H.S.H. Vysočina cup – tady je svět ještě v pořádku

Botas. Synonymum pro pohodové letní orienťácké závody, na které se člověk vždycky rád vrací. Je úplně jedno, jestli sem jedete kvůli Mistrovství galaxie v pivních štafetách nebo si chcete zaběhat ve vysočinských terénech. Há-Es-Háčko nikdy nezklame!

botas2018

Po příjezdu na shromaždiště jsem lehce šokovaný z toho, jak mají pořadatelé na háku parkování. Všichni stojí se svými auty hlava nehlava přímo mezi stany a zabírají tím spoustu místa. Nemluvě o tom, že se kemp zdá být plný už před příjezdem většiny závodníků… Stavím stan v taktické blízkosti toi-toiek, resp. stánku s občerstvením a vyrážím do lesa. Po téměř dvouročním výpadku způsobeném cestováním po světě, zraněním a běháním horských maratonů si připadám jak Alenka v říši divů. Je vtipné, jak se člověk znovu učí číst mapu za běhu a naprosto nezvládá koordinaci pohybu v opravdu technických pasážích. Po několika minutách fyzického trápení mi dochází, že jsem si měl pro svůj comeback spíše vybrat jinou kategorii, než pánskou elitu. A taky že jo. Smutný pohled na výsledkovou listinu jen umocňuje chuť na pivo. Botas je proslavený večerní zábavou a i přes to, že se páteční večer neděje nic extra zajímavého jsem rád, že se po dlouhé době můžu zase potkat se starými dobrými kamarády. Jasně, že vám třeba takovej Kobřík vykecá za 5 minut díru do hlavy. Na druhou stranu vás vždycky rozesmějou příhody, jak před lety hledal na dně toiky ztracený čip nebo jak běhal několik měsíců s hodinkami bez tlačítek, které ovládal pomocí klacíku. A přesně o tomhle Botas v mých očích je – i když ti závodění moc nechutná, vždycky si dáš pár škopků a poklábosíš s kámošema. Vlastně přece jenom se něco v pátek večer stalo. Nějaký inteligentní tatínek rozbil hubu několika klukům, kteří v hlučném kempu dělali bordel. A když píšu rozbil, tak tím myslím opravdu rozbil a podobní idioti nemají na závodech co dělat. Pokud jedu na závody s rodinou a chci se vyspat, jdu do tichého kempu. To je přece jasný.

hsh_9997-287-kopie

Sobotní závod se koná ve značně odlišnějším duchu, než páteční krátká trať. 11,2 km dlouhá zkrácená trať je slušná palba bez větších mapových záludností a není se čemu divit, když to vítěz narve za 57 minut. Já si za své pracně vydělané startovné hodlám užít v lese o něco více švandy a schytávám patnáctiminutového čočana. V cíli jsem dobitej jak cikánská hračka a hned mě ostatní hecují na pivní štafety, na které nemám zdaleka náladu. Dva měsíce jsem kvůli zánětům v achilovkách neběhal a nemám potřebu si zvracet dobrovolně na boty. Vlastně mám co dělat, abych nehodil kufr už při řádné etapě… Sobotní podvečer se tedy nese v duchu Mistrovství galaxie v pivních štafetách a vzpomínám na to, jak jsme před pár lety tyhle prestižní závody společně s Jendou a Kazdičem vyhráli. Sranda je, že jsem Kazdiče 2 roky neviděl a potkal jsem ho před týdnem uprostřed Grónska. Fakt, nekecám. Prostě takhle jdu kolem stanu a neznámá holka se mě zeptá, jestli prý nejsem Švirda. Chvilku na to na mě vykoukne ze stanu Kazdičova vlasatá kebule a já se nestačím divit. Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze :-) Zpátky k pivním – bohužel se nikomu ze Žabin nedaří navázat na dvojnásobné vítězství v této populární disciplíně a nejlepším umístěním se můžou pyšnit Danáč se Steevem a Pavlem, kteří se umísťují na děleném třetím místě. Večerní párty probíhá již tradičně ve velkém stylu a pořadatelé připravují zábavu prakticky uprostřed lesa, kam se jim podařilo přivézt aparaturu s výčepem. Tohle člověk zažije jen na lampionech :-)

hsh_2526-896-kopie

Nedělní handicapový start je klasicky na morál. Lidé jsou utahaní po náročných dvou etapách a ještě náročnějším doprovodném programu a nikomu se do lesa moc nechce. Běh v tandemu však způsobuje, že se běží hodně rychle a někoho může zamrzet, že má po sobotním mejdanu hlavu jako střep. To naštěstí není můj případ a i přes několik mapových chyb jsem v cíli rád, že jsem po několika letech zavítal na vícedenní závody.

Za poslední 2 roky jsem měl možnost procestovat kolem 50 zemí na 6 světadílech a stejně musím konstatovat, že ty nejkrásnější pocity jsem zažil u nás doma v české kotlině na orienťáckých závodech. Jsem moc rád, že se zase pomalu vracím do kolektivu lidí, na kterých mi záleží a nemůžu se dočkat společných soustředění. Žijte blaze! :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *