Další smečka čoklů na obzoru! Kde je nějakej šutr?! „Ná, nažer se ty potvoro!“ hulákám na pětici zdivočelých psů, kteří se rozhodli bránit veřejnou cestu uprostřed džungle. Mám už plné zuby neustálého strachu o své bezpečí. Před hodinou a půl jsem musel kvůli trojici hafanů přeskakovat něčí plot a pár minut na to jsem se zastavil několik centimetrů od pavoučí sítě, ve které se pohupovala žlutá potvora o velikosti talíře. A navíc to šílené vedro a vlhkost! Ty kráso, to byl zase nápad přeletět z vymrazené Evropy přímo do thajského pekla! Nebo snad ráje?
Celý den v háji. Člověk takhle nastoupí v 11:00 v Německu do letadla a probudí se po 12 hodinách v Thajsku, kde je 5:00 ráno. Teda probudí… O žádném velkém spánku nemůže být řeč. Nějaké děcko ve vedlejší řadě si totiž usmyslelo, že se dá už ve svých dvou letech na pěveckou kariéru a nespokojené publikum nemělo kam z tohoto uřvaného koncertu utéct.
„Má rodina si musí myslet, že jsem totální běžeckém pošuk,“ mumlám si pod vousy a přitom otevírám jednu ze svých čtyřech běžeckých knih, které jsem nalezl pod stromečkem. Běhej dokud můžeš. Milá jednohubka psaná člověkem, který přežil vlastní smrt.
Několik hodin se pohybuji v polospánku a polosnu, ve kterém si rekapituluji dlouhou cestu, která mě následující 3 týdny čeká. Mám v plánu navštívit kamaráda v Austrálii a jelikož je do Sydney cesta dlouhá, usmyslel jsem si ji rozšířit o několik kratších výletů po JV Asii. Den v Thajsku, dva dny v Singapuru, následně den na Bali a pak už přesun do australského Darwinu, odkud se po celkovém týdnu cestování dostanu do cílové destinace, Sydney. Cestou mám v plánu absolvovat dva ultramaratony (Thajsko, Bali) a poslední si šoupnout v Austrálii.
Vybíhám krátce po osmé hodině směrem k jedné z překrásných phuketských pláží. Žádný jet lag (únavovou nemoc způsobenou rychlým překonáním několika časových pásem) zatím nevnímám a jsem bojovně naladěn do svého prvního asijského ultra. Často jsem před tímto výletem slýchával, že si mám dát majzla na brutální vlhkost, která v těchto končinách panuje. Nějak zvlášť jsem to však nebral v potaz a říkal jsem si, že s teplotní aklimatizací jsem nikdy neměl problém. „To jo, ty jeden bezmozku… Jak jsi mohl být tak zatraceně naivní?!“ míhá se mi hlavou po 7 km běhu, při kterém si připadám jak mokrý hadr v sušičce. Plazím se do kopce šnečí rychlostí a přitom mi dochází, jak hrubě jsem přestřelil. „Vysokou teplotu jsem sice čekal, ale takovou brutální vlhkost? Ty kráso, dokud tohle člověk nezažije, tak absolutně nemá páru, jak moc to vysiluje. Tohle bude dlouhej den…“ šrotuje mi v hlavě a přitom se snažím soustředit své myšlení na dění kolem sebe. Začátek trati se vine mezi plážemi a dobrých 12 km se pohybuji téměř výhradně na písku nebo na silnici. Intenzita dopravy je poklidná a úvodní kilometry dávají tušit, že Phuket není zrovna nejrovnější místo na světě. Úzká silnice se line podél mořského útesu a připomíná jízdu na horské dráze – chvíli strmé stoupání nahoru a pak zase vesele dolu. Po čtvrtině trati se odpojuji od hlavní silnice a mířím do thajské džungle. Už tady se setkávám s několika toulavými psy, které však nejeví o běžecký stejk (o mne) zájem. Stoupám příkře vzhůru a z vybetonované cesty se stává polňačka, která se po pár kilometrech mění v úzkou pěšinku. Z lesa se linou prapodivné zvuky, které jsem doposud znal jen z dobrodružných filmů o cestovatelích, kteří ztroskotali na pustém ostrově. Po lidech ani památky. Jen já a džungle. Krása se mísí s pocitem, že si hodlám plácat bábovičky na neznámém pískovišti. Zvláštní pocit.
„HUŠ! Potvoro, co si to dovoluješ?!“ Hulákám na štěkanátka, který svými vyceněnými zuby brání prašnou cestu uprostřed ničeho. Mám v nohou 20 kilometrů, ale pocitově si připadám, jak kdybych absolvoval dvojnásobek. To poslední na co mám náladu je dohadovat se s neznámým psem, že do mého lýtka se teda opravdu zakusovat nebude. Uchopuji nedaleký klacek a rozháním čtyřnohého chlupáče pomocí řvaní a máchání rukama. Chvílemi se přistihuji, jak mě unáší krása zdejšího biotopu. Rostliny nejrůznějších tvarů a barev se mísí se skalnatým podložím a zdá se mi, že každý kilometr trvá celou věčnost. Na krátkou dobu vbíhám do civilizace, abych se zase po několika kilometrech ocitl v nespoutané džungli. Rozhraní lesa a vesnice však bezostyšně brání další smečka psů, která si už z dálky kontroluje své teritorium. V první chvíli si snažím namluvit, že se s nimi domluvím řečí klacků a kamenů. Jakmile se však jeden z čoklích mohykánů vydává sveřepě kupředu, jsou mi všechny šutry světa k ničemu a sám beru do zaječích. Přeskakuji nedaleký plot a vyhýbám se svým novým nepřátelům co největším obloukem. Štěstí, že tu vůbec nějaký plot je.
Kolem 25. km dlouho přemýšlím nad tím, jestli jsem si na svá bedra nevzal až moc velké sousto, protože pokud by se mi cokoliv stalo, tak absolutně nikdy netuší, kde mě má hledat. Chvílemi také důmám nad tím, jak některým facebookovým chytrolínům vadí, že jsem si dal za cíl zdolat dnes „jen“ 45 km. „Blbečci, ať si sem zaletí a zkusí si to na vlastní kůži!“ nadávám nahlas a přitom ufuněně stoupám do příkrého kopce. Těžko můžu lámat vzdálenostní rekordy, když všechno plánuji doma od stolu a nemám sebou nikoho, kdo by mi v případě nouze pomohl.
„Co to sakra visí na tom stromě? To je had nebo co?!“ čučím jak děcko, kterému spadly hračky do kanálu na nedalekou dřevinu a přitom mžhourám očima na tmavý objekt, který je omotán v koruně stromu. Snažím se vsugerovat, že si tam kdosi z osadníků před pár lety něco odložil a postupným růstem se to dralo výš a výš. Nicméně sám této báchorce nevěřím a přeběhává mi mráz po zádech. Kolem 32. km se dostávám k poměrně velkému jezeru, kolem kterého vede asfaltová cesta. Zhruba v polovině této cesty se setkávám s dalším běžcem – Davem. Dave není žádné ořezávátko, vlastně neopak – je držitelem světového rekordu v počtu dokončených polovičních ironmanů (1,9 km plavání, 90 km na kole a 21 km běhu) za sebou (je jich 39 – každý den jeden) a většinu z nich prý absolvoval právě zde. Uznale si s Davem podávám ruku a peláším dál. Po dalších třech kilometrech se opět setkávám s další psí smečkou, která na mě už z dálky cení zuby nepomáhá ani házení kamenů. Na tohle už přestávám mít trpělivost a dávám si snad hodinovou pauzu. Jsem psychicky dost otrávenej a trať mi už vůbec nechutná.
Po delší pauze se opět vyhýbám čoklům velkou oklikou a už v dáli slyším zvuky frekventované silnice. Jelikož se chci lízání asfaltu vyhnout, snažím se co nejdéle běžet džunglí. Některé cesty jsou však slepé a bez podrobné mapy končím v zelené pasti. Po několika slepých uličkách mi dochází trpělivost a volím cestu skrz divočinu. Pomocí GPSky určuji nebližší cestu k silnici a raději se příliš nerozhlížím okolo. V jednu chvíli jsem však musel prudce šlápnout na brzdu. Bylo to v okamžiku, kdy se pár centimetrů od mého těla začala pohupovat zhruba 20-ti cm žlutá potvora. Tenhle pavouk mi dal jasně najevo, že musím být neustále ve střehu a raději se co nejdříve dostat do civilizace. Po několika minutách dorážím k silnici a říkám si, jestli přece jenom nebyl lepší les. Hustý provoz způsobuje, že nemám dobrý pocit z běhu po krajnici. Rozpálený asfalt rozpaluje mé unavené tělo do teploty varu a chvílemi se přistihuji, že musím jít pěšky. Je mi opravdu mizerně a nepomáhá ani tyčinka Chimpanzee, která mě ve většině případech dokáže postavit na nohy. 40-ti stupňový teplotní rozdíl v kombinaci s vysokou vlhkostí a nevyspáním způsobuje, že sotva pletu nohama a snad bych ještě zaplatil člověku, který by ukončil mé trápení. Ve většině ultramaratonů je 40 km vzdálenost, kde teprve začínám naplno závodit. Teď se mi zdá, že se jedná o nejzazší počet kilometrů, které jsem dnes schopný absolvovat a přitom se nezbláznit. Dávám si pauzičku a stánku s občerstvením. Kupuji coca-colu a dotazuji se na led. Usměvavá asiatka mi dává celou sklenku ledu a já chlemtám cukernatou tekutinu jako o život.
Už jsem opět na nohou a dalších několik kilometrů uháním jak o život. Je vtipné, jak málo stačí ke štěstí a k naleznutí nových sil. Mazaně jsem si nabral několik kostek ledu s sebou, takže se jimi několik dalších minut ochlazuji a doufám, že zbytek trati proběhne bez problému. Naštěstí je tomu opravdu tak a po necelých 6 hodinách (nestopoval jsem přestávky) dobíhám na jednu z phuketských pláží, odkud jsem ráno startoval. S mrtvolným pohledem v očích odkládám všechny své věci na jemný písek a skáču do moře. Krása! Naprostá spokojenost! :)
Zbytek dne trávím přebalováním věcí a lízáním ran. Připadám si, jako kdyby mě někdo majzl lopatou přes hlavu a nepomáhá ani vydatný thajský brunch. Ono se není čemu divit, když i po západu slunce ukazuje digitální teploměr 28 stupňů a přes 70 % vlhkost. Co mi ovšem vhání čerstvou chuť do žil, tak to jsou lidé. Obyvatelé Thajska jsou neskutečně milí a usměvaví človíčci, kteří mi se vším vždy ochotně pomohli. Cestou zpět na letiště se mi dokonce stalo, že mě taxikář svezl zdarma a to jen na základě toho, že jsme si spolu parádně pokecali. Několikrát se mi také stalo, že mě na ulici oslovovali šikmooké krasavice s nabídkou masáže. Tělo mám sice slušně rozbité, ale něco mi říká, že tahle masáž by mým bolavým nohoum příliš nepomohla… :) Také je zábavné sledovat davy starších evropsky vzhlížejících turistů, jak se po ulicích vodí s mladými asiatkami. Evidentně se jedná o ideální místo pro nalezení vhodné životní partnerky :) Jinak mě moc mrzí, že mám na Thajsko pouze jeden den a moc rád se zde zase někdy vrátím.
Pokud se mi však něco vrylo do paměti, tak to jsou jednoznačně milí lidé a výborné jídlo. A taky psi… hodně psů! :)
