Kosovo, malý stát s velkým potenciálem

Když jsem na základní škole poprvé uslyšel o Kosovu, spojoval se tento pojem především s válkou. Vzpomínám si na to, jak jsme měli besedu s českým vojákem KFOR vysvětlujícím, jak velké rozdíly jsou mezi školou povinnými špunty u nás a jak probíhá školství v Kosovu. Od té chvíle jsem vnímal tento stát jako velmi problematický kout světa, kterému bude trvat hodně dlouhou dobu, než povstane z popela a začne konkurovat západním státům.

kosovo

Kosovo je právem nazýváno malým státem s velkými nepřáteli. Touha osamostatnit se od Srbska způsobila na přelomu tisíciletí krvavý válečný konflikt. Velké množství obyvatel ztratilo své příbuzné, tisíce rodin bylo deportováno a ti co zůstali, zažívali nejtěžší chvíle svého života. 18 let po válce je situace výrazně lepší. Spousta rodin se vrátila do svých domovů a i přes politické napětí se snaží žít normálním životem. Tahle bolestivá zkušenost je sice hmatatelná i nadále, nicméně jsem příjemně překvapen. Z pohledu turisty rozhodně není patrné, že by se mělo jednat mafiánský stát plný korupce (i když tomu dost možná je…).

img_6921-kopie

Kosovsko – srbská hranice evokuje dobu komunismu. Několikahodinové fronty spojené s individuálními prohlídkami nevěstí nic dobrého a člověk se musí obrnit trpělivostí. Na druhou stranu už pár kilometrů „za čárou“ si člověk všímá značné změny, oproti nedalekému Srbsku. Ulice jsou upravenější a lidé nemají takovou tendenci odhazovat smetí kdekoliv si zamanou. Samozřejmě se jedná o balkánský stát, takže tu najdete extravagantní budovy evokující baroko a polovina staveb je (kvůli dani z nemovitosti) nedostavěna. Zcela s přehledem nám však tento malý stát nakopává zadek z hlediska kvality dálnic. Ostatně, kde ne?! :-D Balkánské kořeny jsou velmi patrné na inteligenci řidičů na silnicích. Ukázněnost nebo rozhodnost nepatří mezi jejich silné stránky. O to více jak pak člověk zaskočen, jak jsou (spíše mladí) obyvatelé jazykově vybaveni. Desetileté děti se naprosto v pohodě dorozumí anglicky a pokud se jedná o turisticky atraktivnější destinaci, mluví anglicky i generace 50+. Může za to velice štědrá podpora ze strany USA, díky které vznikají rekonstrukce historicky důležitých budov, budují se nové silnice a (nejen) mladí využívají jazykovou zdatnost k zahraničním pracovním možnostem. Na oplátku tu Američané vybudovali jeden z největších amerických vojenských táborů mimo území USA. V táboře Bondsteel se dnes nachází více než sedm tisíc amerických vojáků.

img_6898-kopie

Výprava Expedition clubu váží cestu do Kosova kvůli zcela jiným, nepolitickým zájmům. Naším cílem je třídenní výlet do pohoří Prokletije a jednodenní výlet na Šar planině. Už při příjezd kaňonem Rugova je patrné, že se Kosovo z hlediska přírodních krás má čím chlubit. Chladivě čirá řeka Lumbardhi i Pejes v kombinaci s fotogenickým kaňonem nemá chybu a po celodenním přejezdu v ní zvlažujeme svá přehřátá těla. Ještě větším překvapením je pro nás vesnice Kučište, lépe řečeno její vyhlídková osada umístěná několik stovek metrů nad údolím. Holý skelet budovy místní obyvatelé stylově předělali na restauraci a sklízí tím naše velké uznání. Navíc nám obsluha podniku umožňuje spát zdarma ve stanu na travnaté vyhlídce nacházející se kousek za objektem, takže máme překrásný výhled široko daleko. To je ostatně další velké pozitivum, které si z této výpravy odvážím – lidé jsou tu neskutečně pohostinní a nabídnou vám pomoc téměř automaticky.

img_6859-kopie

Následující den již vyrážíme na trek. Naše trasa z velké části kopíruje přechod Peak of Balcans, který začíná být (nejen v našich končinách) čím dál tím populárnější. Ponaučen výpravou do Albánie mám z kosovské části pohoří Prokletije velký respekt. O to více jsem překvapen, když se místo ohromných vápencových bloků setkáváme se širokými horskými hřebeny a skalní útvary nehrají až tak velkou roli. Převýšení je sice vysoké, nicméně není nějak zvlášť extrémní a překvapivě zelená (nikoliv žlutě vyprahlá) krajina nám poskytuje dostatek vláhy a stínu. Nutno podotknout, že pohoří Prokletije zaujímá plochu třech států (Albánie, Černé hory a Kosova) a právě to kosovské je z hlediska množství vodních zdrojů nepříhodnější. Zkrátka, čím více vápencových skal, tím méně zadržené vody ve volné přírodě.

DCIM100MEDIADJI_0409.JPG

Už od prvních kilometrů jsem z okolní přírody nadšen a nejsem schopný pochopit jak může být pohoří Prokletije tak různorodé. O 3 týdny dříve jsem se nacházel jen o 20 km vzdušnou čarou západněji a prostředí bylo diametrálně odlišné od toho, ve kterém se nyní nacházím. V kolektivu panuje skvělá nálada a pohodové počasí nás nějak nelimituje v nenáročném tempu. Připadám si jako v sedmém nebi a jelikož mám sebou drona, tak přemýšlím co natočit dřív. Opravdu překrásná příroda.

DCIM100MEDIADJI_0399.JPG

Následující den se sice probouzíme do deštivého rána, nicméně se počasí během několika hodin uklidňuje a pokračujeme po travnatém hřebenu směrem k trojmezí států Kosova, Albánie a Černé hory. Občasná mlha přidává na dramatičnosti a po obědové přestávce přicházíme do jednoho z nejkrásnějších míst, ve kterých jsem se kdy na Balkáně nacházel. Zatímco putujeme traverzovou pěšinou, nalevo od nás se rozprostírají kopce jak vystřižené z filmu Pán prstenu. Dlouhé minuty se jen kochám a nechávám se unášet panenskou krajinou. Také místo na spaní nemá chybu a po osvěžující koupeli v nedalekém jezeře šplháme kvůli západu slunce na nedaleký hřeben. Pecka!

DCIM100MEDIADJI_0431.JPG

“Co vy v té Praze furt děláte? To je pořád samé kafíčko, věneček, latéčko… To my z Vysočiny to máme jinak. Mám hektar a půl lesa a většinu z toho mám napadenou kůrovcem a všechno to musím do konce roku vykácet, do**či,” komentuje holčičí debatu lingvista Bohdan, který svá slova myslí s lehkou nadsázkou. S velice lehkou nadsázkou, protože opravdu vlastní hektar lesa, který musí vykácet. Poslední den treku pohořím Prokletije se nese ve znamení výstupu na nejvyšší horu Kosova, Djeravicu (2 656 m). Čeká nás převýšení kolem 400 metrů, což je oproti předešlým dnům procházka růžovou zahradou. Výstup probíhá na pohodičku a chvíli po 10:30 nám padá čelist z překrásného pohledu na všechny okolní strany. Při sestupu dolů do vesnice sice musím projít prudkým kuloárem, nicméně se nejedná o žádnou šílenost. Samotná vesnice (jejíž název jsem neznal a ani na mapě není uveden) vypadá jak vyšitá z rakouských nebo francouzských Alp. Překrásné roubené chaloupky jsou zakomponované do horského prostředí natolik pečlivě, že začínáme plánovat nákup jedné z nich.

Při hledání hospody narážíme na neskutečnou pohostinnost místních obyvatel. Jeden z obyvatelů vesnice na mě už z dálky mává a během několika minut se kolem nás slétává celé jeho rodina v čele s energetickou babičkou, které táhne na 90 let. O pár minut později si připíjíme rakijí, ukusujeme chleba se sýrem a nemůžeme pochopit, proč něco podobného nefunguje i u nás. Následná cesta do obce Decany se stává zábavnou bojovkou. Vzhledem k tomu, že musíme stopovat, necháváme na paní Štěstěně, jakou káru nám přihraje do cesty. Nejvíce to vychytáváme my dva s Bohdanem, který má výsadní postavení jet na střeše třímístné dodávky po strop naložené dřevem. Slušnej punk!

img_6987-kopie

Zatímco účastníci zůstávají ve městě Dečany, já se vydávám stopovat pro naši káru na začátek treku. Překvapivě mě zastavuje snad první auto na které pohlédnu a během 3 hodin mám splněno. Nabírám tedy účastníky a frčíme do vesnice Prevallë k makedonským hranicím. Ráno odtud vyrážíme směrem vrchol Bistra, který je jen o pár metrů nižší, než Djeravica. Počasí je sice značně mlhavé a případáme si jak na větrné hůrce, nicméně svůj cíl plníme a dokonce navazujeme vztahy s osmnáctiletým Kosovákem, který tu bude za 20 let prezidentem. Zajímavé setkání, které nám pomohlo porozumět nejedné politické otázce.

DCIM100MEDIADJI_0447.JPG

Odpoledne přejíždíme směr Prizren a hladu už skoro nevidíme. Urychleně nacházíme restauraci v centru, kde si téměř všichni poroučíme pleskavicu. Po několika minutách ticha Verča vtipně poznamená, že do břicha narvala snad celou restauraci. Dostává se ji pohotové odpovědi od Péti: „Jojo, také mám ten pocit, že jsem snědla vlka i s babičkou.“ Přesně v tomto stylu se nesl celý zbytek výpravy a myslím, že se jednalo o skvělé zakončení už tak atraktivní výpravy. Jako sladkou závěrečnou tečku bych rád ještě vypíchl situaci, kdy jsme zašli do kavárny se skvělým výhledem na město. Když k nám přichází číšník, tak si slečny objednávají kávu. Já však kafe nepiju a táži se na čokoládu. Borec kroutí hlavou na znamení nesouhlasu. Já se však nevzdávám a táži se na kakao. Číšník k všeobecnému překvapení říká, že kakao má a v tu chvíli všichni tři kluci zaráz zahlásíme, že si ho teda jako dáme. Po pár minutách kompletně celá mužská část výpravy sosá kakajíčko a sklízí od našich slečen neskrytý výsměch. No a co, hlavně že nám chutná!

DCIM100MEDIADJI_0340.JPG

Všechny ty Gruzie, Kyrgyzstány, Nové Zélandy a další (poslední dobou oblíbené) destinace se můžou jít vycpat. Balkán, v mém případě Kosovo mě nepřestává udivovat svou fotogenickou přírodou, nízkým počtem turistů a především velice pohostinným obyvatelstvem. Pokud chcete vyzkoušet neokoukanou exotiku za slušné peníze, můžu kosovskou část Prokletije jen a jen doporučit. Byla to překrásná jízda a těším se, až se sem co nejdříve vrátím.

DCIM100MEDIADJI_0327.JPG


Fotogalerie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *