Adrenalinové Rumunsko na sněžnicích

Jsme pohlceni bílou tmou. Trekovou holí si jako slepec ťukám před sebou a hmatem zjišťuji, jestli se nacházím na mírně nakloněné ploše nebo jestli mám očekávat pád do neznáma. Nemám ponětí, kde končí horizont a začíná vzduchoprázdno. Nervozitu zvyšuje vědomí, že se v těsné blízkosti za mnou nachází skupina 7 účastníků, kteří naplno spoléhají na mé schopnosti. Každé tři minuty se zastavuji a náš šnečí postup kontroluji pomocí GPSky. Nechci se dostat do míst, kde se svah mění ve sráz. Uvědomuji si, že tento úsek kopce byl ještě včera relativně bezpečný a nejevil se mi jako lavinézní. Celou noc však sněžilo a situace se mohla naprosto změnit. V hlavě se mi míhá vzpomínka na mou těhotnou přítelkyni, která mi kladla na srdce, ať jsem opatrný, že si nepřeje porodit pohrobka. Po pár desítkách minut, kdy mi vlasy stávají hrůzou, se otáčím na skupinu a hlasitým zvoláním překřičuji silný vítr. „Musíme se otočit, tohle je o hubu a nechci zbytečně riskovat!“

Zimní (sněžnicové) výpravy jsou velkou loterií. Šance, že vyjdou skvělé podmínky a vše proběhne podle předem stanoveného plánu je mizivá. Z mé vlastní zkušeností vím, že je před každou zimní výpravou důležité, připravit si také záložní variantu. Ne jinak tomu je i při plánování sněžnicového přechodu rumunské Rodny. Zatím se nám ji v Expedition clubu nepodařilo v zimě přejít a chtěl bych být první, kdo to se skupinou dokáže. Nepříliš povzbudivá předpověď počasí však naznačuje, že to vůbec nebudeme mít jednoduché…

Po vydatné snídani, nákupu a směně peněz v obci Borsa přejíždíme do místa startu přechodu. Jedná se o nenápadnou odbočku uprostřed louky, kde musíme před zaparkováním auta odházet několik metrů čtverečních sněhu a ledu. Jelikož chci pro naši káru zpátky dostopovat, nesmím nic podcenit a rád bych vyjel na první dobrou. Situace už na první pohled nevypadá ideálně. Už od úvodního kilometru je jasné, že během poslední noci nasněžilo pár desítek centimetrů prašanu a postup nebude zadarmo. Jdeme hezky za sebou jako kačeny a „lokomotiva“ na špici vydrží šlapání v hlubočáku vždy jen několik minut a potřebuje vystřídat. Začátek trasy je ještě relativně po rovině, ale s přibývající vzdáleností začíná cesta strmě stoupat. Tma přichází relativně brzo a jelikož nejsme ani zdaleka v místě plánovaného spaní, vytahujeme čelovky a pokračujeme dál. Šlapeme v místy až půl metru hlubokém sněhu a situaci nám komplikuje nejen nedostatek světla, ale také hustý les. Značení tu není příliš dobré a bez GPSky bychom byli ztraceni jak Alenka v říši divů. Když se kolem 20:00 dostáváme do relativně rovinatého místa v blízkosti potoka, rozmýšlíme se, jestli má smysl pokračovat dál. Naše původně plánované místo pro spaní se nachází ještě o téměř 2 kilometry dál a vzhledem k velkému množství čerstvého sněhu se mi zdá až téměř nereálné, abychom pokračovali dál. Po krátké poradě se rozhodujeme, že ráno bude moudřejší večera. Dobrou hodinu vykopáváme místo pro stany a sestavujeme našeho nového Hillberga Altai pro 7 osob.
Probouzí mě čerstvý ranní sníh, který se snáší na mou hlavu a během vteřiny zjišťuji, že mám námrazu na spacáku. Spaní ve větším množství osob v jednoplášťovém stanu vyžaduje důkladné odvětrávání. To je také důvod, proč mám nad sebou otevřený větrací otvor. Otevírám zip stanu a k mému překvapení se počasí vůbec nezlepšilo. Vlastně spíš naopak – od večera nasněžilo pěkných pár čísel čerstvého prašanu. V těchto podmínkách bude lavinovka minimálně za 3, spíš za 4 (z pětistupňové škály) a nemá rozhodně smysl pokračovat v dalším postupu. Bohužel i tentokrát hřeben Rodny Expedition clubu odolává a všichni účastníci mi dávají za pravdu, že v tomhle počasí bude moudřejší zvolit záložní variantu. Tou je návrat zpět k autu stejnou cestou jako jsme přišli a následný 90-ti kilometrový přejezd k rumunsko-ukrajinským hranicím, kde se tyčí pohoří Maramureš. V předešlých letech jsem tu byl již dvakrát, takže oblast znám relativně dobře a jedná se tedy o ideální záložní plán.
Ještě tentýž den stoupáme strmě vzhůru k osadě uprostřed lesa, kde předpokládáme možnost noclehu pod střechou. Velké množství čerstvého sněhu nám i nadále komplikuje postup a opět padá černočerná tma. Když kolem 20:00 spatřujeme siluety budov, máme napůl vyhráno. Dřevěné kontrukce se totiž prohýbají pod náporem husté bílé hmoty a nám nezbývá nic jiného, než opatrně sníh odházet. Na některých místech se jedná o více než 2 metry tlusté závěje. Dobrá zpráva je, že se jedná o odemčené bačovské salaše. Jsou však plné mrtvých blech a dalšího těžko popsatelného hmyzu. Jakmile začínáme vařit, někteří hmyzáci se probouzejí k životu, což se nesetkává s velkým obdivem. Zachumlávám se do spacáku a také si svým způsobem hraji na hmyz – dělám mrtvého brouka a upadám do kómatu.
Ráno je počasí o fous lepší, takže se pouštíme do rychlého kurzu lavinové problematiky. Všem účastníkům pečlivě vysvětluji na co a jak se používá lavinová výbava a také si zkoušíme praktické cvičení. Chvíli po 10:00 jsme hotoví a vyrážíme směrem k nejvyšší hoře Maramureše, Farcau (1 957 m). Viditelnost není sice ideální, ale trasu jsem šel již dvakrát a troufám si na ni i v těchto podmínkách. Několikrát testuji stabilitu sněhové pokrývky a jelikož se zdá jako dostatečná, pokračujeme směrem vzhůru a jen na několika místech dávám pokyn pro zvětšení rozestupu mezi jednotlivými účastníky. Sem tam nacházíme dřevěné trasírky, které mě jen utvrzují ve správném směru. Po několika hodinách se počasí začíná zlepšovat a najednou se z ničeho nic vyjasňuje a vidíme vrchol Farcau v celé své kráse. Ačkoliv se od nachází ještě poměrně daleko, zvedá nám to náladu a morálka v týmu se rapidně lepší. Přicházíme do rovinaté části, kde se má nacházet jezero a stavíme stan. Počasí vypadá stabilně a nahlas uvažuji, jestli se na nedaleký vrchol vydat ještě dnes nebo až ráno. Přeci jen se jedná o 1,5 kilometrovou cestu s 250 metrových převýšením tam a také zpět, což nám v hlubokém sněhu může zabrat 1,5 hodiny, možná i více. Jelikož se bojíme zatmění, volíme pasivnější taktiku a vrchol si necháváme na následující ráno. Nebo alespoň usínáme s myšlenkou, že se tam za pár hodin vypravíme…
Další den jsou však podmínky opravdu mizerné. Vstávám v 6:30 a už od první chvíle je jasné, že se na vrchol nedostaneme. Vlastně budeme rádi, když se nám v tomhle nečasu podaří sestoupit stejnou trasou, jako jsme přišli. Kolem 9:00 balíme vyhřátý stan a pouštíme se do nerovného souboje se silným větrem a žalostnou viditelností. Jdeme zhruba 200 metrů a jelikož si nevidíme ani na špičku nosu, vracíme se zpět a znovu stavíme stan. Máme prakticky celý den jen na sestup a nikam nějak zvlášť nespěcháme. Volíme vyčkávací taktiku a doufáme, že se počasí umoudří. Stanovujeme si 15:00 jako nejzazší čas „úprku“ a do té doby si čteme, debatujeme a vaříme si dobroty na povzbuzenou.
Chvíli po třetí hodině znovu balíme stan a v duchu si říká, že buď teď nebo nikdy. Podmínky jsou stejně špatné jako dopoledne a vidím sotva na pár metrů. Bělostný sníh mi splývá s horizontem a absolutně netuším, co nás každým krokem čeká. Neustále kontroluji GPS a mám nepříjemný pocit, že situaci nemám vůbec pod kontrolou. Kdybych aspoň v průběhu noci nenasněžil nový prašan, tak bych se cítil bezpečněji a jednal bych odvážněji. Takhle mám strach z velkého množství sněhu a nebezpečí lavin. Po zdolání cca 800 metrů se otáčím na zbytek skupiny a dávám jasně najevo, že v těchto podmínkách riskujeme, že se propadneme do srázu nebo že strhneme lavinu. Rušíme tedy i druhý pokus a opět se vracíme zpět. Při návratu se mi však po levici z mlhy odhaluje žlab, který lemuje několik stromů. Rozhoduji se k němu nakouknout a k mému překvapení vypadá vhodně na sestup. Je hluboký zhruba 10 metrů a několik vysokých stromů pomáhá zvýšit sněhovou stabilitu a také odhad vzdálenosti.
Pokračujeme žlabem dál a dál. Viditelnost se zlepšuje a i přes hluboký sníh se zvětšuje naděje, že se dostaneme ještě dnes zpátky k autu. Problém je však v tom, že máme o 90 stupňů špatný směr a nevíme, co se nachází pod námi. Také se začíná stmívat a je nám jasné, že hrajeme o čas. Začínáme traverzovat zpět na „modrou značku“, po které jsme předešlý den přišli. Bohužel opět narážíme na další ostrá údolí, která nevypadají příliš stabilně. Po pár minutách vytahujeme čelovky a srovnáváme směr. „Teď už je jen otázka času, než přijdeme na modrou,“ říkám si v duchu a přitom nemám páru, co nás ještě čeká. Chvíli na to narážíme na další hluboký žlab, který nemám v mapě a musíme ho obejít. Nálada v týmu značně klesá a snažím se všechny povzbuzovat jak nejlépe dovedu. Obcházíme 10 metrů hlubokou propast a podle GPS-ky máme projít skupinou vysokých stromů, kterými se v letních měsících zřejmě line stezka. V zimě se však z lesa stává sněžnicová past, protože se neustále zamotáváte do větví a propadáte do nezpevněného sněhu (přece jenom je tu 2 metry sněhu). Při jednom neobratném úkonu se mi noha boří podezřele hluboko a na povrch vytahuji jen holou botu bez sněžnice. „A sakra!“ zvolám nahlas a se zmrzlým výrazem ve tváři hledím na kolegu za mnou. Po několika minutách připevňuji sněžnici pomocí provázku napevno k botě a doufám, že tímto způsobem došmajdám až do údolí.
Po další hodině však přicházíme k povědomému triangulačnímu bodu, kde jsme se o Den dříve na chvíli zastavili. Všechna vážnost z nás najednou padá a je nám jasné, že se za další půl hodinu vrátíme k salaším, které nám poskytly azyl. Tak se také děje a dáváme si zde krátkou přestávku spojenou s jezením posledního zbytku zásob. Kolem 22:00 docházíme zpět k autu a jelikož jsou všichni promrzlí a na kaši, kašleme na spaní ve stanu bookuji ubytko na posteli v nedalekém městě Sighetu Marmatiei. Všichni jsme hladoví, unavení, ale nesmírně šťastni, že jsme návrat do údolí ve zdraví ustáli.
Následující den je už ve znamení návratu do vlasti. Ráno jdeme na snídani, dokupujeme zásoby na cestu a po návštěvě Veselého hřbitova valíme směr Budapešť. Dostáváme skvělý nápad, že si v Buda skočíme do lázní. K našemu překvapení jsou však námi vytipované lázně plné. Dáváme tak alespoň večeři a o půl deváté dorážíme zpět před klubovnu. Náročný výlet, který vůbec nevyšel podle plánu. Dostali jsme cennou lekci, která nás vede k zamyšlení, jestli se do podobných výprav máme vůbec ještě dál pouštět. Každopádně jsme rádi, že se nikomu nic nestalo (jen jedna osoba po dokončení sestupu omdlela) a získali jsme velmi cenou životní zkušenost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *