„Možná bych se měl jít konečně naočkovat proti vzteklině,“ bleskne mi hlavou ve chvíli, kdy pár desítek metrů ode mě zuřivě štěká smečka pasteveckých Šarplaninců. Více než 40-ti kilogramová hovada se netváří zrovna vesele, že jim probíhám přes jejich území a ohrožuji celistvost ovčího stáda. Vlastně můžu být rád, že se tu i s ovečkami vůbec pohybují. V roce 2000 došlo totiž ke konfliktu mezi Makedonci a Albánci a část Šar planiny (kde se zrovna nacházím) byla zaminována. A právě všudepřítomné ovečky se postaraly o to, že už je oblast od min vyčištěná…
Hory! Pokud něco na Balkánu opravdu obdivuji, tak to jsou hory. Divoké, málo navštěvované, ale krásné. Je úplně jedno, jestli se nacházíte v Bosně, Černé hoře, Albánii, Kosovu nebo Makedonii. Všechny tyto státy nabízí kombinaci relativně neprofláknutých kopců a charismatických měst. Ideální volba pro ty, kdo mají rádi pestrost a je jim blízká aktivní dovolená. První dva dny trávíme v okolí bosenského Sarajeva. Nejdříve prohlídka města a olympijských areálů, následně celodenní výlet do pohoří Trjeskavice, které bylo za války těžce zaminováno a dosud se na jeho svazích nachází cedulky s nápisem „pozor miny, nevstupovat“. Na závěr 16-ti kilometrový výlet na kopec Malá Čaba (2 086 m) nás však potkává bouřka a máme co dělat, abychom bez úhony sestoupili mimo otevřené prostranství.
Bosna má své neopakovatelné kouzlo a bylo skvělé se sem zase po roce podívat. Nicméně se musíme posunout dál – čeká nás černohorský Bobotov kuk (2 523 m). Černá hora nás naprosto uchvacuje překrásnými kaňony, kterými se line silnice z Bosny. Na jedné straně strmý sráz s blankytně modrou hladinou řeky, před námi jeden tunel za druhým a na straně druhé prudké kopce, které nemají konce. Po několika hodinách jízdy vyjíždíme tisícové převýšení a najednou se ocitáme v úplně jiném světě připomínajícím Skotsko. Úžasná krajina, kterou by zde čekal málokdo.
Z výstupu na Bobotov kuk nakonec sejde, protože počasí vypadá velmi negativně a bojíme se, aby nás opět nezasáhla bouřka. Realizujeme jen kratší trek po okolí a na večer se přesouváme blíže k Albánské hranici. Na večer podnikáme s Matoušem hodinový výběh a následuje spáčov. Další den přejíždíme do albánského města Shkoder. V Albánii je snad největší koncentrace aut Mercedes na světě, ale žádný autorizovaný prodejce. Náhoda? :-D Jsme tu sotva tři vteřiny a nechápavě kroutíme hlavou nad místním provozem. Svým způsobem mi to připomíná Marakéš a absolutně nepobírám pravidla silničního provozu. Jak se říká – silnější pes m***. Trefněji to popsat nejde. Po návštěvě pevnosti Rozafa se přesouváme na koupačku k písečné pláži a na večer dorážíme k vesnici Radomire, odkud chceme vystoupit na nejvyšší horu Albánie a Makedonie, Golem Koráb (2 764 m).
Výstup na Velký Koráb je relativně dlouhý. Zdoláváme při něm 18 km, nastoupáme 1 500 m a trvá nám to téměř 6,5 hodiny. Parádní vycházka, která může být pro někoho náročná z hlediska orientace. Místy totiž není vidět značka, po které se má člověka vydat a nejrozumnější je, hodit si do telefonu mou GPSku, kterou jsem si cestou na vrchol natrekoval (zájemci si o ni mohou napsat). Cestou dolů máme menší problém s bačovskými psy, kteří si chrání své stádo natolik pečlivě, že nám jdou po krku a na více než sto metrů. Naštěstí se nám daří probudit spícího baču, který jim sjednává respekt.
Den poté přejíždíme do Makedonie, konkrétně k jezeru Ohrid. Koupeme se v panensky čistém a také příjemně ledovém jezeře a na oběd navštěvujeme albánského Jamieho Olivera. Pokud budete mít cestu kolem Ohridu, určitě navštivte tento podnik. Restorant Dashnorja E Fundit patří neskutečně sympatickému pánovi, který nás přežíral a upíjel k prasknutí. Jídlo mělo pět chodů a přinesl nám 15-ti litrový demižón svého domácího vína. Úžasný podnik a moc se těším, až se sem zase někdy vrátím! :-)
Odpolední vycházka v Národním Parku Galichica byl poměrně výživný. Všichni jsme doslova přežraní k prasknutí a snažíme se vyškrábat na hřeben oddělující jezero Ohrid a jezero Prespa. V této oblasti jsem sice byl už v roce 2013, ale nikdy ne na tomto hřebeni a nemůžu si vynachválit překrásné výhledy! Se západem slunce přijíždíme do města Ohrid a po krátké prohlídce se přemisťujeme na večeři. Mužská část výpravy je lačná po noční akci, takže se s klukama vydáváme do víru velkoměsta. Navštěvujeme místní diskotéků a dáváme si do nosu v nedalekém jazzovém baru. Ohrid se za ty 4 roky, co jsem tu nebyl, poměrně změnil a je více turistický… :)
Následující den balíme saky paky a frčíme směr Skopje. Krásné město, které doslova roste před očima. Podle mě má největší koncentraci soch v nadživotní velikosti na světě! Procházíme si centrum, náměstí, staré město a po krátkém obědě navštěvujeme i historickou pevnost Kale. Opět si troufám tvrdit, že se to tu za 4 roky změnilo k nepoznání a Makedonci jsou opravdu pracovití. Odpoledne navštěvujeme Kříž tisíciletí, které je jednou z největších místních turistických atrakcí. Na výšku měří 66 m a jedná se o nejvyšší monumentální kříž na světě, který jde vidět ze vzdálenosti až 30 km. Na večer se přemisťujeme přes město Tetovo do Popovy Šapky. Popova Šabka je jedno z největších lyžařských středisek v zemi a soudě dle vybavení a vleků se nemají vůbec špatně. Jediné negativum jsou všudepřítomní psi u kterých zkrátka nevíte, jestli vám nechtějí něco udělat. Následující ráno vstávám ve 4:00 a po tmě se vydávám na 2. nejvyšší horu Makedonie, Titov vrh (2 748 m).
Běžet ultramaraton v rámci průvodcování některé výpravy je často dost na sílu a o obrovském boji s morálkou. Většinou mám jen jednu možnost „běžeckého okénka“, což je vzhledem k počasí dost velký risk. Nejen, že člověk musí vstávat pekelně brzo, ale navíc vymýšlí, jak co nejefektivněji zabavit účastníky tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Navíc je tělo už před samotnou výzvou neodpočaté. Jednu noc společensky ponocujete, následně většinu dne řídíte, nekvalitně jíte a běháte jen sporadicky (na výpravě opravdu není čas a snažíte starat o blaho ostatních). Každopádně jsem si svou 9. běžeckou výzvu naplánoval tak, že dvakrát zdolám tam a zase zpátky Titov vrh. Jednou sám ještě předtím, než moji účastníci vstanou z postele a napodruhé ve skupině, kdy hodlám odběhnout napřed a po chvíli se zase vrátit.
Vstávám tedy ve 4:00 a snídám až za běhu. Není čas ztrácet čas. Než se pořádně rozkoukávám, už začíná svítat a vlastně je i docela příjemná teplota. Bál jsem se, aby mi nebyla zima a pro jistotu si do batůžku balím větrovku Inov-8. Je však zbytečná a překvapuje mě, že na Titov vrh nevede ani žádné strmé stoupání. Kopec je naprosto nezaměnitelný, protože na jeho vršku stojí věž, kterou právě v době naší návštěvy rekonstruují a předělávají na ubytování. Nahoře jsem během 100´ a dlouho neotálím. Mám co dělat, abych se do místa spaní nevrátil pozdě. Cvakám pár fotek, bouchám opičáckou tyčku a peláším zpět do Popovy Šapky. Vše vychází skvěle a kromě menší potyčky se Šarplaninci jde všechno jako po másle. Půl hodiny od příchodu do tábora se vydávám směr Titov vrh napodruhé, tentokrát již v doprovodu mých účastníků. Jsme domluveni, že v době mé nepřítomnosti bude skupinu vést Matouš. Matouš je zkušený orientační běžec (5. na juniorském mistrovství ve Švýcarsku) a jsme domluveni, že se sejdeme na vrcholu. Napodruhé přibíhám na Titov vrh po 33 kilometrech a 2 000 metrech. Dávám si na pár minut odpočinek, při kterém na chvíli únavou na trávě usínám. Po několika minutách se však probouzím a spatřuji v dáli své účastníky. Běžím jim naproti a tentokrát již potřetí a naposledy zdolávám Titov vrh. Pár minut na to sbíhám posledních 11 kilometrů směr do vesnice Popova Šapka a oddávám se zaslouženému odpočinku. Devátá výzva za mnou, paráda! :-)
Na večer se se skupinou přemisťujeme zpět do Skopje, kde se oddáváme nočnímu obžerství a probíráme nad drinkem své čerstvě nabyté dojmy. Probíráme veselé historky z cesty a už teď je nám jasné, že na tento výlet budeme ještě dlouho vzpomínat. Pár hodin na to vyjíždíme směr Maďarsko. Dáváme krátkou pauzu na koupačku a v podvečer dorážíme do Brna. Slušná jízda! :)