Masiv Mont Blanc. Jedno z největších epicenter skialpinistické, horolezecké a ultra trailové historie. Místo vyprávějící neskutečné příběhy lidí, kteří se snaží o nemožné a posouvají hranice lidských možností. Každoročně se tu poslední týden v srpnu sjíždějí špičkoví běžci z celého světa za jediným účelem. Postavit se na start nejslavnějšího horského ultramaratonu, Ultra-Trail du Mont-Blancu (UTMB). Letos je to počtvrté, kdy se sem vracím a podruhé, kdy nezávodím. To ovšem neznamená, že si hodlám válet šunky… ba naopak!
Všeho moc škodí. Takže když vám z práce začíná šplouchat na maják, je dobré si dát na pár dní oraz a vyjet s kamarády na výlet. Průvdcoval jsem 30 dní v kuse a je na čase se přestat starat o ostatní a věnovat se tomu, co mě nejvíce baví… běhání po horách!
V oblasti masivu Mont Blancu jsem byl již několikrát a je to pro mě jedno z nejinspirativnějších míst, jaké znám. Každoročně tu poznávám atraktivní lidi a jelikož sem jezdím v době, kdy se tu koná UTMB, nacházím zde motivaci ke kvalitnímu tréninku. Letošní rok je ale trochu jiný. Po třech návštěvách Chamonix se tentokrát nebudu pokoušet vystoupat na nejvyšší horu Evropy (kterou je stejně Elbrus) a ani nehodlám závodit. Přijíždím sem proto, abych ve Švýcarsku, Itálii, Francii a Lichtenštejnsku zrealizoval celkem 4 běžecké výzvy během 8 dnů. Každý druhý den mě tedy čeká přes 45 kilometrů a připočítám-li k tomu regenerační běhy, je z toho rázem 200 kiláků za týden. A to už je slušná porce!
#14. vyzva – Zermatt, Švýcarsko
Jet na hory ve dvou s větším autem má své neskonalé výhody. Například nemusíte řešit žádné zákazy stanování, nezmary počasí a také se nemusíte zdlouhavé domlouvat nad celodenním programem. Den po odjezdu z naší české kotliny přijíždíme s Víťou do městečka Grindelwald, jež se krčí pod fenomenální severní stěnou Eigeru. Počasí nám sice příliš nehraje do karet, nicméně dáváme alespoň kratší výklus. Kratší výklus v překladu znamená 8,5 km s 600 m převýšením, což nám v tomto drsném terénu trvá 80 minut. Pojem „rovina“ rozhodně nepatří do grindelwaldského slovníku :-D Na večer přejíždíme nad Zermatt a v neděli realizujeme luxusní výběh v okolí Matterhornu. Začátek a konec laufu probíhá po fotogenické vrstevnicovce, ze které neustále hledíme na nejikoničtější horu Alp. Pyramidový tvar Matterhornu se dokáže člověku dostat pod kůži. Tento pohled lahodí našemu oku prakticky po celý den a nutno podotknout, že často bychom ho vyměnili za pohled na vychlazené pivo :-)
Necelých 50 kilometrů nám ve výšce nad 2 000 metrů dává slušně pokouřit a upřímně si připadáme jako dvojice hrochů na výletě. Jeden by si myslel, že si tělo uchová ještě pár červených krvinek z výletu do Kyrgyzstánu. Kulový! Opět začínám od znova a popadám dech jak tuberák, který to má za pár. Lauf nám zabírá nějakých 7 hodin a kvůli nulové aklimatizaci se cítíme jak žáby v mixéru. Každopádně super zkušenost! Následující den dáváme odpočinek v italské Aostě a přesouváme se na další výběh do NP Gran Paradiso.
#15. vyzva – NP Gran Paradiso, Itálie
Tak hele. Jsou dny, kdy vám přetržená tkanička při úvodním zavazování bot dává jasně najevo, že dneska byste měli raději zůstat ve spacáku a pohyb po horách vám příliš nechutná. A pak jsou zase dny, kdy se při každém kroku cítíte skvěle a dokonalá souhra okolností vás jen utvrzuje v tom, že to co děláte má smysl a neskutečně vás to baví. Přesně takový den zažívám v NP Gran Paradiso a jedná se jednoznačně o jeden z nejhezčích výběhů mého života.
Trasa laufu vede z větší části po Royal Ultra Sky Marathonu a rozhodně se tohoto závodu musím v následujících letech zúčastnit. Příjemné počasí, minimum turistů, překrásné výhledy a pěšinky jako z pohádky. Do toho mi občas přeběhne přes cestu svišť nebo kamzík… naprostá osmihodinová paráda! :-) Bohužel si můj spoluběžec Vuitton natahuje úpon v koleni, takže to musí po třetině otočit. Nicméně věřím, že se dá během regeneračního dne dohromady a že se se mnou vydá na cestu po stopách populární trati Ultra Trail du Mont Blancu.
#16. výzva – Francie (Châtillon-en-Michaille)
Zhoršilo se nám počasí. A to tak, že hodně. Z původního plánu procupitat staré známé stezky v okolí Chamonix nakonec schází. Probouzíme se do chladného a ubrečeného dne, kdy okolní kopce zalívá nízká oblačnost. Podle předpovědi je relativně vysoká pravděpodobnost bouřek a za těchto okolností jsme nechceme riskovat žádný průser. Ještě pořád mám v živé paměti výstup na Mont Blanc, kde mi šlo před 3 lety o kejhák…
Počasí v Chamonix se během následujících několika dní nemá zlepšit, takže bereme nohy na ramena a přejíždíme 100 km na západ k městu Châtillon-en-Michaille. Moc mě to mrzí, protože si Chamonix příliš neužíváme a také nemáme šanci vidět start 170 km dlouhého závodu, který se díky účasti předních světových závodníků zapíše do dějin. Co se dá dělat… Jsme tu přeci kvůli jiným povinnostem, takže nazout boty a jdeme se v okolí Châtillon-en-Michaille alespoň vyklusat a zregenerovat v bazénu. Další ráno se probouzíme do mlhy a zimy. Prudké ochlazení však naštěstí vyhošťuje riziko bouřek a my se tedy pouštíme do dalšího laufu. V Rhonských Alpách jsem sice byl už dvakrát, ale nikdy jsem se nepohyboval po takovém tom typickém francouzském venkově, kde… chcípl pes! 
Za více než 5 hodin s Víťou potkáváme snad jen 2 lidi, 1 auto a 158 krav. Jinak je zde pusto a nikde ani mrtváček. Příroda sice hezká, ale výrazně méně hornatá, než předešlé dny. Alespoň to počasí se v závěru běhu umoudřuje, takže můžeme nemusíme běžet v rukavicích nebo péřovkách. Každopádně jsme rádi, že přemáháme nehostinnost počasí a i přes nepříliš bojovnou náladu zdoláváme 50 km dlouhou trať.
#17. výzva – Lichtenštejnsko (Vaduz)
Následuje deštivý přejezd přes celé Švýcarsko a přespání v Lichtenštejnsku. Ráno nás čeká ještě depresivnější budíček, než předešlé dny. Z nebe padají trakaře a o pár stovek metrů výše sněží. Věděl jsem, že pokud vyvěsím bílou vlajku a odjedeme zbaběle domů, tak budu z hlediska plnění výzev opět ve skluzu a že do konce roku nemám už příliš času.
Takže se rozhoduji nevzdat se a i přes nepřízeň počasí si v Lichtenštejnsku „odkroutit“ těch svých několik desítek kilometrů. Z původní hornaté trati musí vzhledem k počasí sejít a bouchám tedy většinu času dole v údolí po zpevněných cestách. „Sakryš, co já bych dal v tu chvíli za horskou pěšinku!“ Nohy z předešlého dne připomínají cikánskou hračku a projíždějící auta mi dávají jasně najevo, že jsem tu tak trochu do počtu. Přebíhám tedy Lichtenštejnsko tam a zase zpátky od jedné hranice ke druhé a s necelými 100 km zdolanými během 24 hodin odpajdávám zpět k Víťovi do auta. Deset minut na to odjíždíme z této propršené krajiny směr sladký domov a ještě o půlnoci upadám v Sokolově do zaslouženého kómatu. Náročný týden… ale stál za to! 
