13.7. Neexistuje špatné oblečení. Existuje jen málo vodky
Polsko. Země nečokoládových čokolád a chutné posypové soli. Je vtipné, že zatímco my pšonky příliš nemusíme, oni nás (prý) zbožňují. A je úplně jedno, jestli do nich lijeme pančovaný chlast nebo o nich vysíláme vekslácké reklamy. Fakt, že to je co polské, je automaticky špatné, je v českém podvědomí zakořeněn hodně hluboko… Je pondělní podvečer a já na letištích v Katowicích rozjímám nad česko-polskými předsudky. Po hodince čekání doráží Džonsek a Veganem . Jedna z prvních věcí, které se dozvídám je to, že má Jonáš luxusní boty na výstup na Elbrus. Jedná se o nízké trekové Salomony model: „Jsem naivní dement :)“, se kterými bych šel tak maximálně do sklepa pro brambory. Vegan na nás pro změnu mává vychytanou americkou bundičkou z roku ´85, která je jisto jistě nejvhodnějším řešením do výšky 5 600 m. Jasně, je to sice hrozná prdel a mám hubu od ucha k uchu. Na druhou stranu je mi jasný, že pokud nebude opravdu hezký počasí, tak nám půjde o kejhák. Hned se mi vybavuje video Nadava Bena Yehudy (to je ten frajer, co na Everestu zachránil bezvládného člověka z výšky 8500 m), kterej před několika měsíci zaznamenal na Elbrusu teplotu -55°C a musel to otočit. Jo a ještě jedna drobnost. Vegan mi tak nějak neoznámil, že vlastně nakonec nemají v plánu jet do Turecka a že ta moje letenka z Istanbulu je tak trochu na obtíž… A ku*va, to nám ten výlet hezky začíná! :-D
14.7. Takovej normální den
Teda pokud je normální, že díky časovému posunu a dvou proklimbaných hodinkách v letadle chodíte celej den jak mrtvola a v podvečer se společně s Veganem cachtáte v kašně před gruzijskou Madison Square Garden. Cikáni na Svoboďáku hadr… Jo a až budete v centru hlavního města Gruzie, Tbilisi hledat ideální místo pro stan, doporučuji park u televizní věže. Ten kopec má snad kilák na vejšku, takže máte luxusní pohled na celou metropoli, a kdybyste náhodou (díky litrům vlastního potu) nemohli usnout, tak je tu taky prímovej lunapark, kam se chodí bavit celé město.
15.7. Jednu rakvičku, prosím!
Kolikrát jste v životě stopovali? Jo, já vím, že tenhle koníček není zrovna v Česku moc oblíbenej. Nikdy totiž nevíte, jakýho pošuka naberete nebo jaký pošuk nabere vás… Ale občas, když hodíte předsudky stranou, může z toho vzejít něco dobrého.
Pokud jsem se na tomhle tripu něco naučil, tak je to fakt, že naším problémem není to, ČEHO se bojíme, ale to, ŽE se bojíme. Celej středeční den stopujeme z Tbilisi do Kazbegi, odkud se chceme vydat na aklimatizační túru na nejvyšší horu Gruzie – Kazbek (5 033 m). Při čekání na stopa jsme svědky, jak ve staré Volze kolem nás profrčelo pět černochů (věřících v černých hadrech) a na střeše měli přivázanou rakev. Ale ne auto-rakev. Prostě klasickou, dřevěnou, na mrtvoly! :-) Dorážíme do Kazbegi, půjčujeme vybavení a v podvečer vyrážíme do kopců. Z té luxusní přírody okolo jsem si málem cvrknul a o půl desáté stavíme ve výšce 3200 m stan a nastavujeme budíka na 3:00, abychom mohli zítra ráno dobýt vrchol.
16.7. Jaký je rozdíl mezi krásnou a ošklivou horolezkyní?
Ta hezká dosáhne vrcholu často už v základním táboře :-) Sakra, co bych dal za to, kdybych si tu mohl užívat s nějakou prima babou a nemusel nikam lozit… Když ve 3:45 vyrážíme ze svých vyhřátých kutlochů, mám v břiše snad tisíc motýlků. Mísí se ve mně strach se vzrušením a touhou posunout si své hranice možností zase o kousek dál, v tomto případě výš. Trápí mě, že jsme se dostatečně neaklimatizovali a obávám se toho, že to kvůli tomu budeme muset otočit. Na meteo stanici ve výšce 3 740 m se dostáváme kolem 6:00 ranní a při pohledu na oblohu je nám jasné, že se dneska se na Kazbek nedostaneme. Potkáváme tu zde několik dalších horolezců a ti nám říkají, že tu čekají na solidní počasí už pátý den a že by byla sebevražda se v tak silném větru a při tak nízké oblačnosti pokoušet jít na vrchol. Nemáme čas ztrácet čas, takže si dáváme vycházku do 4 000 m, odkud to po chvíli otáčíme, vracíme se do tábora, balíme fidlátka a smažíme to zpět do Kazbegi. Vybavení máme totiž půjčené jen na dva dny a musíme ho tedy vrátit ještě dnes. Cestou zpět potkáváme spousty Čechů, včetně jednoho frajera na kole, který dojel z ČR až do Íránu a teď se motá po Gruzii. Je na cestách už od května a jsme prý první Češi po dvou měsících, se kterými může hovořit svou mateřštinou. Těžko říct, co se mu v osobním životě stalo, každopádně si získává náš respekt. Kazbegi → vrácení vybavení → večeře → hajany.
17.7. Čau, já jsem včelař a chci vás k sobě domů
Jelikož se nás kecy o ranním ptáčeti moc netýkají, vstáváme až kolem poledne. Kvalitní spánek opravdu bodnul a je mi celkem jedno, jak daleko se dnes svezeme. Máme v plánu přejet nedalekou Gruzijsko – Ruskou hranici a dostat se co možná nejblíž k Elbrusu. Fór je v tom, že nemáme páru, jestli nás přes hranice opravdu pustí a jestli přechod neslouží jen pro místní obyvatele. Vegan stopuje sám, my dva s Jonášem spolu. Dobrou hodinu s Džonskem stojíme na místě a čumíme na krávy, jak s totálním nezájmem blokují silnici a mají všechno, jak se říká, na vemenu. „Vegan je už touhle dobou snad někde u Putinoviče Vladmiroviče na páteční šachové partii a my tu už hodinu čumíme na krávy, jak serou na silnici. Pecka!“ Naštěstí se i mně sem tam stane nějaký ten zázrak, a tak když se kolem sedmé hodiny podvečerní, snažíme pár kiláků za hranicemi chytnout kteréhokoliv stébla, přihrál nám osud do cesty pana Včelku. Sympatický borec, který se nás začal při stopování vyptávat, odkud že to jsme a kam máme namířeno, nás pozval k sobě domů (že prý chová včely) a takovou nabídku jsme nemohli odmítnout. No nebudu to moc protahovat… Jedna flaška vodky, několik piv, koštování medu, lehký předkrm v podobě chleba, rajčátek a okurky, druhá flaška vodky, další piva, čínská polívka jako večeře. Po večírku ještě následuje ruská rally místní šotolinovou polňačkou za panem Elbrusem, (fakt se jmenoval Elbrus, máme to na fotce!) kde jsme dali 4 decky domácího mléka a mohli jsme se jít posrat do postele. Luxus! Borec mě ubytovává do útrob včelařské maringotky, u které raději nepřemýšlím, jaké breberky obsahuje… :-) Takhle jsem si přesně představoval Rusko!
18.7. Tak trochu jiná snídaně u Tiffanyho
Vodka, pivo, med a mléko nejsou zrovna osvědčený recept na klidné trávení, takže ranní rozklus zvládám ještě před sedmou hodinou :-D Po včerejším mejdanu mám lehce rozostřeno a chvíli mi trvá, než nacházím Džonska. Chrápe totiž v kabině starého Kamazu a mně, při pohledu na něj, může už podruhé za dnešní den prasknout břicho. Tentokrát smíchy… :-) Nejsme si tak úplně jisti, jestli náš hostitel Rivat duševně zdráv. Od našeho příjezdu totiž volá na další osobu (svého bratra Maxe), který je evidentně na šutr a chrápe v kabině jednoho ze tří Kamazů. „Maxi, ty blboune, máme tady hosty!!“ A překvapivě se neozvala žádná odpověď… „Maxi, ty dobytku, hosti už odjíždějí… Pojď se rozloučit!“ A furt nic… :-D Za celých 12 hodin jsme žádného Maxe nespatřili a tak jsme si s Jonášem začali myslet, že Max je jen výplodem včelařovi fantazie. Dáváme luxusní snídani obklopeni nekonečným houfem včel a cestou zpět do města jsme poučeni, proč že se to vlastně nemáme v autě připoutávat. Pásy jsou totiž dimenzovány proti nárazu a tady na Kavkazu je větší pravděpodobnost zabít se pádem ze srázu, než samotným nárazem. Takže když jde do tuhého, je lepší z auta vyskočit a tím pádem by vám pás jen překážel… Celý den stopujeme a snažíme se dostat pod 250 km vzdálený Elbrus. Celkem se nám to i daří a potkáváme nejrůznější individua. Mezi ty nejzajímavější patří Čečenec v luxusním BMW, který nám ve 140 km/h ukazuje svého 9 mm kamaráda, kterého má schovaného pod sedadlem. S pistolí v ruce a s úsměvem na rtech dodává, že kdybychom měli jakýkoliv problém, máme mu zavolat. Oukej :)
Kolona na dálnici? Žádný problém! To, že se z našeho dvou-proudu stává díky ruské vynalézavosti čtyř-proud, dokážu ještě pochopit. Usmívám se také tomu, když se na travnatém ostrůvku uprostřed hromadí pátá kolona aut. Když ale vidím, že to ten náš magor švihá na dálnici do protisměru, začíná mi tuhnout úsměv na tváři. Asi kilometrový úsek jsme naštěstí přežili bez úhony. To stejné ale nemůže říct řidič Audi, který nás následoval. Spatřila ho totiž policejní hlídka v Ladě, která se ho vydala stíhat. V tomto úsměvném boji slavil po několika kilometrech vítězství David a s chichotem sledujeme Goliáše, jak cáluje. S Veganem se scházíme u lanovky pod Elbrusem (Azau – 2 200 m) a vycházíme do 3 000 m, kde je nám poskytnut azyl v útrobách mezistanice lanovky Stariy Krugozor.
19.7. Nás mnogo!
Vstávačka, balení, vyhánění kluků od Wi-Finy a hurá na aklimatizačku do 4 000 m. Kolem nás se rozprostírá měsíční krajina a sem tam se prožene OBROVSKÁ korbatá potvora naložená až po uši kameny. „Ty voe, viděl jsem koně blejt a hada chcát, ale tohle je fakt možné jen v Rusku…“ Na konci lanovky Mir (3 500 m) se při čekání na Džonska kocháme bezpečností práce místních dělňasů. Bagr uprostřed kopce svádí nelítostný souboj s několikametrovými kameny. Kousek pod ním se potulují desítky turistů a nikoho nevzrušuje, že se může během vteřiny stát největší pizzou centrálního Kavkazu. No co, nás mnogo…
Ve 3 900 m nasazujeme mačky a jdeme po ledovci. Na skalnatém vršku ve 4 200 m nacházíme luxusní místečka na spaní, stavíme stan a odkládáme těla do spacáku. V podvečer si dáváme ještě lehčí aklimatizační túru do 4 500 m a pak hurá počítat ovečky.
20.7. Dostat se na vrchol je možnost. Vrátit se zpátky dolů povinnost.
Jsou 4:00 ráno a v krvi mi koluje tolik adrenalinu, že bych jím roztančil sochu Svobody. Vylejzám ze sprchy (kvůli větru jsem spal v jedné z budek sloužící jako sprcha) a kochám se východem slunce. Ohnivý kotouč pomalu vykukuje zpoza obzoru a je mi jasné, že lepší počasí jsme si nemohli přát. Z hlediska technické náročnosti je normálka na Elbrus totální pochoďák. Takže pokud jste dobře aklimatizovaní, máte slušnou fyzičku, silnou vůli a dobré počasí, tak je výstup na vrchol jen otázkou času. Ostatně už jen fakt, že do 4800 m jezdí rolby, hovoří za vše! :-) Cesta je hrozně na palici, protože prakticky pořád jen lezete do nekonečného kopce, který má 30 ° – 45 ° a každou chvíli kolem vám profrčí rolba nebo skútr s flákačema, kterým se nechce chodit do kopce pěšky. Po pár hodinách jsem dost znechucenej, protože tohle nemá s horolezením nic společného. Opravdu málokdo se od spodní vesnice dostane až na vrchol vlastní silou bez využití lanovky nebo skútru. Každý má na sobě hadry za tisíce eur, ale přitom nejsou schopní ujít pár kiláků pěšky a pohybují se jako mrtvoly. S přibývající výškou však začínám lapat po dechu i já a má rychlost je ta tam. Ve výšce nad 4800 m jsem rád, že ujdu 50 kroků a pak následuje 20´´ přestávka. Tep mám nad 160 a je neskutečné, jak rychle se zadýchávám. Nikdy jsem tak brutální šlichtu neviděl a i v nížině bych tak prudký profil lezl celou věčnost. Po necelých pěti hodinách se dostáváme do sedla ve výšce 5300 m a jen tak pro představu tu je o 50 % méně kyslíku, než na úrovni moře. Má to za následek to, že si připadám jak připitej a chce se mi spát. Vyrážíme vstříc poslednímu kopci a já si dávám pořádného majzla, abych nezavrávoral a nedrhnul hubou po ledovém firnu zpátky do sedla. Místy má kopec přes 45 ° a nachází se zde i několik exponovaných míst. S rychlostí 100 slepičích kroků na 5 minut se asi po hodince dostávám na závěrečnou náhorní plošinu a po chvilce vidím drobnou špičku obsypanou lidmi. „Ty voe, to je fakt ono?! A nemá náhodou támhleta špička vlevo a pár metrů víc?“ Přiznám se, že jsem čekal poněkud grandióznější závěr. Nicméně se i při zdolání této „drobné špičky“ musím snad dvakrát zastavit a při posledních krocích se neubráním dojetí :-)
Splnil se mi další velký sen! :-) Připadám si jako ten Indián, kterého z džungle převezli na Manhattan, kde si po deseti minutách musel sednout na zem a když se ho ptali co se děje, tak řekl: „Musím počkat, až mě doběhne duše.“ Byla to jedna z nejkrásnějších chvil, kterou jsem kdy zažil a kvůli těmto okamžikům zbožňuji svůj život! :-) Prostě nádhera! Je úplné azuro, vidíme na desítky kilometrů daleko a pocitová teplota je kolem -12°C, takže si můžeme dovolit chvíli lenošit a udělat hned několik vrcholových fotek. Po půl hodince valíme zpět dolů. Ke stanům se dostáváme po dalších 2 hodinách, takže nám celý výstup ze 4200 m zabral i s přestávkami 8,5 hodiny. Ještě tentýž den scházíme až do Azau a vracíme zapůjčené vybavení. Kdyby mi borec z půjčovny řekl, že jeho matka je Brutální Nikita a otec Terminátor, klidně bych mu to zbaštil. Frajer totiž představoval metrák svalů, zubů a typicky ruské nonšalantní nálady. Následuje véča, stan a zasloužené koma… :)
21.7. Kavkazské genius loci
Stojím u ledovcové řeky obklopen horami a na bradě mě šimrá sluníčko. „Ty kráso… Tady by člověk skutečně mohl umřít. Šťastný.“ Od včerejšího výstupu mám nějakou filozoficko – měkkoušskou náladu a teprve teď ze mě padá všechno to napětí a stres z možného nebezpečí. Kluci si odběhli do vesnice na Wi-Fi a já se sluním na šutru a čtu si knížku. Miluju to hlasité ticho. To nikdy nezklame! Pohodově strávený den narušuje až podvečerní plán vystoupat u Horního Baksanu k ledovcovému jezeru, kde se chystáme přespat. Oproti plánu se jezero nachází o fous dál a o chlup výš. Takže když ve 21:40 dorážíme k ledové louži ve výšce (3 200 m) s tím, že jsme během posledních tří hodin vystoupali 2 000 m, mám sto chutí někoho zabít… Největší zlost však můžu mít hlavně sám na sebe, protože mi kamenitý výstup nejvíce komplikovala totálně vyjetá čelovka.
22.7. Stopařská maturita začíná
Čeká mě více než 2 000 km cesta stopem do Istanbulu a já se až do podvečera šukám od ledovcového jezera zpět do civilizace. Sakra, taky mi Vegan mohl rovnou oznámit, že má ten trek 30 km! Jako krajina hezká, ale jsem malinko otrávenej, protože počasí nevyšlo tak úplně podle představ a hlavně jsem v časovém skluzu. Ale co, život není jenom samé sluníčko a nemá cenu metat blesky kvůli několika hodinám zpoždění. Třeba se mi to nějakou podivnou souhrou náhod nakonec vyplatí… :-)
Loučím se s klukama a od této chvíle skládám stopařskou maturitu. Jeden ze stopů mě vyhazuje u policejního zátarasu, kde se ještě nakrátko setkávám s Luhanskýma pankáčema a pak mi kluci chlupatí zajišťují odvoz u policejního detektiva, který míří do Nalčiku. Pohodový chlápek, se kterým si okamžitě rozumím a který mi po hoďce kupuje na pumpě zmrzku :) Vysazuje mě v Nalčiku, kde si dávám noční procházku po městě a nakonec to zapichuji za řekou vedle výpadovky na Vladikavkaz. Nacházím zde krásnou vysokou trávu, která mi poskytuje bezpečí vůči negativním živlům… :)
23.7. Cizí lidi jsou jen přátelé, s nimiž ses dosud neseznámil. Hehe!
V Rusku je jen jedno pravidlo a to, že žádné není. To, co v Rusku platilo včera, dnes již platit nemusí. Země extrémů, které běžný Evropan nechápe. Klidně si stanujte v národním parku, ale přiblížení ke Gruzijské hranici se odměňuje kulkou do hlavy… Nikde jinde jsem neviděl tolik vojáků se samopalama, jako právě tady a chvílemi jsem měl pocit, jako kdyby měla každou chvíli začít třetí světová. Navíc je úsměvné, jak na vás každou chvíli z billboardu vykukuje pan všemohoucí. Putin ve stíhačce, Putin lezoucí na Elbrus, Putin škrtící Chucka Norrise… :-)
Na druhého stopa, kterého jsem ten den vzal, budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Po pár desítkách minut jsme s borcem v Ladě (Muradem) začali hrát hru, kdo toho druhého už nikdy nepustí ke slovu. Hra spočívá v přesném vystihnutí okamžiku, kdy se ten druhý, který zrovna mluví, bude muset přece jen nadechnout a v tu chvíli převzít řeč a mluvit a mluvit a mluvit… Samozřejmě se tahle hra nějak nevyhlašuje, rovnou se jede! :-) Pán je prý business man. Obchoduje s náhradními díly z francouzských aut, která dováží přes Balkán a Turecko. No je mi to jasný… :-) Také prý obchoduje se dřevem a se sýrem (Adygejský sýr) a prý má kontakty po celém světě. Kdybych prý chtěl, tak mi může dohodit dobře placenou práci :-D No prostě pecka! Dáváme snídani a frajer mě zve k sobě domů, že prej si u něj ve Vladikavkazu můžu dát sprchu. „Jasně kámo, to zní skvěle!“ Dávám sprchu, borec mi ukazuje fotky svých dvou žen a šesti milenek a s úsměvem na tváři mi oznamuje, že skočíme do jednoho prima podniku na vodnici. Oukej, tak teda dáme vodnici! Za půl hodinky jsem v rouši a se svým novým nejlepším kámošem probíráme politiku a citlivá témata ohledně Krymu, Ukrajiny, Abcházie a Osetie. Je zajímavé vyslechnout si názor běžného ruského občana a celá debata je pro mě neuvěřitelně přínosná. Po šíše jsem pozván na typický kavkazský oběd. Servíruje se plackovitý chleba, okurky, rajčat a vepřové maso na cibulce, ke kterému je přidána luxusní omáčka neznámého názvu. Naprostá bomba a můžu se užrat k smrti! Jelikož mě tlačí čas, tak musím odmítnout pozvání do strip clubu a zároveň jsem překvapen informací, že frajerův bratr vyhrál zlato na olympiádě v Pekingu! Murad nabírá jednu ze svých milenek a odváží mě na RUS – GRU hranice, které už důvěrně znám. Na hranicích si volím dalšího koně, tentokrát paní Natálii, která je ze začátku lehce odtažitá a myslí si o mně, že jsem pašerák drog nebo co. Ledy tají ve chvíli, kdy ji začne z rádia hrát Louis Armstrong a já se s ní pouštím do debaty ohledně hudby a to nejen té modernější, ale především té vážné. Sice je mezi námi jazyková bariéra, ale když člověk snaží, tak se vždy nějak dorozumí a při nejhorším pokyvuje hlavou a říká „Da!“ :-) Natálii životní příběh je poněkud komplikovaný. Má totiž nějakou nemoc, jejíž název nedokázala přeložit. Od první chvíle měla na hlavě šátek a prý už jako malá holka trávila hodně času po sanatoriích. Má šestiletou dceru Evu a (bývalého?) manžela trpícího schizofrenií a který je hospitalizován v nějakém ústavu v Německu. Ruska mi za krátkou dobu přirostla k srdci a padli jsme si do oka. Velice milá a inteligentní osoba, která je také výbornou kuchařkou. Dala mi okoštovat svojí specialitu – lilek plněný sýrem a byl znamenitý! Natálie měla v gruzijském Tbilisi schůzku se svým přítelem, se kterým se seznámili přes internet. Takže jsme se chvíli po 21:00 rozloučili v hlavním městě a já nasedl na noční maršutku (sociální taxík) do Batumi. Potřeboval jsem nahnat ztracený čas a tohle byla ideální příležitost, jak toho docílit.
24.7. Slušnost nic nestojí
Batumi. Třetí největší gruzijské město, které mě naprosto posadilo na zadek. Pětikilometrová přímořská kolonáda obklopená luxusními výškovými budovami dává jasně najevo, že už je to nějakej ten pátek, co místní domorodci slezli ze stromů :-) Prostě pecka a užívám si koupačku v moři. Procitnutí přichází na Gruzijsko – Turecké hranici, která byla v době SSSR jednou z nejstřeženějších hranic na světě. Je pravda, že čára je hustě střežená i dnes. Ale místo mužných chlápků se samopaly to tu okupují černá strašidla v burkách snažící se dostat tam či onam. Když se dobrou hodinu nacházím v tlačenici na vydání víza, dochází mi trpělivost. Tulí se ke mně tlouštík, který kdyby si na sebe obléknul žluté tričko, tak na něj budou lidi volat: „TAXI!“ :-D Do toho se strhává strkanice a jsem svědkem toho, jak si dva čmoudi dávají do nosu. „Ježiši… Vítej mezi opicemi!“
Naivně jsem si sliboval, že stopování podél Černého moře bude brnkačka. Na stopa tu čekám třeba i hodinu a vzhledem k tomu, že je pobřeží jedna 800 km dlouhá vesnice, tak je opravdu těžké najít někoho, kdo nepopojíždí jenom pár kilometrů. Odpoledne mám toho plné zuby, házím si mincí a beru první autobus do Istanbulu. Cesta sice trvá 19 hodin, ale aspoň se pořádně prospím a odpočinu.
25.7. Předávkován dojmy
Kdo by to byl tušil, že po dvanácti dnech strávených na horách a celém dni zabitém v busu, nebudu mít náladu na patnáctimilionové město… Vylejzám z busu a 37 °C ve stínu mi dává slušnou ťafku mezi oči. Okamžitě prchám do klimatizované internetové kavárny, kde nalézám potřebný klid a plánuji další kroky. „Oukej, potřebuju najít hostel poblíž centra, zjistit kurz měny, spočítat množství peněz na výběr, očíhnout místní dopravu a dát vědět jedné krasavici v Česku, že jsem celej…“ Na ubytko mám kliku, takže nacházím místo v sympatickém hostelu v centru, asi 200 m od Hagia Sophii. Hostel, sprcha, informační centrum, mapa → bezmyšlenkovité courání po velkoměstě. Procházím celou řadu těch nejznámější památek, (Mešita Sultan Ahmed, Hagia Sofia, Gülhane Park, Palác Topkapi) ale nějak na to všechno nemám chuť. Bez parťáka se kterým bych mohl sdílet pocity to tak nějak nemá šťávu… Navíc vzhledem k tomu, že většina lidí mluví jen a pouze turecky, jsem po vylezení z centra odkázán jen na sebe a domlouvám se horko těžko. Jsem z těch všech světýlek, blikátek a cunkrlátek nesvůj a nejraději bych vypadnul co nejdříve domů. Překvapivě mi zvedl náladu slavný Grand Bazaar, který byl přesně takový, jaký jsem si ho představoval. Krásně naaranžovaný způsob konzumního života!
26.7. Kebábek nad zlato
„Istanbul v létě je jedna velká přičmoudlá tržnice, kde vám neustále někdo nutí nějaké cetky.“ Auč… rovnou na solar!
Opět si dokazuji, že muslimské země na mě nedělají dobrý dojem. Turci jsou sice pracovití a relativně čistotní, ale stejně se mi zdá, že je tu hroznej bordel. Jsem otrávenej z toho, že mi furt někdo něco nutí a necejtím se ve své kůži. „Fenkjůůů, ale ne, opravdu nechci selfie tyčku. To si snad děláš prdel, ne?! Ono je 35° ve stínu, ty jsi navlečenej do dlouhých kalhot s dlouhou košilí a nabízíš mi „značkovou“ koženou bundu?! A sáňky bys mi prodat nechtěl?“ Jasně, tohle se vám stane i na Václaváku v Česku, ale jsem z toho všeho převálcovanej…
Ano, možná jsem nemoderní mimoň nerespektující muslimskou kulturu, ale jsem jím rád. Z faktu, že je ženská v takovém vedru zahalená od hlavy až k patě v černém županu a vedle ní si to její muž štráduje v tričku a kraťasech, se mi dělá šoufl. Upřímně jsem rád, že se můj pobyt chýlí ke konci a jediné co mi dokáže spravit náladu je opravdu luxusní kebab. Tímto zdravím Kobříka! :-)
27.7. Domov, sladký domov
Je na čas uprchnout z téhle bláznivé džungle a postavit si doma baráček uprostřed lesa, kde bych mohl v klidu dožít… :-) Turecko je jistě zajímavá země, jen jsem nebyl zrovna v ideálním rozpoložení, abych ji dokázal náležitě ocenit. Celý den trávím na cestách a jediné pozitivum tkví v tom, že jsem v letadle slečnou letuškou umístěn k nouzovému východu nad křídlem a mám tedy extra prostor na nohy. Přilétám do Budapešti, přestupuji na studenta do Brna a chvíli před půlnocí už ležím ve svém pelíšku… Tenhle pocit nikdy neomrzí! :-)
Sečteno podtrženo… Jsem moc rád, že jsem za tak krátkou dobu poznal tolik nových věcí. Některé situace jsem si užil více, některé méně, ale to k podobným výletům samozřejmě patří. Posledních pár dní už bylo celkem oser, ale už jen kvůli tomu Elbrusu to za to stálo a nelituji jediné minuty. Každopádně jsem si uvědomil, že asi vyhledávám trochu větší pohodlí a nejsem úplně ve své kůži, když nemám kde bydlet a jsem odkázán jen a pouze na ochotu druhých lidí, jestli mě vezmou k sobě do auta nebo ne. Určitě perfektní zkušenost, kterou si však nemám tendenci zopakovat. A pokud ano, tak ne v takovém měřítku, jako tomu bylo tentokrát. Jinak díky Jonášovi s Veganem! Byli to dobří parťáci, se kterými byla zábava a až na některé drobnosti jsme spolu perfektně vyházeli. Miluju to co dělám, díky za to! :)
Několik odkazů:
Ne všechny výlety na Kazbek končí šťastně…
Podrobnější deník (přesný přepis toho z cest) doplněný o kurzech, nákladech a vybavení