Hektický rok. Procestoval jsem přes 40 států, uskutečnil 492 hodin sportovních aktivit, při nichž jsem zdolal 3 500 kilometrů a nastoupal bezmála 130 000 metrů. A to všechno jen kvůli tomu, aby zrealizoval 26 ultramaratonů na 26 státech na 6 světadílech během jednoho roku. Nyní stojím před svou poslední výzvou, která se uskuteční na portugalských Azorech a bude poslední tečkou za tímhle šíleným, ale krásným cirkusem… :-)
Azory. Večně zelené souostroví ležící v Atlantském oceánu 1 500 km od Lisabonu a 3 900 km od pobřeží Severní Ameriky. Krásný kout světa, kde se počasí střídá jak na běžícím pásu a nabízí i v prosinci teploty 15 – 20°C. Právě teplota vzduchu byla hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl vypsat právě tady výpravu s Expedition clubem a ukončit zde svou roční pouť za ultramaratonským rekordem. Stejně jako u každé výpravy v roli průvodce, narážím i tentokrát na harmonogram. Jak se na půlden vypařit od svých účastníků, abych nenarušim předem stanovený program výletu? Jednoduše – jít běhat zatímco ostatní ještě spí… :-)
Do Ponta Delgada přilétáme díky dvouhodinovému časovému posunu přesně o půlnoci a po zapůjčení devítimístného křápu (nikoliv auta) se přemisťujeme na ubytování. Následuje pět hodin relativně kvalitního spánku a kolem 6:00 probuzení s klasickým myšlenkovým pochodem: „Sakra, že se na to nevykašlu!“ :-) S účastníky dojednávám šalamounskou domluvu. Zatímco budu běhat, hezky se vyspinkají do růžova, skočí nakoupit potřebné jídlo s vybavením a kolem 13:00 se sejdeme na druhé straně ostrova. Tomu se říká win – win.
Za poslední měsíc jsem zrealizoval pět ultramaratonů a musím říct, že myšlenka posledního laufu přebíjí většinu negativních pocitů. Loupu do sebe lehkou ovocnou snídani a vydávám se za posledním dobrodružstvím tohoto roku. Rozednívá se až kolem osmé, takže první hodinu běžím ještě za šera. Než se dostávám z Ponta Delgada do divočiny, musím zdolat dobrých 7 kiláků po místních okrskách. Mám sebou nejen výkonou čelovku od Ledlensera, ale pro jistotu taky zadní blikačku a i tak mám co dělat, aby mě nesrazilo auto. Domorodci řídí jako hovada a jsem docela v šoku, když mě na přehledném úseku míjí auto jen o centimetry.
Řeknu vám to narovinu. Nedám dopustit na mapy.cz (resp. Windy maps – zahraniční mutace), ale tady na Azorech mi při mém výběhu háží slušné blbosti. Lépe řečeno – mapové podklady zobrazují pěšinky, které se tam reálně nenacházejí anebo vedou přes soukromé pozemky. První dvě hodiny se tedy buď setkávám s magory, co mě chtějí zabít nebo se vloupávám na ohraničené pozemky plné krav :-) Nutno podotknout, že příroda je tu překrásná a ve spoustě ohledů mi připomíná Skotsko. Skotsko, ve kterém jsem v životě nebyl… :-D Zelené kopečky obklopené pasoucím se dobytkem, všudepřítomnou mlhou a silným větrem. Mimo zpevněné cesty si člověk připadá jako v bahenních lázních. Občas jezdím nekontrolovaně zprava do leva a vžívám se do role pandího mládět, co se učí chodit. Lehká snídaně způsobuje, že mám brzo hlad a povolávám na pomoc své Chimpanzee kamarády. Láduji do sebe pár bonbonů, které se lehce rozpouští v ústech a probíhám jednou z chráněných rostliných rezervací, jimiž jsou Azory přímo prošpikované. S přibývajícími kilometry zjišťuji, jak moc je ostrov Sao Miguel různorodý. Především botanici si zde přijdou na své, protože tu volně rostou hortenzie, azalky (přímo OBŘÍCH rozměrů) a spousta dalších květin, včetně planě rostoucích lilií. Krása!
Existují teorie, že jsou Azorské ostrovy pozůstatky legendární Atlantidy. Stojím na okraji útesu, jenž se strmě svažuje do jezera „Lagoa Azul“ a s pohledem na zatopený vulkán bych se vůbec nedivil, kdyby tu před pár tisíci lety žila vysoce vyvinutá civilizace. Trojice jezer ukrytá uvnitř pozůstalé sopky má úžasné genius loci. Po 30 kilometrech běhu si dávám kratší přestávku na jedné z vyhlídek a s úžasem v očích sluduji dechberoucí krajinu. Po několika minutách pokračuji směrem k pobřeží a využívám několikakilometrového klesání. Pokud jsem byl vyplesklej nahoře na vyhlídce, tak tady vláčím čelist po zemi… Z předsunutého „viewpointu“ umístěného vysoko nad útesy sleduji skupinu delfínů plující v Atlantském oceánu. Mít několik hodin času, dost možná bych spatřil i velryby, za kterými sem jezdí celá řada evropských turistů.
26 ultramaratonů. Číslo „26“ symbolizuje můj aktuální věk a při každém ze svých běhů jsem často přemýšlel nad tím, co jsem daný rok dělal nebo čím jsem si tou dobou procházel. Závěrečných deset kilometrů posledního laufu je bohužel čistě silniční záležitostí, takže se uzavírám do své hlavy a rekapituluji, jaký ten můj poslední rok vlastně byl. Uspěchaný? Dobrodružný? Fyzicky náročný? Napadá mě spousta vhodných termínů, ale těžko se dá celý rok shrnout jen v několika slovech. Určitě byl v mnoha ohledech klíčový a těším se, až se za tímhle šílenstvím s odstupem času ohlédnu. Na hodinkách mi naskakuje téměř padesátikilometrová cifra značící zdolané kilometry a můj dlouhý běh (tímto zdravím Dana Orálka) je úspěšně za mnou. Byl bych mo rád, kdyby se dostavila vlna emocí a mohl bych zde napsat, jak jsem byl po tom roce cestování a běhání dojatej. Pravda je však taková, že na melancholii není čas a než se vzpamatovávám, přijíždí mi smečka účastníků se kterými po jídle vyrážím na kratší trek… :-)
Na večer se přesouváme do oblasti „Ponta da Ferraria“, která je proslulá termálnámi prameny ústícími přímo do oceánu. Držíte se křečovitě natažených lan mezi útesy, ohříváte si chodidla v teplé vodě a každou chvíli čelíte prukdým nárazům slané vody… Tomu se říká aktivní regenerace! :-)
Celá výprava na Azory se nese v pohodovém duchu. Vyjma jednoho dvacetikilometrového treku podnikáme jen kratší výšlapy a několikrát jdeme navštívit termální lázně. Ospalou atmosféru ostrova Sao Miguel doplňují čajové a ananasové plantáže, které obě navštěvujeme a také ochutnáváme místní speciality. Naprosto se přejídáme cozidem (masem se zeleninou, které se umístí do hrnců a vkládá do jámy, kde se po dobu 6 hodin ohrívá na přírodní páře), dary moře (čerstvé ryby a chobotnice) a co by to bylo za silvestrovskou výravu, kdybychom si taky neužili pár alkoholových dýchánků… :-)
A abych nezapomněl – jedinou vadou na kráse byla rozbitá spojka, za kterou nám úžasná autopůjčovna Hertz strhla bez oznámení 1 200 €. Nebýt tohoto škraloupu, tak na tento výlet vzpomínám jen a jen dobrém.
Celou výpravu na Azory jsem zdokumentoval na svém Instagramovém účtu o.svirak.