Pochoduji ostružinami ze strany na stranu a díky adrenalinu nevnímám, jak mi trny rozedírají holé nohy. „Co to je za hloupou mapu?!“ mumlám si pod vousy, zatímco hledám neviditelnou pěšinku, která by se tu měla podle GPSky nacházet. Atmosféra začíná ve skupině houstnout a připadám si jako naprostý amatér. Stydím se podívat účastníkům do očí a raději si nechci představit, jak ze šera balancujeme s těžkými batohy nad propastí pod námi. Máme dvě možnosti. Buď si tu někde najdeme nouzové místo na přespání a rozložíme stany nebo zkusím pomocí dronu najít správnou cestu.
Albánie. Stát, který má v našich končinách poněkud pošramocenou pověst a spousta cestovatelů se mu raději vyhýbá. Pro někoho se jedná o synonymum pro nebezpečnou krajinu, pro jiné o atraktivní turistickou destinaci. Jeden z nejchudších států Evropy má však eso v rukávu a tím je překrásná příroda, která člověku vezme dech. Někdy do slova. Špatně značené stezky v kombinaci s nekvalitními mapovými podklady mohou způsobit, že se s těžkou krosnou zřítíte do nekonečných hlubin skalního srázu. O této destinaci jsem slyšel velké množství pozitiv, ale také negativ. Mezi ty největší patří malé množství přírodních zdrojů vody, čímž jsou vápencové hory typické. Možná právě proto se nazývají Albánské alpy, pohořím Prokletije.
Už při samotném příjezdu do obce Valbone mám dost smíšené pocity. Jen o několik desítek kilometrů dál se nachází cikánská osada s tunami odpadků nacházející se ve volné přírodě. Klikatá horská cesta nás následně přivádí do fotogenického údolí plného ostrých skal a monumentálních vrcholů. Připadám si jako v ráji a nemůžu se dočkat, až se následující den vydáme na trek. Ráno vstáváme poměrně brzy, protože nás čeká více než 17 kilometrů dlouhá trasa s převýšením atakujícím 1 800 metrů. Prokletije je populární množstvím nastoupených vertikálních metrů a také faktem, že tu příliš rovných úseků nenajdete. Už od úvodních kilometrů zjišťuji, že se nedá stoprocentně věřit mým mapovým podkladům (mobilní aplikace mapy.cz). Použité podklady z Open Street Maps (které mapy.cz používají) způsobují, že se po pár desítkách minut prodíráme kozí stezkou ztrácející se v prudkém svahu. Jedná se o klasickou situaci, kdy se z velké cesty (kterou projede jeep) stane úzká pěšinka a ta se následně rozplyne v neurčitu. Jelikož podceňuji charakter terénu a nechci přiznat porážku v podobě návratu zpět na cestu, volíme lesní traverz. Hloupá volovina! Dobrou hodinu se prodíráme strmým traverzem a vysoký podrost zapříčiňuje trudomyslnost. Když po dobré hodince dorážíme ke značené pěšině, chci se propadnout hanbou. Něco podobného je však v Albánských alpách na denní pořádku a jak se dozvídám po návratu domů, nejsem zdaleka v Expedition clubu jediný průvodce, který se podotýkal s něčím podobným.
Zbytek dne už je oproti této terénní vložce procházka růžovou zahradou. Náš plán zdolat nejvyšší horu Černé hory (Zla Kolata) se po pár hodinách naplňuje a máme radost, že se nám daří včas utéct před přicházející bouřkou. Začíná se pomalu smrákat, když vyčerpaní přicházíme na místo kempoviště. Někdy je docela oříšek najít uprostřed skalnatého pohoří vhodné místo na postavení stanu. Stavíme si přístřešky, dáváme si večeři a mě bolí hlava, jak kdyby mě někdo praštil palicí. Může za to nedostatek vypité vody. Za celý den jsme nepotkali jediný zdroj pitné vody, takže si člověk musí táhnout 4 – 5 litrů tekutin a první možnost doplnění zásob je možná až následující poledne.
Následující ráno stoupáme do strmého sedla. Opět tu není žádná turistická značka a technicky obtížný terén způsobuje, že si několikrát musím položit batoh na zem a jít prozkoumat terén. Cesta nahoru je ještě relativně v pohodě, nicméně sestup dolů se pro některé ze skupiny stává noční múrou. Strmý svah v kombinaci s kluzkou trávou a občasnými kameny není zrovna „kolena – friendly“ a všichni si několikrát sedáme na zadek. Skvělé výhledy (za které by se nemuselo stydět ani Rakousko s Itálií) jsou vykoupené technicky náročná pasáž a chvílemi mám strach, aby si někdo nevyhodil kotník nebo neshodil na své parťáky kámen. Po hodince strachu přichází štěstí v neštěstí. Dorážíme k chaloupce, kde má být zdroj vody a ten tu není. Obydlí však tepe životem a domorodci nám nabízejí vychlazená piva a limonády. Jen mají i oni sami problémy s vodou a nechtějí se o ni s námi (devíti hlavou smečkou) podělit. Scházím tedy s Honzou a Romčou dolů do údolí, kde nabíráme pro celou skupinu cca 20 litrů vody. Stojí nás to dobrých 7 kilometrů navíc a několik stovek metrů stoupání. Důležité je, že máme co pít. Po další hodině docházíme do bezejmenného sedla na albánsko – černohorské hranici a nic nenasvědčuje tomu, že by měl být sestup do údolí nějak technicky náročný. Opak je ale pravdou. Opět se nám pěšina ztrácí před očima a končí u nekonečných skalních srázů. Doposud značená stezka mizí do všech stran a dobrou hodinu hledáme způsob, jak se dostat z nepříjemné skalní pasti. Nakonec vypouštím drona, díky kterému se mi daří najít schůdnou pěšinu a se západem slunce se dostáváme do bezpečí černohorské chalupy.
Následující den předělávám trasu a vypouštím z programu nejvyšší horu pohoří, Maja Jezerces. Jedná se o poměrně náročný výstup s exponovanými pasážemi a na to naše celá skupina bohužel nemá. Volím cestu na jistotu trasou, kudy vede trek „Peaks of the Balkans“ a kromě jednoho prudkého výstupu se nejedná o nic technicky nebo fyzicky náročného. Oproti předešlým dvěma dnům učiněný balzám na duši! :-) Okolní vrcholy kopců zahalené v mlhavém kabátku dodávají místu jedinečnou atmosféru. Potkáváme se s několika bači a než se nadějeme, nacházíme se v místě našeho dalšího kempoviště. Příjemně „odpočinkový“ den!
Závěrečné ráno treku nás dostává bez rozcvičení rovnou na „bitevní pole“. Od prvních metrů stoupáme do prudkého kopce a raději si nechci představovat, jak bude vypadat sedlo „Lugut Valit“, které potřebujeme překonat. Opět balancujeme na úzké římse, pod níž se nachází strmý svah a větve horských jehličnanů nám jen znepříjemňují už tak náročný postup. Přicházíme do míst, odkud jde vidět naše kýžené sedlo a z našeho pohledu nevypadá pěšinka (stoupající k němu) příliš povzbudivě. Sám však dobře vím, jak dokáže perspektiva klamat a jak se špatně hodnotí strmost svahu, když k němu stojíte čelem přímo. Jedná se sice o suťovisko, nicméně výstup není až tak náročný, jak se ještě před pár minutami mohlo zdát. Někteří členové naší výpravy by vám sice řekli něco jiného, nicméně se opravdu nejednalo o nic nebezpečného. Stejně jako byl náročný výstup, tak i sestup činí některým účastníkům problémy. Velké ostré kameny v kombinaci se sněhovými platy nejsou úplně pro každého. Zatímco si užívám vítané zpestření v podobě klouzání se po sněhu, většina skupiny našlapuje velice obezřetně a sestup nám trvá podobně dlouho, jako výstup.
Do toho se k nám přidává trojice mladých holek (Češek), které sestupují směrem od nejvyšší hory pohoří, Maja Jezerces a chtějí zvolit trasu, po které jsme zrovna přišli. Vzhledem k jejich vybavení, horšícímu se počasí a nezkušenosti jim jejich plán rozmlouvám a sestupují s námi směrem k Valbone. Pár desítek minut na to se spouští slušnej slejvák a máme co dělat, abychom došli do nedalekého lesního baru včas. Čekáme, než se přežene hromobití a po odpočinku pokračujeme v sestupu do údolí. Zbytek dne už probíhá na pohodičku a jakmile přicházíme na asfaltovou silnici, bereme si do kempu maršrutku. Nikomu se už nechce vláčet další 4 kilometry po těžkopádné silnici. Večer si dáváme vydatnou večeři a vzhledem k tomu, že se mi opět přelamují tyčky od stanu, spím vedle auta na š(v)iráka.
Poslední dva dny se už prakticky jen dostáváme zpět do Brna. Ráno přejíždíme na trajekt, který nás dostává z Fierze přes Komanské jezero a zastavujeme se v městečku Velipojë u moře. Jelikož si chceme ulehčit trasu na poslední den, rozhodujeme se přejet ještě tento den k Sarajevu a přespat u skokanských můstků. Závěrečný den si procházíme olympijská sportoviště a po snídáňo – obědě se přesouváme ze Sarajeva do Brna.
Celkově mám z výletu rozporuplné pocity a musím se přiznat, že jsem si občas připadal jak Alenka v říši divů. Albánské alpy jsou sice překrásným pohořím, které stojí za návštěvu, nicméně je dobré obrnit se trpělivostí a držet se jenom často chozených pěšinek. V opačném případě se vám může stát, že budete uvězněni ve skalní pasti, odkud je jedinou cestou jen návrat. Prokletije není rozhodně ideální místo pro začátečníky nebo nezkušené trekaře a byl jsem zaskočen trojicí slečen scházející z Maja Jezerces bez jakýchkoliv zkušeností a vybavení. Tyhle hory se rozhodně nevyplácí podceňovat. Jejich krása se totiž může velice rychle vymstít.
Maja Jezerces jsem šel před týdnem. Je to sice překvapivé, ale na ní vede celkem jednoduchá cesta, jen s trochou lezení, ale bloudění se téměř nekoná. Proti jiným stezkám v Prokletje to fakt není tak hrozný