 dní). Pozornost světové veřejnosti přilákal nejenom fakt, že se v Sarajevu konaly v roce 1984 zimní olympijské hry, ale také smutná statistika hlásající výbuchy v průměru tří set dělostřeleckých granátů denně. Všech 35 tisíc budov neopravíte mávnutím kouzelného proutku, takže i dvě desetiletí po válce si na fasádách domů všímáte známek šrapnelů. Člověk se prochází po válečném hřbitově a naplno si uvědomuje, jakou má vlastně kliku, že se narodil na bezpečném místě, kde je největším nebezpečím zdražení rohlíků a tragikomická hlava státu.
Doporučuji prohlédnout fotogalerii.
V centru města není však po válce jakýkoliv památek. Teda vlastně až na jednu… Kousek od našeho parkoviště se nachází místo, které bylo jedním z důvodů vzniku 1. světové války. Na rohu baráku uprostřed Sarajeva je umístěna cedule hlásící, že právě tady byla zastřelena postava, bez které by nevznikl román o dobrém vojáku Švejkovi. Pár uliček za místem atentátu na Františka Ferdinanda dáváme luxusní snídani v podobě uštipců a vyrážíme na prohlídku města. Nebýt válečných hřbitovů a několika domků s motivy „war artu“, tak si člověk ani neuvědomí, jaké hrůzy se tu před nedávnem děly. Navštěvujeme kaličské doupě místních výrostků v podobě historické městské pevnosti a hodinku na to si jedeme očíhnout ruiny sportovišť olympijských her.
Stojím na vrcholu skokanského můstku a v duchu přemýšlím nad tím, jaké drogy asi skokani berou, aby se odhodlali dobrovolně sjet tenhle sebevražedný tobogán. Mára, zatímco tančí na hraně odraziště, cvaká selfíčka o sto šest a ostatní se spíš s respektem drží dál od vzdušné propasti. Hlavou se mi míhá myšlenka, kolik olympijských staveb má asi podobný osud a slouží jako propagace uniformního způsobu života. Po příjezdu domů a několika vteřinách googlování zpětně zjištuji, že jich není málo… Rozpačitou náladu ve mě prohlubuje návštěva olympijského ubytovacího komplexu, který se nachází nedaleko skokanských můstků. Luxusní hotel, jehož aktuální stav bohužel neodpovídá našim ubytovacím standardům. „Tady by se hrál paintball!“ poznamenává jeden z účastníků a bohužel má pravdu. Ruina, která byla dříve pýchou, je nyní na odstřel. V podvečer přejíždíme do pohoří Vysočica, kde máme zajištěné ubytování pro dnešní noc. Bratři Enik s Ezikem už na nás čekají a zubí se na nás svými bezzubými úsměvy :)
Večerní posezení u piva boří všechny bariéry a s přibývající hladinkou mám pocit, že se spíše nacházím v partnerské poradně… :-D
Není namazat se, jako namazat!
Probouzím se se sušákem v puse a mám lehce smazáno, cože se to včera všechno dělo. „Hmmm… Asi slušná akce!“ mumlám si pod vousy a přitom se převlékám do běžeckého. Od garanta výprav Marťase jsem dostal hrubý nástřel doporučené trasy, kterou máme dnes absolvovat. Zkušené oko mé modravé však usuzuje, že se jedná o slušný punk místní buší a jelikož si nechci vzít na triko, že mi některý z účastníků vrazí do chřtánu svou nespokojenou pohorku, jdu si trasu brzo ráno proběhnout.
„Ty voe, nejdřív jsem o fous unikl napadaní krvežíznivým čoklem, pak jsem měl strach jestli neběžím minovým polem a teď tohle. Co to dopr*ele je?!“ kopu naštvaně do pařezu, zatímco si zrakem přeměřuji skálu, kterou bychom měli podle Marťasových podkladů zdolat. „Ještě, že jsem tu ty své ovečky nenahnal,“ říkám si v duchu a vybírám alternativní trasu. Když po necelých dvou hodinách přibíhám zpět k chalupě, snažím se nedávat najevo své rozhořčení a urychleně vymýšlím jinou cestu.
Kolem půl deváté vyrážíme s celou družinou směr kopec Vito a příjemný větřík otupuje sluneční paprsky. Píšu sluneční paprsky, ale ve skutečnosti myslím kůži spalující solárko, které nás nevědomky terorizovalo po celou dobu našeho výletu. Jelikož do toho foukal vítr o sto čest, tak jsme to všichni brali na lehkou váhu. Výsledek byl ten že se někteří z nás další den probudili převlečení za raky… Ale nepředbíhejme! S notnou dávkou improvizace si děláme výlet po vysočických kopcích a rozplýváme se nad rozmanitostí zdejších hor. Krása!
Vracíme se zpět k chalupě, dáváme oběd a pomalu se přesouváme přes Foču (nákup jídla) do národního parku Sutjeska, který leží nedaleko hranic s Černou horou. Cestou osvětuji Slovence Miriam význam slovíčka čokolvek. Ten, kdo se domnívá, že čokolvek je v překladu do češtiny slovíčko cokoliv, tak je na omylu. Čokolvek je totiž podle Švirdova slovníčku, cituji: „…nadýchaná čokoládová mňamka se šlehačkou…“. Kousek před cílovou destinací odbočujeme z hlavní silnice strmě do hor a posledních 14 km testujeme odolnost naší věrné čtyřkolové společnice, Borůvky. Místní silnice totiž připomíná tankodrom, je široká sotva dva a půl metru a aby toho nebylo málo, tak v tom nejhloupějším místě potkávám v protisměru plně naložený náklaďák se dřevem. S notnou dávkou pomoci se nám naštěstí daří vyčmuchat lesní improvizovanou plošinu pro dočasné parkování. Po tomto equilibristickém kousku říkám nahlas své posádce, že bych si přece jenom mohl ten řidičák konečně udělat :)
Po 80-ti minutách adrenalinové jízdy, při které nám z repráků vyhrává zimbabwský repík, přijíždíme na místo horského parkoviště, kde hodláme přečkat noc. Pomalu se smráká a největší překvápko přichází ve chvíli, kdy Vojta s Petrem vybalují stan. „Ty kráso, to v hračkářství nic lepšího neměli?“ popichuji s úsměvem na tváři kluky, kteří smutně koukají na jednoplášťové áčko, které spíš připomíná domeček pro barbíny. V první chvíli netuším, jestli se borci mají smát nebo brečet, protože v něčem podobném by nikdo nechtěl spát ani na zahradě :) V průběhu večera zjišťujeme, že sluníčko dnes pálilo přece jen o něco více, než jsme si mysleli a že používání krému asi není úplná blbost… Všudypřítomní komáři nás relativně brzo zahání na kutě a během několika vteřin upadám do bezvědomí.
Bez závazku, bez lásky, zezadu a za vlásky
Po zkušenosti z předešlého dne, jdu i dnes na průzkum terénu. S běžeckými botami na nohou absolvuji ranní desetikilometrovou dávku k jezeru Trnovačko, kde se hodláme na následující dva dny utábořit. Po návratu zpět ke stanu se neskutečně bavím vzhledem některých účastníků. Kdyby třeba takový Ondra (Pytlík) běhal po světě před 70-ti lety, tak by bylo nad SLUNCE jasné, kde vzal Jaroslav Foglar inspiraci k postavě Červenáčka. Zdaleka však nebyl jediný, kdo se před našimi zraky nepříjemně vybarvil :)
Zatímco se někteří pečlivě krémovali, jiní si hráli na schovku a nalézali své ztracené mobilní telefony v útrobách svých vlastních spacáků :) To mi připomnělo příhodu, kdy jsem se jednou vrátil z letních závodů a ze spacáku jsem v pokoji vyklepal živou ještěrku… ale o tom zase někdy příště. Vydáváme se na těžko k jezeru Trnovačko, kam přicházíme po hodince a půl volné chůze. Následuje skoro 40-ti minutové dohadování se samozvaným správcem jezera, který má evidentně místo mozku dřevěná polénka. Nejdřív nás totiž umisťuje do lokality s nulovým přístupem k vodě a když s ním nesouhlasíme, tak temperamentně zvyšuje hlas a máchá rukama, že prý si musíme zaplatit za jím nanošené dřevo na večerní táborák. Jelikož mi o tomhle frajerovi vyprávěl Martin, že na ně při první výpravě do Bosny vytáhnul brokovnici, dávám si raději bacha na pusu a snažím se urovnat nenadálý konflikt. Borec nás nakonec naštvaně umisťuje na druhý břeh jezera a se slovy: „Vsaďte se se mnou, že tu zítra večer bude 500 lidí,“ odchází naštvaně pryč. „Tenhle frajer nedokáže zabít ani čas,“ pomyslel jsem si :)
Stavíme stany, dáváme koupačku a po obědě vyrážíme na několikahodinovou túru na nedaleký kopec Trnovačko Durmitor. Cestou nás přismahlý Ondra baví hláškami typu: „Bez závazku, bez lásky, zezadu a za vlásky…“ a než se nadějeme, koulujeme se kousek pod vrcholem sněhem. Pár minut na to dáváme vrcholovou svačinu a užíváme si dokonalý výhled na srdcovité (nebo prdelovité?) jezero pod námi. Nádhera!
Cestou do tábora si s Vojtou a Ondřejem nenecháváme ujít návštěvu několik set metrů dlouhé jeskyně a následuje večerní hygiena v podobě koupání v jezeře. Teplota vody byla… osvěžující! :) Celé to dokládá rozhovor dvou nejmenovaných účastnic: „Jaká je voda?“ „Povím ti to takhle. Onanovala jsi někdy s rampouchem?!“ :-D
Také mě překvapila nesmělost několika členů naší vlčí smečky. To si takhle myslíte, že chápete běh světa a pak najednou uvidíte čtveřici naháčů, kteří se čvachtají v relativně hojně navštěvovaném jezeře a nejednou nic nedává smysl :)
„Asi to dělají jen pro nějakej pleasure!“
…zahlásil Petr na otázku, proč nás sakra obtěžují mouchy i ve výšce nad 2000 m a přitom se sápeme na nejvyšší kopec Bosny – Maglič (2386 m. n. m.). Po dost brutálním prvním kilometru, na kterém vyšplháváme 250 m převýšení se mění pěšinka v šotolinu a od druhého kilometru stoupáme už jen mírně po hřebeni. Je zajímavé, že zatímco se jezero Trnovačko nachází v Černé Hoře, vyrážíme od něj na nejvyšší horu Bosny. Maglič se totiž nachází jen pár stovek metrů od hranic a nejhezčí normálka vede z Montenegra. Po třech hodinách docházíme k našemu cíli a po své levici spatřuji blížící se bouři. „Vyběhneme rychle na kopec, uděláme fotku a hned zase sejdeme dolů!“ dávám jasné pokyny celé naší skupině a urychleně se přesouváme na nejvyšší bosenský bod. Cestu dolů výrazně urychlila vidina přicházejícího zhoršení počasí a měli jsme štěstí, že hromy začali létat v momentě, kdy jsme byli už v bezpečí. Menší nepříjemnosti způsobily bolesti kolen Renči, Márovi a Miriam, u kterých jsem si postupně všímal, jak se mění jejich styl chůze. Normální lidských pohyb se po několika hodinách přetvořil na chůzi připomínající kyborga a ve finále kyborga vystřídal robot. Jsem rád, že mé kousavé poznámky vnímali s humorem a že mě neuškvařili svými elektrickými obvody :)
Po koupačce, sbalení fidlátek a nekonečnému přesunu k autu se vydáváme 80-ti minutovým tankodromem zpět dolů k hlavní silnici a následně do Mostaru. Místo vítečného zimbabwského repíku přichází na řadu srbský popík a nám se do paměti nenávratně vrývá text, jaké zvuky dělá kravička, koza, malá sviňa apod. Hudba Oskara Saviče je sice primárně určena pro mentálně choré, ale není náhodou, že sklízí věhlasný úspěch u všech výprav Expedition clubu :)
Večerní příjezd do Mostaru je tak trochu šok, protože se přesouváme z hor do nížiny, kde je i v podvečer teplota 35 °C. Ubytováváme se v sympatickém hostelu Lena, který patří stejnojmenné (podle některých) charismatické (podle některých) třicátnici (podle mě i více-cátnici). Dáváme sprchu a razíme do víru velkoměsta. Centrum Mostaru je překrásné místo, které je jak dělané na večerní randíčko :) Ehm… kde jsme to skončili? Ach ano! Noční Mostar se svým pamětihodným mostem má něco do sebe a zatímco se někteří oddávali nočním toulkám, jiní se rozhodli oddávat tanečním rytmům a prozkoumat Alibabovu jeskyni.
O co, že neskočí…
Po probdělé noci se jen málokomu chtělo vstávat z klimatizovaného pokoje do rozpáleného města. Dopolední procházka Mostarem se změnila v hon za kávovým životabudičem a jelikož jsme si vybrali kavárnu s výhledem na most sebevrahů, mohli jsme si vychutnat několikavteřinový let jednoho z nich. Po kávičce a důsledné kontrole, jestli ten skákací magor pád do řeky přežil, jsem vypotil svou pravidelnou dávku deseti pohledů a pomalu jsme se rozloučili s pátým největším městem v zemi. Jelikož je takové vedro, že by i velbloudi umírali dehydratací, rozhodli jsme se pro koupačku v nedalekých vodopádech Kravica. Nejlepší rozhodnutí na světě! Impozantní vodní dílo široké 120 metrů a 27 metrů vysoké nás příjemně osvěžilo a něž se stíháme vrátit k autu, jsme všichni opět zpocení jak vrata od chlíva. Každopádně paráda největšího kalibru a divím se, že jsou vodopády volně přístupné všem plaváčkům. Pomalu se vracíme domů a cestou se stavujeme u atypického pomníku ze 2. světové války. Jedná se o spadlý most Jablanica, který vyhodili ve 43. roce do vzduchu partyzáni, když po něm právě projížděl vlak. Jelikož máme zpoždění a zákony schválnosti jsou jasně dané, potkává nás hodně silná bouřka, která nám na Borůvčinu kapotu metá snad všechno, co jí přichází do cesty. Několik desítek minut dokonce musíme stát na okraji silnice, protože stěrače nestíhají stírat a viditelnost je prakticky nulová. Nekonečnou cestu domů mi zpestřuje fakt, že se nám Borůvka v Bosně neporouchala. Všichni průvodci mě totiž dopředu varovali, že Bosna je jako magnet na Borůvčiny bolístky. Došli jsem tedy k závěru, že jí naše veselá parta spravila čakru. Bohužel ne na dlouho, protože pár týdnů na to do ní „někdo“ omylem natakoval benzín, místo nafty… :-D Ale to už je jiná pohádka. Zpět do Brna dorážíme ve čtvrt na sedm ráno a po Borůvčím vysmejčení razím na desátou rovnou do Hanibalu do práce. Nemilé vystřízlivění!
Co říci závěrem? Nejlépe to podle mě zhodnotil Petr Janáček:
„Minulý týden jsem měl možnost projet spolu se členy Expedičního klubu kus Bosny a Hercegoviny. Ta země mě moc příjemně překvapila. Někdo by možná čekal nějaký balkánský brajgl, ale nic takového se nekonalo. Ulice mají čisté a upravené, jen ve velkých městech jsou ještě vidět stopy války, která proběhla před dvaceti lety. Mají tu pěkné silnice – rozhodně lepší než v ČR – a není tam velký provoz. Je to hornatá země plná lesů a nádherné přírody nabízející nespočet možností pro milovníky trekování. Lidé jsou přátelští a milí a pohodlně se dorozumíte i bez znalosti cizí řeči. Bosna je pro našince cenově dostupná a dobře tam vaří. Člověk tu cítí určitou kulturní blízkost, podobně jako v ostatních zemích bývalé Jugoslávie a Rakouska – Uherska, zároveň tu jsou ale patrné i silné orientální vlivy. Bosna je zkrátka hodně zajímavá země, která má rozhodně co nabídnout.“
A já s ním naprosto souhlasím! Z mého pohledu se jednalo o jeden z nejhezčích výletů, které jsem zažil a pokud chcete poznat tak trochu jinou evropskou exotiku, můžu Bosnu mile rád doporučit :)