Rumunský Retezat. Místo, kde dávají lišky dobrou noc

„Tak hele! Není to až tak nebezpečný jako to vypadá. Zpráskáme to tady po okraji toho sněhového pole dolů a pak to vezmeme traverzem prudce doleva. Ten sníh drží dobře a nemusíte se bát, že byste skončili tam dole. Spíš si musíme pospíšit kvůli té bouřce která má odpoledne přijít,“ vysvětluji s vážnou tváří svým účastníkům a doufám, že se v prudkém, exponovaném klesání nikomu nerozklepou kolena. „Jo a udržujte rozestupy!“ dodávám nahlas při pohledu na okolní volné kameny, které trčí z nesourodé skály.

liska

Jarní výpravy do hor jsou někdy akčnější, než si člověk může na první pohled myslet. Nikdy totiž nevíte, do čeho přesně jdete. Zatímco většina stezek může být naprosto  schůdných, jiné jsou ještě zaváté tajícím sněhem, což v kombinaci s nepříliš stabilním počasím může znamenat spoustu (v řeči čísel devět) zklamaných obličejů. V Rumunsku jsem byl již několikrát, nicméně jsem nikdy nenavštívil pohoří Retezat, do kterého se právě vypravujeme.

img_5427-kopie

Nesuď gentlemana podle „rídžojsek“
Vyjíždíme v úterý večer a ještě před výpravou vládne mezi lidmi přátelská atmosféra. Účastnice Janča s Kamčou jsou v rozverné náladě a koketují s mým pohledným kamarádem Jiřím, který šel „náhodou“ okolo a přemlouvají ho k tomu, aby jel s námi do Rumunska taky. Do toho se otevírají dveře a přichází pravý gentelman Pavel Králíček, kterého by většina zákazníků jeho obchodu těžko poznala v outdoorové kamufláži. Mezi tím se zdravím z Míšou nosící kroužek v nose a jejím manželem Tomem, který svou kudrnatou kadeří nejde přehlédnout. „To vypadá na dost originální skupinku!“ říkám si v duchu a v tu chvíli ani netuším, jak mě po pár dnech bude bolet smíchy břicho.

img_5432-kopie

Cesta probíhá bez větších problémů a kromě magora jedoucího na dálnici v protisměru a plánovaného prohození auta s jinou výpravou probíhá vše na pohodičku. První zastávka je město Deva, které je typickou ochutnávkou rumunského pohodlí a ignorance. Číšníkovi na snídani říkám snad třikrát o čaj s polévkou a ten mě svým nonšalantním stylem posílá k šípku. Škoda, že tu s námi není Bolek… :-) Následuje prohlídka pevnosti nad městem (Deva, resp. Dava = pevnost) a přesun k hradu Korvín, jenž patří k největším hradům v Evropě. Impozantní a rozlehlá stavba s vysokými věžemi stojící za návštěvu. Po vydatném obědě se přesouváme do vesnice Rausor, odkud vycházíme na trek. Nízká oblačnost s občasným deštěm nám příliš nehrají do noty a někteří účastníci zjišťují, že si naložili přece jen těžší raneček, než by byla jejich záda ochotná akceptovat. Po 2,5 hodinách šlapání přicházíme k chatové osadě, kde si rozkládáme stany a jako na zavolanou začíná pršet. Po vydatné večeři a panáčku slivovice upadám ve spacáku do kómatu, ze kterého mě probouzí až první ranní paprsky.

img_5441-kopie

img_5442-kopie

Vy máte ale hezkou lišku, můžu si vás pohladit?
Plán dnešního dne? Vystoupit na hřeben, zdolat nejvyšší horu Peleagu (2 509 m n. m.) a skončit v chaloupce Salvamont Bucura. První vzrůšo přichází při překonávání řeky, která ve výsledku není až tak hrozná, jen některým účastníkům chvíli trvá, než si zvyknou na tu těžkou svini na zádech, která jim narušuje balanc. Začíná hustě pršet a vzhledem k předpovědi hlásící možnost bouřek raději bereme do zaječích a místo hřebene pokračujeme cestou vedoucí lesem. Jsme překvapeni, když narážíme na otevřenou chalupu Cabana Gențiana, kde nám pan majitel servíruje pivka colou jak na běžícím pásu. Využíváme střechy nad hlavou k přečkání dešťové přeháňky a vaříme oběd. Zatímco většina baští čínskou polévku, tak Míša s Tomem krájí cibuli a připravují své michelinské menu pro 5 osob. „To máme z těch tvých odkazů, co jsi postoval do skupiny,“ zubí se na mě Tom. „Jo, tak ty odkazy pravidelně posílám už přes rok, ale vlastně nikdy jsem ten článek (tipy na vlastní treková jídla) nečetl. Měl bych to co nejdříve napravit!“ odpovídám českému Jamiemu Oliverovi a mlsně hledím do jeho ešusu. Po zaslouženém gáblíku pokračujeme dál a cestou potkávám rumunského průvodce se čtyřčlennou skupinkou Němců. Varuje mě před zasněženým sedlem a radí mi, abychom pro další postup využili zimní variantu cesty přes sedlo Bucura. Hodinku na to stoupáme strmým svahem vzhůru a začínám si naplno ověřovat fyzickou připravenost svých parťáků. Vždy mi připadá úsměvné, jak se první dny všichni zdržují komentářů a nadávek na náročnou cestu a po několika dnech si už nikdo nebere servítky. Smělost odchází s prvními opileckými a sexuálními příhodami. Přicházíme do sedla Șaua Custura Bucurei, necháváme zde batohy a jelikož nám zrovna počasí přeje, vycházíme nalehko na nejvyšší horu Retezatu, Peleagu. Mezi účastníky panuje skvělá nálada, takže „Lidl agent“ Pavel nahazuje udičku a sofistikovanou metodou (místo bonbonů používá kabanosy Pikok) úspěšně všechny verbuje k nákupu ve výše zmíněném obchodu. „Protože tam přece seženete všechno, včetně rozpouštěče stromové smůly, přes tatarák až k těmhle super trekovým hůlkám, které mám sebou,“ podotýká muž, kterého byste podle facebookové fotky tipovali na pražského radního. O hodinu později dorážíme k příbytku Salvamont Bucura a k našemu úžasu je otevřeno. Zatímco si kluci dokazují kdo ho má nejmenšího (jdou se vykoupat do jezera plného ledu), já a všechny baby vaříme večeři. Do toho se odnikud vynořuje liška. Chvíli nás sleduje zpovzdálí a o pár chvil později se sebevědomě doprošuje našich zásob. Klasické dotazy na téma: „Nemá vzteklinu?“ a „Nemůže nás kousnout?!“ přehlušuje Pavel, který si chce šelmu pohladit. Samozřejmě mu to rozmlouváme, nicméně nepochybuji, že ho promarněná šance bude pronásledovat až do smrtelné postele. Na dobrou noc posloucháme pohádky o rodině Palátů. Tom se nám svěřuje ohledně svých nočních projížďkách v žabkách na koni a také o tragikomické příhodě ze dni dětí, která skončila useknutými prsty polovině jeho rodiny. Slušný!

img_5473-kopieimg_5476-kopie

A tomuhle pacientovi odpadly ruce i nohy…
Nový den, nová výzva. Ospalé ranní pochodování oživuje nález medvědích stop. „Víš jak se pozná medvědí hovno? Je plné rolniček!“ probleskává mi hlavou můj oblíbený vtípek upozorňující na to, že nejúčinnější prevence před potkáním medvěda je hluk (proto ty rolničky). Žádného Vojtu, Kubu a ani Matěje však nepotkáváme a jelikož na nás vykukuje svítíčko, užíváme se krásného dne a nikam se přehnaně neženeme. Akčnější momenty prožíváme při sestupu do údolí. Nízká kosodřevina se sotva rozpoznatelnou pěšinkou způsobují, že nás jehličnaté větve očesávají až na kost a dostává se nám velice přísná lekce asertivity. Následuje kratší přestávka u řeky v údolí, kde se dozvídám, že jeden nejmenovaný účastník chodil s vítězkou Stardance a plynule opět vystupujeme do hustého klečového pásu. Druhá lekce asertivity však naštěstí končí u malebné chaloupky Salvamont Zănoaga, která je snad ještě uživatelsky příjemnější, než ta včerejší. Jelikož jsme více něž 12 kilometrů dlouhou trasu zvládli obzvláště rychle, krátíme si čas recitováním, poezií a také sledování nekrologických fotografií z dílny naší zdravotní sestřičky Petry. Večer se rozdělujeme na tři dvojice hrajeme jakousi obdobu hry Activity, v rámci které musíme víceslovně, jednoslovně a pantomimicky popisovat postavy, které dopředu napíšeme na lístečky. Skvělá hra a opravdu doporučuji pantomimicky předvádět Billa Clintona (tímto zdravím Moniku Lewinskou).

img_5483-kopie

Bejby nebude sedět v koutě!
Ráno se probouzíme do zachmuřeného dne. Včerejší slunečné počasí je odváto stejně jako Borďákova šiška (interní vtípek) a nám nezbývá, než to práskat strmě do kopce a doufat, že nás nezastihne nějaké fuj tajbl počasí. Na hřebeni mi naskakují mobilní data a ta hlásí odpolední možnost bouřek. Přidáváme do kroku a pomalu nás pohlcuje mlha hrnoucí se z údolí. Přicházíme do sedla Șaua Judele a přichází nejvíc dramatický moment celé výpravy. Nejdříve přesvědčuji účastníky o tom, že 45-stupňové exponované klesání pokryté sněhem není až tak hrozné, jak to na první pohled vypadá a po sestoupení o několik desítek metrů níže své rozhodnutí přehodnocuji a raději si dáváme zpátečku. Všichni celou situaci zvládají bez problému a nejsem si vědom toho, že by si někdo převlékal spodní prádlo. Počasí se nezlepšuje a rozhoduji se pro co možná nejrychlejší únik z hřebene pryč. Po několika kilometrech se skutečně začíná bouřit. To už jsme naštěstí v hlubokém lese na cestě do údolí a nějaké božské rvačky konající se tam nahoře nás nemusí strašit. Ubytováváme u místního dědy v podniku „Gura Zlata“ a okamžitě do sebe ládujeme pár zrzavých škopků. Než bys řekl „Jsem abstinent!“ kupujeme flašku místní pálenky a poohlížíme se po něčem k zakousnutí. Při potulování se chalupářskou kolonií nám jeden z domorodců nabízí odvoz do 15 kilometrů vzdáleného obchodu, což s radostí využíváme a za odměnu ho (i s jeho ženou) vyžíráme až do posledního drobečku. Dokonce se na tu baštu přišla podívat další liška Bystrouška a vlastně může být ráda, že jsme ji nesnědli taky! :-D

img_5480-kopie

Ve značně rozjařené náladě se přesouváme o pár baráků dál k místním lovcům divoké zvěře. Tak trochu nadrzáče využíváme možnosti ugrilovat si na vlastní maso a jakmile dvojice Rumunů spatřuje naše děvčata, začnou se dít učiněné hody. Tu máme medvědí salámek, tady je srnčí špíz a po chvíli nám nesou i čerstvá játra. Zatímco se snažím kontrolovat a vzhledem k zítřejší cestě domů nepít, tak účastníci do sebe ládují pátý přes devátý a tak není divu, že jedna nejmenovaná osoba pokosí panu lovci čerstvě vysazené keříky. Zlatý hřeb večera přišel ve chvíli, kdy rozjetý Tomáš začal burcovat spící lidi, aby šli ještě kalit se slovy: „Kamčo! Kamčo, bejby nebude ležet v koutě! Pojď se mnou ještě pařit!!“ :-)

img_5492-kopie

Jen si tady něco odložím a hned můžeme pokračovat
Co vám budu povídat – většina účastníků neměla ráno zrovna ideální stav mysli (a taky žaludku). Než se všichni uráčili vstát, tak už jsem byl zpátky s naší Expe károu, která na nás čekala ve vedlejším údolí. Následuje snídaně na kterou se někteří ani nemůžou podívat a po krátké pauze v Lidlu pokračujeme směr Brno. Cesta to byla značně upocená, místy zpestřená o zastávky na odlehčení přebytečně plného žaludku :-) Nakonec vše dopadlo dobře, Fridtjof (Expe kára) zůstal neposkvrněn a všichni jsme se rozloučili s úsměvem na tváři. Skvělá výprava! :-)


 Fotogalerie

2 thoughts on “Rumunský Retezat. Místo, kde dávají lišky dobrou noc

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *