Má první návštěva Pyrenejí a Andorry

Stojíme na ulici a hledíme zleva doprava, jestli se tu náhodou nenachází nějaký vyšší bod. Když nic nenalézáme, vytahujeme vlajku Expedition clubu a fotíme se s ní na počest zdolání dalšího nejvyššího evropského vrcholu. Vypadá to poměrně bizarně, protože všude kolem nás jezdí auta a dá se sem dostat výtahem činžovního domu. Pár minut na to se opět dostáváme pěšky k pobřeží, kde okoukáváme slavné casino a přesouváme se k místu, odkud startuje populární závod Formule 1. Nacházíme se totiž uprostřed nejmenšího státu západní Evropy, Monaku.

Mám radost, když se mi každý rok podaří navštívit nějaký ten nový stát, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl. Když se řeklo, že se musí Borůvka (naše modrá Expe kára) dostat na jih Španělska okamžitě jsem se dobrovolně přihlásil. Byla to totiž jedinečná příležitost udělat si výlet přes Monako, francouzské Provence, Andorru a Pyreneje obecně až do Barcelony a Valencie, kde žije má přítelkyně. Získali jsme tak příležitost rozšířit portfolio naše Expe projektu „Nejvyšší evropské vrcholy“ o další dva státy – Monako a Andorru.
Byl jsem příjemně překvapen, když jsme vyjeli z Brna kolem 22:00 a další den kolem 11:00 parkovali uprostřed Monaka. Jedná se o pozoruhodný městský stát, kde se každý metr půdy vyvažuje zlatem. Prošli jsme si všechny nejznámější atrakce v čele s knížecím palácem, přístavem a také již zmíněným casinem. Také jsme se vydali hledat nejvyšší bod Monaka, který není nějak zvlášť označen a nachází se na „nejvyšším patníku“ silnice rozdělující Monacké knížectví a Francii. Zvláštní, až groteskní místo. Pár hodin na to křižujeme francouzské Provence, které se mi svým typicky levandulovým vzhledem navždy vštípilo do paměti. Celodenní road trip ukončujeme nedaleko kaňonu Verdon, kde nacházíme poloprázdný kemp a padáme do limbu. Následující den se vydáváme na několikahodinový výlet do největšího kaňonu v Evropě. Řeka Verdone vyhloubila místy až 700 metrů hlubokou propast, která obzvláště lahodí lidskému oku díky azurové hladině. Procházíme si část tohoto pozoruhodné přírodní scenérie a dáváme krátkou koupačku ve stejnojmenném jezeře. Večer úspěšně přejíždíme až do hlavního města Andorry.
Jelikož nebyl čas na hrdinství a panovalo skvělé počasí, okamžitě jsme se vydali zdolat nejvyšší horu Andory, Coma Pedrosa (2 943 m). Celodenní výlet není až na převýšení nějak extrémně náročný a jsme nabití okolní přírodou spojenou s překrásnými výhledy do okolní krajiny. 16 kilometrů (1 500 metrů převýšení) dlouhý trek je bohužel jednosměrný, takže jsme byli po pár hodinách přinuceni vrátit se stejnou cestou. Následující 4 dny podnikáme výlety po celé Andoře. Jedná se o nevelký stát, kde jsou levné pohonné hmoty a alkohol. V době naší návštěvy (konec září) tu panovalo příjemné pozdní léto a nepršelo nám tu ani jeden den. Pohodovou atmosféru překrásné okolní štíty hor, které jsou relativně odlišné. Je až pozoruhodné, jak variabilní příroda se tu nachází. Jednou se člověk proplétá labyrintem mnohatunových balvanů a znenadání se objevuje na břehu ledovcového jezera. Den na to se prochází nekonečnými horskými loukami, na kterých se pasou koně a o pár hodin později člověk leze do příkré skalní stěny připomínající Dolomity. Andorrského knížectví je na svou nepatrnou rozlohu neskutečně pestré!
5. den výpravy navštěvujeme údolí Vall d’Icles. Cestou k největšímu jezeru Andorry, Juclar obdivujeme četné kaskády a překrásné vodopády. V druhé polovině listopadu se ráno kolem desáté hodiny jedná o liduprázdné místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Pomalým krokem překonáváme hranici do sousední Francie a patnáctikilometrový okruh nám trvá i s přestávkami necelých sedm hodin. Následující den stoupáme rovnou z našeho kempu (z města Canillo) na vrchol hory Pic De Casamanya (2 752 m). Už od začátku se jde do slušného strmilováku a máme radost, když se po pár kilometrech koukáme na svět pod námi z nekonečně zelených plání. Kousek nad námi se pasou koně a my pokračujeme technickou vložkou plnou kamenů vzhůru na vrchol. Miloš tu ztrácí své brýle, takže po zdolávání vrcholu se rozdělujeme a zatímco já se vracím stejnou trasou běžmo zpět, ostatní pokračují až do městečka Encamp, kam pro ně přijíždím autem.
Další den je ve znamení celodenního treku v údolí Pessons. Začínáme poblíž lyžařského střediska Pla de les Pedres a první kochací přestávku si ordinujeme u chalupy Refugi del Llac de Pessons. Pokračujeme dál údolím desítky jezer až do sedla Collada dels Pessons a odtud nás zvědavost až na 2 857 metrů vysoký vrchol hory Ensagents. Odtud se opět dělíme na dvě skupiny a zatímco já běžím nejkratší možnou cestou k autu, ostatní pokračují opět do městečka Encamp, kam pro ně následně přijíždím. 20 kilometrů je s více než 1 500 metrovým převýšením vydatná tréninková nálož! Poslední den v Andoře jsme strávili dopoledním výletem na lehce exponovaný kopec Tristaina (2 878 m) ležící opět na hranici s Francií. Technický výstup není pro výšky nesnášenlivé jedince a vyžaduje trochu horolezeckého umu. Cestou dolů si dáváme přestávku na fleku pokrytém sněhem a vracíme se zpět k autu do sedla Ordino-Arcalís, kam se několikrát dojížděla etapa slavné Tour de France. Odpoledne navštěvujeme hlavní město Andorry, Andorra la Vella a na večer se přesouváme do španělského NP Ordesa y Monte Perdido.
Třídenní trek začínáme v překrásném údolí řeky Rio Arazas. Necháváme zde auto a pronásledováni houfem lidí směřujeme k pozoruhodnému vodopádu Cascada Cola de Caballo. O pár desítek metrů výše se nám naskytl zřejmě nejkrásnější výhled z celé naší výpravy. Celý kaňon máme jako na dlani a z jeho strmých stěn se tají dech. Je relativně brzo, když docházíme k místu našeho přespání, chaty Refugio de Goriz. Chalupa je evidentně sponzorovaná Salomonem, protože je celá obsluha oblečená do jejich sortimentu a dokonce tu mají i salamoňácké papuče na přezutí pro každého případného návštěvníka. Ráno dlouho neotálíme a pokračujeme směrem k sedlu La Brèche de Roland, které leží na španělsko-francouzské hranici. Cestou nás čeká pár horolezeckých vložek a krajina mi opět připomíná italské dolomity. Na každém kroku narážíme na velké množství turistů, kteří lehce kazí výsledný dojem z jinak překrásného treku. Více než dvacetikilometrový pochod ukončujeme ve vesnici Gavarnie, kde je bohužel jediný stanový kemp zavřený, takže jsme si zašli na pivko a následně jsme si po tmě postavili několik stanů poblíž dětského hřiště pokrytého trávou.

11. den výpravy musíme vstát brzo, abychom zbytečně neprovokovali místní domorodce, kteří na naše „nelegální“ kempoviště nejsou zvědaví. Netrvá dlouho a šplháme do strmého stoupání k lanovce Les Espécéres. Pochodujeme po travnatém hřbítku směrem k Pic des Tentes (2 322 m) a než jsme se nadáli, opět jsme se ocitli ve Španělsku. Sestup k chalupě Refugio de Bujaruelo zvládáme hravě a opět se zde odpojuji od skupiny a poloběhem mířím napřed pro naše auto. Pěší část výpravy zakončujeme v historickém městečku Torla-Ordesa, kde si dáváme večeři a spíme v nedalekém kempu Río Ara, který patří k těm nejkrásnějším, kde jsem kdy spal. Další ráno vstáváme v šest a přesouváme se do Barcelony. Strávili jsme dvě hoďky na pláži a po ubytování se pokračujeme dál do víru velkoměsta. Navštěvujeme slavnou třídu La Rambla s přilehlým trhem a pokračujeme kolem Gaudího domů Casa Batllo a Casa Milá až k Sagrada Familia. Po prohlídce této úžasné katedrály se již schyluje k večeru a jdeme tedy na závěrečnou večeři spojenou s popíjením drinků v baru. Já se však bujarého večírku neúčastním – další den mě totiž čeká pětihodinová jízda z Barcelony do Olivy, kde bydlí má přítelkyně Anička. Brzy ráno se tedy loučím se svými účastníky a dopravuji je na letiště a pokračuji dál směr Valencie. Celkově hodnotím výpravu jako velmi povedenou a musím říct, že se jednalo o jedno z nejhezčích překvapení roku 2018. Opravdu jsem nečekal, že si mi budou Pyreneje až tak moc líbit! Hrozně mě láká přejít si trasu GR11, která vede od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Krásné to tu je! :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *