Hledím na prošedivělou hřívu Reinholda Messnera (pro mě největšího horolezce všech dob) a hltám každé jeho slovíčko. Mluví o svém životě, který je velice úzce spojený s horami a z jeho projevu je znát, že opravdu dělá to co ho baví. Poslouchat člověka, který se svým partnerem Peterem Habelerem jako první vylezl na Everest bez použití kyslíkového přístroje je velice inspirativní a není divu, že odcházím z přednášky s chutí posouvat hranici lidských možností. Pokud ne tu světovou, tak alespoň tu svou vlastní. Utěšuji se myšlenkou, že to není jen chvilkové pobláznění a že neskončím nenaplněnými touhami, jako miliony dalších lidí, kteří si cokoliv nalhávají. Příští rok bude totiž pro mě tak trochu jiný. Pokusím se zrealizovat projekt, který nemá obdoby…
Život je moc krátkej na to, abych ho proflákal někde v kanclu a já jsem moc mladej na začlenění se do uniformního života, kdy průměrný člověk může poznávat svět pouhé čtyři týdny v roce. Alespoň se na to zatím necítím. Domluvil jsem tedy se svým zaměstnavatelem (Expedition clubem) na 12-ti akcích, které si v roce 2017 pod jejich záštitou odprůvodcuji a udělám si tak po dokončení vysoké školy takovou „malou“ cestu kolem světa.
Jelikož mi výpravy naruší můj harmonogram běžeckých závodů, přemýšlel jsem nad tím, jak bych mohl skloubit průvodcování s nějakým tím poběháním. „Kolik lidí, kteří dokáží uběhnout několik ultramaratonů v roce má takové cestovatelské možnosti, jako mám já? To musím nějak zužitkovat!“ znělo mi několik týdnů v hlavě a při každém tréninku jsem dumal nad tím, jakou skopičinu bych mohl vymyslet. „Co takhle si v každém státě zaběhnout nějaký ten ultramaraton? Průvodcuji přeci na 4 kontinentech, to by mohlo být zajímavé i pro neběžce, ne? Proč to nerozšířit i na pátý a šestý kontinent?? A nemohlo by těch výzev být více? Vždyť jsou letenky po Evropě za pár kaček. Hmm… Už to mám! 26! Jelikož mi bude příští rok 26 let a 52 týdnů v roce děleno 2 je 26, tak je to jasná volba! Navíc je to i ze sportovního hlediska dost slušnej hec, který jen tak někdo nezopakuje!“ Tak přesné takové myšlenky se mi míchaly onoho pochmurného říjnového dne hlavou a od té chvíle jsem začal projektu věnovat většinu svého volného času.
Princip je jednoduchý – absolvovat po vlastních nohou (během, popř. chůzí) 26 libovolných tratí delších, než je maraton (42, 195 km) ve 26 státech na 6 kontinentech během 1 roku. Některé výzvy hodlám zrealizovat formou závodu, jiné pomocí poběhání s kamarády a většinu z nich si budu muset odkroužit sám, bez cizí přítomnosti. Všechny tyto výzvy budu mít zaznamenané nejen pomocí GPS hodinek, ale také zdokumentovány outdoorovou kamerou. Je to především proto, aby mi byl výkon uznán jako oficiální český rekord, resp. světový.
Že to zní šíleně? Právě o to tady jde! Potřebuji se už tak trochu vycestovat, „slavnostně“ zakončit svá studentská léta a posunout se do pracovního světa s pocitem, že jsem si své mládí užil naplno. Náš čas je omezený a nehodlám jím mrhat tím, že budu žít život někoho jiného :)
Web projektu: www.26ultra.com
Chtěl bych alespoň v několika větách shrnout uplynulý rok, který byl pro mě svým způsobem zlomový. Věc, která mě v uplynulém roce nejvíce ovlivnila? Jednoznačně Expedition club. Práce, kterou pro ně od března vykonávám mě z lidského i profesního hlediska neskutečně posunula a vlila čerstvou krev do žil. Být průvodcem pro Expe znamená zastávat funkci sociálního lubrikantu (díky Jiřine!) a žehlit nejrůznější situace za pochodu. Asi nikdy nezapomenu na hledání ztracené Miriam uprostřed rumunských hor, jak jsem řídil 150 km do Kieva s nefunkční spojkou nebo na dvoudenní záchranu Klárky z výšky 4 200 m pod sedmou nejvyšší horou světa. Už několikrát jsem si potvrdil, že cestování rozhodně není ztrátou času a za posledních pár měsíců jsem nasbíral více zkušeností, než za předešlé dva roky. Nikdy v životě jsem nebyl tolik spokojený s tím co dělám, jako právě teď. To nejkrásnější je, když vám po nějaké době řekne některý z účastníků, že mu výprava s vámi změnila život a že to byl přesně ten impulz, který potřeboval. Rád pomáhám lidem a když při tom můžu vidět kus světa, tak to pro mě znamená splněný sen. Kvůli průvodcování jsem však musel hodin orienťák na druhou kolej. Nelituji toho, protože to byla vítaná změna a za nějakou dobu se k běhání po lese opět zase vrátím. Ještě v květnu jsem se nacházel na 31. místě v rankingu, což bylo mé nejlepší umístění a i přes to, že jsem od června nedržel mapu v ruce, měl jsem z jarní části sezóny radost. Mohlo za to především 5. místo na MČR sprintových štafet, první start v hlavní mužské kategorii na MČR ve sprintu nebo první pódiové umístění na Českém poháru štafet. I přes to, že jsem se dost podvolil práci „ovčáckého psa“, tak jsem si zvládl odběhnout dva horského ultramaratony. Čtvrté vítězství v týmech na oblíbené Hostýnské osmě a 18. místo (ze 1414 závodníků) na Ultra-Trail du Mont-Blancu – OCC, hodnotím velice pozitivně a také vítězství na Vltava runu se mi vrylo velice hluboko do paměti. Připočtu-li k tomu další dvě ultra výzvy v podobě přeběhu Malé Fatry a především čtyřdenního překonání korsické GR20, jsem i s běžeckou částí sezony nadmíru spokojen.
Také jsem si splnil dlouhodobý cíl vylézt na Gerlachovský štít a vystoupat na Gran Paradiso. Bohužel (bohudíky) mám na svém kontě za letošní rok rovnou tři neslezené vrcholy, mezi které patří Kazbek (lezení v květnu opravdu nedoporučuji), Mont Blanc (padající šutry a neukáznění turisté mi tenhle kopec pěkně zhnusili) a také jsem musel odložit svůj první výstup na šestitisícovku Dhampus peak. Těžko se říct, který z letošních výletů do ciziny se mi nejvíce líbil. Opravdu mě zaujala výprava do Černobylu, punkový výlet od Podněstří a v neposlední řadě taky kráska zjizvená válkou, Bosna. Také jsem si odbyl své první cestovatelské přednášky před větším publikem a dokonce jsem byl pozván jako přednášející na Snow film fest. Škoda, že jsem byl zrovna tou dobou v cizině… Každopádně bych nechtěl opomenout ani atraktivní práci v Hanibalu a navázání kontaktů v podobě sponzorů. Ať už se jedná o Martina Marka z Inov-8 nebo o Hannah grant, který nás materiálně podpořil při přeběhu Korsiky. Stálo to za to, díky!
Jo a abych nezapomněl, také v rodině se událo několik veselých situací. Tak zaprvé se má sestřička nejmenuje Šviráková, ale Zábojníková. A aby té rodinné pozornosti nestrhla na sebe málo, přivedla na svět, tohohle malého frajera :) Strejda Švirda, haha!
Mám před sebou velice náročný rok 2017. Vzal jsem si na paškál výzvu, kterou ještě nikdo nikdy nezrealizoval, dokončit studia na fakultě soudního inženýrství a začít budovat svůj vlastní podnik. Nápadů je spousta a nechci předčasně vypouštět něco, co nejsem schopný zrealizovat… Na úterní přednášce o Korsice se mě jeden z kamarádů zeptal, jestli nemám z příštího roku strach. Strach? Blbost! Těším se! Vím totiž, že strach je pro některé lidi překážkou. Je to totiž jen iluze. Není to přece skutečnost. Bojíme se něčeho, co nemusí nastat. A i když to nastane, můžeme to znovu překonat a být silnější. Buďte i vy silnější v roce 2017 a nepřestávejte tepat! :)