Takže si to shrneme. U nás v české kotlině je taková kosa, že i ptáci chodí pěšky a v Olivě šplhá ručička teploměru na 20 °C. Zatímco si doma nalháváme, že nejsme potravinový pupek Evropy, tak tady se za pár korun můžeme udávit prosciuttem a camembertem. Chcete na snídani čerstvě vymačkaný džus? Žádný problém! Stačí jít ráno nalačno vyvenčit psa a natrhat si do kapes pár volně rostoucích grepů a pomerančů. Co tam máme dál? Už vím, horské traily! Luxusní stezky plné technických kopců, skalek a údolí, o kterých si můžeme nechat jenom zdát. Nechci znít nevděčně, ale jsou jisté věci, které mi u nás v republice chybí… :)
Miluji svoji práci. Opravdu mě baví vodit lidi po horách a přenášet na ně svůj entusiasmus. Nicméně je dobré si od plánování a neustálého starání se o ostatní na chvíli odpočinout a přenechat starosti jiným. Přesně takovou pohodu dopřála má kamarádka Anička, která žije nedaleko Valencie a je nadšená ultraběžkyně. Na jih Španělska jsem vydal společně se svým spolubydlícím Vojtou Bořilem, který točí vertikální metry snad i ve spánku :) Vojta je ideální kamarád do nepohody a připočtu-li k tomu fakt, že nám Anička domluvila parťáky od sebe z bežeckého týmu, měl jsem radost, že výzva ve Španělsku bude příjemnou oddychovkou.
Ihned po příjezdu zjišťujeme, že se tu budeme mít jako prasata v žitě. Náš kočár je i s řidičkou připraven přímo před letištěm a po příjezdu na byt jsou nám servírovány luxusní stejky. V ruce držím pivko a u nohy mi loudí pes a dvě kočky. Na takový komfort nejsem zvyklej :) Anička má parádní byt a má tu tolik místa, že tu mají i domácí mazlíčci svůj vlastní pokoj. Následující den se jdeme s Vojtou proběhnout k moři. „Ty kráso, to jsou pomeranče?! To snad není možný!“ tlemím se nahlas a běžím ke stromu obsypanému oranžovými citrusy. Je to poprvé, co vidím naživo volně rostoucí pomerančovník a jsem naprosto hotovej z toho, že zatímco si u nás v Albertu kupujeme nezralé nebo přezralé zmetky, tady se jim válí tak parádní pomíky přímo u cesty. Po hodinovém výklusu se vracíme plní dojmů zpět na byt a dostávám za úkol vyvenčit jednu temperamentní čtyřnohou slečnu. Jmenuje se Ema, jsou jí tři roky a má výborný vkus, co se týče módy… :)
Zatímco se oddávám procházce se štěkanátkem, připravuje pro nás paní domu luxusní (šestihodinový!) vývar. Po návštěvě nedalekého supermarketu začínám mít strach o svou linii. To máte exkluzivní sýry, lahodné šunky, nadýchané croissanty a čerstvé ovoce se zeleninou té nejlepší kvality za skvělou cenu. Tomu se těžko odolává! :)
Následující den vstáváme ve 4:15 s vidinou, že nás dneska čeká slušná bejkárna. Necelých 50 km španělským venkovem s více než 2 500 m+ převýšením. Co vám budu povídat, moc se mi z pelechu nechce… Nicméně jsem rád, že tentokrát nejsem v tomto ranním martyriu sám a že mám po svém boku další běžecké parťáky. Ba co víc – díky Aničce máme s sebou jednoho španělského spoluběžce (Javiho) a další její kamarád (Abarka) nám dělá auto servis. Co více si přát? Kolem 5:00 nastupujeme do auta a hodinku na to vybíháme z vesnice Benissili kolmo do strmého svahu. Běh se však během několika vteřin mění v chůzi a já si za svitu čelovky užívám hromového ticha. Úvodní kilometry se klikatí horskou divočinou a musíme být na pozoru, abychom se při zdolávání kamenitého hřebenu nepřerazili. S východem slunce se nám začíná odhalovat překrásná příroda, která nám doposud zůstala skrytá. Předpověď počasí ještě předešlý den hlásila zataženo s možnými přeháňkami, nicméně po dešti nikde ani památky. Ba naopak, vypadá to na překrásný sluneční den! :)
Po zhruba dvou hodinách horského cupitání po skalnatém hřebenu se pouštíme zpět do údolí, kde na nás čeká náš support – Abarka. Jsme s Vojtou nadšeni, protože takový parádní servis není zrovna zvykem a naše hostitelka nám vysvětluje, že je to pro ně v klubu běžný standart. Při každém klubovém výběhu se prý někdo z kluků obětuje a popojíždí s autem od místa k místu, kde může celá běžecká tlupa doplnit zásoby a občerstvit se. Také se mi moc líbí, že je zvykem po společném výběhu skočit na oběd a pokecat si u piva. Je evidentní, že se nacházíme na jihu Evropy, kde lidé umí relaxovat a nikam se přehnaně nehnat. „Ná, ochutnej tenhle!“ volá na mě Anička a hází mi do ruky čerstvě utrženou mandarinku. „Chápu to teda správně, že si při dlouhém výběhu nemusíte ani brát žádné zásoby jídla a pití?“ culím se na obsypaný citrusový sad a přitom mi naše spoluběžkyně pokyvuje hlavou. „Tak tohle nemá chybu!“
Techničtější horské pasáže se mísí se silničními vložkami a poté, co na 30. km zdoláváme hrad Forna, odpojuje se od nás náš španělský spoluběžec Javi. Pokračujeme strmými kopci dál a při pohledu na vyprahlou krajinu musím konstatovat, že měsíc únor je na běhání v okolí Valencie přímo ideální. Slunko nás šimrá na obličejích téměř stejnou intenzitou jako u nás doma v létě a občasné kochací pauzy mě jen utvrzují v přesvědčení, že se nacházíme v pomerančovém království. Anička si získává náš respekt, protože s námi po celou dobu trasy drží krok a nedává na sobě znát, že by ji cokoliv bolelo. Ještě aby ano, když ji za pár týdnů čeká 70-ti km závod. „Beztak to je pro ni jenom taková ranní rozcvička a večer si dá ještě nášup,“ říkám si v duchu a přitom sleduji naší cílovou destinaci – Olivu. Je pozoruhodné, že i drobné kopce tu mají na naše poměry horský charakter. I přes to, že se nacházíme pár kilometrů od města, sbíháme skalnatou podložkou strmý svah na jehož úpatí nalézáme začátek konce. Poslední kilometry vinoucí se městem se zdají být nekonečné. Může za to především vidina vychlazeného piva, které jsme si za odměnu slíbili. Naštěstí se po necelých sedmi hodinách dostáváme do cíle naší cesty a se slastným výrazem ve tváři loupeme do sebe dva vychlazené zrzky. Luxus! :)
Vracíme se lehce navátí zpět domů a přitom si špičkujeme, co podniknout zítra. Pan Vertikál (Vojta :) přichází myšlenkou vyběhnout si na nedaleký La Safor, při kterém musíme zdolat 1 000 vertikálních metrů. Samozřejmě by byla škoda prozevlit celou neděli doma, takže mu na jeho „výklusový“ plán přitakávám a o pár hodin později se opět potkáváme s naším kamarádem Abarkou. Tentokrát má na nohou běžecké boty a na vlastní kůži nám dokazuje, že rozhodně není žádné ořezávátko. Po dokončení 15-ti kilometrového okruhu se přesouváme na oběd do nedalekého pueblu L´Orcha, kde plnými doušky zjišťujeme, jak moc jsou Španělé jako národ pohostinní. Předkrm, hlavní chod, dezert, kávička a na odchod panáček do každé nohy. Opravdu se mi tu moc líbí a těžko se smiřuji s představou, že zítra letíme domů. Co se dá dělat… Naštěstí už ve středu vyrážím na další výlet, tentokrát na sněžnicový přechod rakouského Totes Gebirge, kde mě jistě čeká další úžasné dobrodružství. Zbožňuji svůj život! :)
