Ležím v pangejtu a koukám na hvězdy. Po 12 hodinách usilovné dřiny si užívám slastný pocit nic nedělání. Samozřejmě bych se cítil líp, kdyby bylo o půl dne později a já se místo travnatého rigolu uprostřed lesa nacházel ve stanu cílové arény. Možná, že kdybych si koupil kvalitnější camelbak, tak by mi po hodině běhu nevytekla všechna voda do trenek a já bych nemusel vzdorovat vlčí smečce. Snad kdybych neflákal regeneraci a pravidelně se protahoval, tak bych si neobnovil zánět v koleni, se kterým celý rok laboruji. Taky jsem mohl lépe pošéfovat zásobu jídla a nevydat se na celodenní běh jen s 6 müsli tyčinkami a hroznovým cukrem. Ale co… Je dobojováno a přestože jsem tuhle bitvu prohrál, tak ničeho nelituju.
„Blboun. Jsem pěknej blboun!“ sarkasticky se směju sám sobě a v zápalu sebe šikany nevnímám příjezd záchranného automobilu. Píše se rok 2009, je mi 18 let a právě jsem si na vlastní kůži vyzkoušel jaké to je, zúčastnit se 24 hodinového rogainingu.
Nevědomost je sladká
Říká se, že nikdy neuděláš stejnou chybu dvakrát. Protože podruhé když to uděláš, tak to není chyba, ale volba. Jenomže když se ve zdraví vrátíte z nepříliš idylického výstupu na Mont Blanc, tak můžete mít rázem pocit, že přežijete všechno. Po návratu z Francie jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, že za pár dní běžím 96 km dlouhý ultra trail. Nacházel jsem se myšlenkami vysoko nad zemí. Mé představy mě obalovaly do bezpečí bublinkové fólie a sám sobě jsem si nalhával, že mi nějaká dlouhá procházka Beskydami nemůže nic udělat. Můžu jíst co chci, pít podle libosti, běhat cokoliv a kdykoliv se mi zachce a „ono se to samo nějak dá do kupy.“ Co na tom, že každé ráno belhám jako Quasimodo a vlastně jsem už dočista zapomněl na to, jaké to je se probudit bez bolesti nohou. Jsem mladej kluk, kterej za prázdniny proběhal střevíce a nebývá skoro nikdy zraněnej. Tak co by se na Beskydské sedmičce mohlo podělat?
Show must go on!
Přes nával adrenalinu nevnímám, co mi můj parťák Pavel Brlica říká. Zřejmě mě už zase upozorňuje na fakt, že nechce přepálit začátek a že se musíme jít to svoje. Rozhlížím se kolem sebe a spatřuji zkušeného horolezce (a zároveň i ředitele B7) Libora Uhra, jak rozdává předstartovní rozhovory. Dívat se, jak Libor vyráží vstříc dalšímu dobrodružství, je tak trochu jako sledovat dobře vychovaného reportéra, jak si strhne brýle a natáhne rudou pláštěnku. Po čtvrthodinové pomlce způsobené zpožděním vlaku se závodníky a rychlému svatebnímu obřadu, se jde konečně na věc. Se startovním výstřelem se spouští ohlušující ohňostroj a smečka chrtů se vydává vstříc sebevražedné misi – 96 km dlouhé trati s 5400 m převýšením. Tempo prvních závodníků není nějak extrémně zběsilé, ale samozřejmě není adekvátní délce trati. Naše „waka-maka-fó“ dvojice se neohlíží na ostatní a v klidu si to rozbíhá tempem 4:45 min / km.
„Hej frajere, strč si ty svý hole… však víš kam!“ volám s úsměvem na borce před sebou a lehkým podržením jeho „berliček“ mu dávám najevo, že mi s nimi míří do citlivých partií. Had závodníků se překvapivě natahuje a jakmile se po pěti kilometrech dostáváme pod Malý Javorový, jsem se svým parťákem prakticky sám. Z batůžku si sundávám teleskopické hole a přecházíme do rychlo chůze. Upřímně řečeno jsem byl velký odpůrce holí. Vnímal jsem je jako přebytečnou zátěž a nedokázal jsem si představit kopec, který bych nebyl schopný vyběhnout (ostatně před týdnem jsem se vrátil z nejvyššího pohoří Evropy). Opak je ale pravdou. Zatímco všechny kopce v Alpách tvořily desítky a stovky drobných či menších serpentin, tady se chodí přímo po sjezdovce a tím pádem se hole stávají nejlepším přítelem člověka. Oba dva s Pavlem na sebe v úžasu hledíme a honí se nám hlavou něco ve smyslu: „Takže všechny kopce pěšky? To jsme se přihlásili na závod klubu turistů nebo co?!“ Nicméně první desítky kilometrů utekly neskutečně rychle, za což jsme mohli vděčit luxusnímu počasí a 
perfektnímu značení trati. Dva dny před samotnou akcí jsem několik hodin naklikával celou trať do Google Earthu a tisknul kvalitnější mapové podklady. Ve výsledku jsem tajně doufal, že se vyskytnou orientačně nejistá místa, ve kterých bychom mohli získat. Nic takového se „bohužel“ nestalo. Odrazové šipky s fáborky plnily svou práci na výbornou a byl jsem mile překvapen, jak kvalitně se dá vyznačit podobně dlouhý závod. Čas ubíhá poměrně svižně a pokud mě začíná opravdu něco bolet, tak to je pusa. Neustále s Pavlem kecáme a myšlenkami se nenacházíme ani tak na závodě, jako spíš někde u pivka. Kvalitní týmová komunikace je základ a já si pro jistotu napsal na mapu pět zajímavých témat, které dokážou člověka zaměstnat ve chvílích největší krize. Občas mi zazvoní telefon a já nahlas předčítám nějakou tu povzbudivou smsku od známých a kamarádů. Logicky očekávám, že mobilní tamtamy utichnou chvíli po půlnoci. Nestačím se však divit, když nám kolem čtvrté hodiny ranní dochází textovka od Majla. Prostě a jednoduše není hodina, aby nám někdo z vás nenapsal a za to vám patří můj obrovský dík! :)
Z nejhoršího už jsme na začátku
Chytře rozvržená rychlost se nám pomalu vyplácí a cestou na Travný (3. vrchol ze 7) začínáme předcházet větší počet dvojic. Při výšlapu na Lysou horu (4. kopec) pokračujeme ve svižném tempu a vzdalujeme se několika dalším párům čelovek. „Trošku prosím zvolni!“ volá na mě Pavel a já se probouzím z transu. „Jasně bejku, stačí říct. Asi jsem se trochu zaposlouchal do iPodu…“ V podobně bezstarostném duchu se odvíjí celá první polovina trati. Když jsme si na 46. kilometru dáváme na občerstvovačce v Ostravicích polévku, začíná se pomalu rozednívat. Mám obrovskou radost, že se na nás trať zatím negativně nepodepsala a všechno klape podle plánu. Snad jen, kdyby to bylo méně chodecké a více běžecké! Vždyť od prvních kilometrů se vleču jako tank a ta tam je lehkost nášlapu přes přední část nohy, na které si poslední dobou tak zakládám. A taky ty seběhy by mohly být méně strmé a kamenité… Jinak pohodička!
Je to sice dál, ale za to horší cesta!
Začíná mi svítit hnědá kontrolka trávení s nápisem: „Hej kámo, už mi tady dochází místo!“ a jelikož to Pavel vidí stejně, tak si dáváme rychlou vyprazdňovací pauzu. Strava je u obdobných ultra maratonů alfa omegou celého výkonu a dnešním závodem otevírám pandořinu skřínku. Hodinku před startem jsem do sebe naházel 250 g těstovin s pestem a na každé občerstvovačce soukám do žaludku několik banánů, 2 hrsti müssli a jako bonus meloun namočený v soli (ochrana proti křečím). Každou hodinku spotřebuji cca 500 – 700 ml tekutin a preventivně polykám hořčíkovou pilulku. Jednou za dvě hoďky také Enervit GT tabletku „jen tak pro dobrý pocit“. Pro všechny případy mám sebou 4 velké energy tyčky pro mega sypače, která každá váží 100 g a mají v sobě tolik síly, že by dokázaly roztancovat Stephena Hawkinga. Nikdy jsem nic podobného nejedl a sám jsem zvědav, co to se mnou udělá.
Cesta na pátý vrchol – Smrk je nekonečná a jsme zaskočeni, jak prudkým svahem značení vede. „Tuhle šlichtu bych teda nechtěl sbíhat…“ zubí se na mě Pavel a já jen s respektem koukám na nebezpečně se tyčící kameny za námi. Začínám mít problém dostat tělo z chůze do běhu. Nikdy v životě by mě nenapadlo, jak může být chůze oproti běhu odlišná disciplína a pomalu mě tahají svaly mezi kyčlí a třísly. „Sakra, na tohle jsem teda opravdu netrénoval a kdybych věděl do čeho jdu, tak naprosto změním charakter tréninku…“ mumlám si spiklenecky pod vousy. Nicméně při seběhu do Čeladné (62 km za námi, 34 před námi) předbíháme další tři dvojice a prý se v tuhle chvíli nacházíme na 6. místě. Při výšlapu na předposlední kopec (Čertův mlýn) mě opravdu přestává bavit závodit a už se do každého kroku musím nutit. „Jakej chytrák vymejšlel tak chodeckou trať? To se nám to snaží znechutit schválně nebo na ty vrcholy nevedou žádné běhatelnější a míň prudké cesty?!“ Po 65 km začínám cítit lehké záchvěvy v oblasti obou kolenních výrůstků. Drobné impulzy, které varují před blížícím se zraněním. Až do 70. km to pokračuje relativně bez problému, ale při seběhu do Ráztoky se intenzita stupňuje a nenápadné škubání se mění na palčivou bolest. Do toho se dívám do mapy a nadávám na trať: „To si snad dělají srandu, ne? Takže my nemůžeme jít hezky z Pustevny po hřebení na Radhošť, ale musíme seběhnout o 600 m níž a následně to celé zase vyprasit nahoru? Na počítači to nevypadalo tak prudce…“
Přátelství zrozené v bolesti přetrvá navždy.
Bolest kolenních úponů se stupňuje a při zdolávání Radhoště si uvědomuji, že se podvědomě snažím co nejméně ohýbat kolena. Když vám při každém došlapu „někdo“ propichuje koleno nožem, tak uděláte cokoliv pro to, abyste se bolesti co nejlépe vyhnuli. V mém případě to vypadá tak, že chodím s téměř narovnanýma nohama. Připomínám dřevěného zápasníka bojujícího s chobotnicí na dopravním pásu a z vlastní zkušenosti vím, že je jen otázkou času, než mě tenhle 
neúhledný styl odrovná svaly a úpony, které člověk běžně nepoužívá. Aby toho nebylo málo, tak vlivem nezvyklé stravy začínám mít nafouklé břicho a vlka na tříslech. Pokud se člověk pravidelně nemaže, tak se po nějakém časem indulona vsákne do kůže a přestává mít své zázračné schopnosti. Koukám do mapy a je mi jasné, že mě čeká nejdelší půlmaraton v mém životě. Na plochém vršku Radhoště se snažím několikrát rozeběhnout, ale má běžecká rychlost se rovná rychlosti chůze. „Sakra, ty jseš ale blb! To že máš zablokovaná třísla a břicho jako balón, tak se dá ještě pochopit. Ale že opět dojedeš na kolenní úpony a nepravidelné mazání citlivých partií, tak to je čistá nezodpovědnost.“ Cestou na Pindulu (poslední občerstvovací stanice) vzpomínám na svého otce, který před několika roky podstoupil výměnu kyčelního kloubu. Ta mu byla provedena jen v částečné narkóza, takže zatímco se koukal na televizi, tak mu doktoři pálili kůži a vrtačkou odstraňovali poškozený kloub… Brrrrr!!! Hrozná představa a
pokouším si vsugerovat, že ta má bebíčka jsou naprosto malicherná. „Kdy jsi naposledy viděl kluka brečet bolestí?!“ otáčím se na Pavla a po tvářích mi tečou slzy. Po pár metrech si říkám, že je to jen o hlavě a že se měním v pěknou bábovku. Dávám si sám sobě výchovnou facku a opět přecházím chvíli do běhu. Na závěrečné občerstvovačce nikam nespěcháme. Energie máme sice dost, ale posledních 11 km může být ještě sakra dlouhých a určitě není od věci doplnit si do kejmlu vodu. Úsměvné je, že se tady setkávám s jedním svým spolužákem z výšky (pořadatel), takže i když se utápím v bolestech, tak na oko nedávám nic znát. Nejsem dobrej týmovej hráč. Opravdu mi dělá problém přiznat svou slabost a to především v případě, kdy se na mě pohlíží jako na oporu týmu. Při výšlapu na Velký Javorník si zvedám triko a ukazuji Pavlovi své nafouklé břicho: „Ty voe, ty vypadáš jak africký děcko!“ prohlašuje s úsměvem a já jsem rád, že má pochopení pro mé další odskočení do křoví.
Je lepší shořet, než vyhasnout
Sen o času mezi 12 – 14 hodinami se nadobro vytratil a jelikož nás předbíhá cca desátá dvojice, tak už dávno nemyslíme na umístění, ale jen se za každou cenu snažíme dostat se do cíle. Na každé rovince se pokouším rozeběhnout a snad se mi to i daří. Je ironické, že zatímco vkládám energii do pohybu vzdáleně se podobajícímu běhu, tak Pavel vedle mě jde pěšky. „Takže já se celé prázdniny morduju s maratony a několikafázovými tréninky, aby mě ve výsledku odrovnala chůze do kopce a tyhle stupidní kolenní úpony!“ Mám zlost na celej svět a z uší mi uniká pára. Za Velkým Javorníkem se pouštíme za chůze do debaty s místními turisty a je pozoruhodné, 
že nejsem zas v takové psychické krizi, abych si sám ze sebe nedokázal udělat srandu nebo s úsměvem na tváři děkovat za povzbuzování na trati. Člověk je sice po prozávoděné noci svým způsobem utahanej, ale pořád mám energii na rozdávání. Necelých 2,5 km před cílem nás předbíhá mixová dvojice (holka a kluk) a mé ego je rozmetáno na kusy. Po dalších deseti minutách trápení, když už nám zbývá necelý kilometr do cíle, tak nás předchází další mix dvojice – Libor Uher s Klárou Rampírovou. Každej, kdo mě zná tak ví, jaká je pro mě potupa, když za mě ženská zastává nějakou práci nebo když mě nedej bože porazí v odvětví, ve kterém bych měl mít navrch. „Nekoukej se před sebe. Prostě jen běž a kašli na ostatní,“ říkám si v duchu a polykám hořkost porážky. Ono se sice řekne, že do cíle je to jen kilometr a že už tam prakticky jsme. Ale zkuste si to vysvětlit mému naprosto zhuntovanému tělu… Hlavou mi bleskne vzpomínka na pana doktora Fundu, který jako ortoped vytáhnul z guláše řadu orienťáků (včetně mě). Jeho odborně lékařské články, které jsme za mých redaktorských časů umisťovali do časopisu Orientační běh, byly svými nevybíravě drsnými fotkami pověstné. Úplně jsem viděl, jak se můj zničený kloub bude vyjímat ve sloupečku pana Fundy jako „to koleno“, které bylo během několika hodin vlastní silou okleštěno o všechny vazy a úpony, které se na něj věšely. Cynická představa, která při každém došlapu dosahovala reálných rozměrů. 
400 m před cílem potkáváme babičku na vozíčku, která jede snad dvojnásobnou rychlostí než já a musím se hodně krotit, abych onu důchodkyni nevyhodil ze sedačky a neposadil se místo ní. Je opravdu trapné, když i 300 m před cílem jdete pěšky a nejste si jistí, jestli se budete schopni do cílové rovinky rozeběhnout. Uprostřed letargických pocitů zvedám hlavu a v dálce vidím fandící diváky symbolizující cílovou rovinku. Se zatnutými zuby se snažím naposledy aktivovat své ztuhlé svaly a za potlesku fanoušků se dokodrcáváme do cíle v čase 15:34. „Kluci, chci se zeptat,“ hovoří k nám komentátor celé akce a natahuje ke mně mikrofon, „zážitky z trati?“ Co mu mám jako říct? Že jsem sám sebe zklamal, protože jsem nám naprosto pokazil perfektně rozběhnutý závod?! „Máte tady pivo?“ odpovídám mu se šibalským úsměvem a snažím se zahrát celou situaci do autu. „Máte tady pivo!“ opakuje po mně komentátor a pár okolních diváků se nahlas zasměje. Několik vteřin na to lezu po improvizovaném lešení symbolizující cílový vrchol Beskydské sedmičky. Tak jo, zvládnul jsem to. Splnil jsem si všechny tři prázdninové cíle, které jsem si předsevzal. Teď už můžu zemřít se ctí…
Souvislosti nikdy nevidíte při pohledu vpřed, pouze při ohlížení zpět
Dlouho jsem přemýšlel a analyzoval svou příčinu neúspěchu. Největší vinu přikládám nedostatečné regeneraci a přetrénovanosti. Je nesmírně obtížné přecházet z jedné extrémní akce do druhé a neustále se kvalitně motivovat. Vždyť před necelým měsícem jsme vyhráli Hostýnskou osmu, 14 dní na to jsme celý týden protočili ve Francii, kde mi šlo při výstupu na Mont Blanc o krk a teď tohle… Navíc jsem se o prázdninách zúčastnil hned 6 vícedenních závodů a do toho trénoval jak o život. Není jednoduché se smířit s tím, že obětujete celé prázdniny závodu, který nakonec nedopadne podle představ. Ale přesně o tomhle sport je a jsem nesmírně vděčný za každou podobnou zkušenost.
Znáte ten pocit, kdy vás pořádný výprask motivuje k tomu, abyste na sobě zapracovali ještě více a pro příště se vyvarovali zbytečným chybám? Tak přesně tohle se mi honí cestou z Frenštátu. Nedokážu se smířit s faktem, že jsem na trati tak vyhořel a právě to mě vede k tomu, že tohle nebyl ani zdaleka můj poslední ultra trail.
Když se v pondělí ráno probouzím v Brně ve své posteli, pořád mi uplynulý víkend vrtá hlavou. 20. místo není zase tak špatné. Jasně, že jsme měli na víc, ale na druhou stranu jsme porazili všechny ostatní orienťáky v čele s bratry Královými. A ti byli řazeni mezi favority… „Pavle, musíme se tam vrátit. Pokud nechceš, nemusíš. Ale já tam budu jezdit tak dlouho, dokud nebudu na bedně.“ Narychlo sepsaná a odeslaná zpráva na facebooku dělá můj den hned snesitelnější. Neříkám, že se do Třince vrátíme hned další rok, ale jednou určitě. Navíc vzhledem k tomu, že první dva týmy patří do kategorie „muži 40 – 50 let“, tak máme na útok na stupně ještě dost času :) Hold někdy musíte prohrát bitvu, abyste vyhráli válku. Trochu couvnout, abyste se lépe rozeběhli. Věřím tomu, že jednou pocítím velkou vděčnost za tento nepříliš úspěšný víkend…
PS: Závěrem bych vám chtěl ještě jednou poděkovat za úžasnou podporu a hlavně i Janče Knapče za dokonalý servis!
PPS: Hned v pondělí ráno jsem šel ke kožní lékařce, aby se podívala na mé rozbité nehty a zkontrolovala podezřelý otok na patě. Když jsem jí popsal jak jsem si ho přivodil, tak mi s úsměvem na tváři oznámila, že takové magory ani nemá cenu léčit… :-D