#22. výzva – Bolívie. Po stopách Silnice smrti

Silnice smrti, neboli Yungas road obsahuje srázy spadající až 600 metrů do údolí. Bolívijští řidiči nejezdí zrovna pomalu a bezpečně, což mělo za následek 200 až 300 mrtvých ročně. Během 12 měsíců zde v průměru spadlo 26 autobusů nebo nákladních aut (zhruba jedno vozidlo za 14 dní). Šance přežít pád do bezedné propasti je samozřejmě prakticky nulová, o čemž svědčí četné pomníčky a kříže po stranách silnice…

silnice_smrti

Do bolivijského administrativního města La Paz (i přes to, že zde sídlí vláda, není hlavní) jsme dorazili po téměř 22 hodinách jízdy. Jak už jsem zmínil v předešlém článku – dostával jsem se zde po zemi díky skvělému dopravci Peru Hop. Zastavili jsme se na pár hodin u plovoucích ostrovů Los Uros a také ve městě Copacabana, podle kterého je pojmenována známá brazilská pláž. Obě tato místa se nachází na hranici Peru a Bolívie na břehu nejvýše položeného vysokohorského jezera na světě, jezera Titicaca (3 812 m). Cesta do La Paz mi tak uběhla poměrně rychle a díky zajímavé partě spolucestujících jsem si tak trochu připadal jako na školním výletu. Mimochodem jsme cestou dostali každý popcorn a pustili nám na televizi Forresta Gumpa… :-) Skvělý pocit z jízdy potrhoval fakt, že nás na závěr každého rozvezli taxíkem až na ubytko, čímž jsem se vyvaroval nepříjemnému bloudění po večerním městě. A aby toho nebylo málo – podařilo se mi přes Booking.com zarezervovat luxusní garsonku za pár kaček na noc. Za mě tedy úžasné bolivijské přivítání :-)

im78hgertikkdxydr5puiq

Následující den jsem se vydal na prohlídku města. Zaslechl jsem, že se tu dá za pár kaček (20 BOB = 60,- Kč) zúčastnit oficiální prohlídky z místním průvodcem. Dorazil jsem tedy na 10:00 na náměstí Sucre a po pár minutách začala samotná prohlídka. Naši dva guidové Dan a Max jsou kluci přibližně v mém věku a překvapivě mluví velice dobrou angličtinou (to tu u místních nebývá zvykem a s angličtinou si tu příliš neškrtnete). Hned po úvodním představení nám ukazují jednu pozoruhodnou věznici ležící opodál. Jedná se o vězení San Pedro, které není tak úplně vězením. Nachází se v něm sice zločinci, ale ti mají možnost žít ve vězení se svými rodinami. Jedná se o takové malé město uprostřed města, ve kterém našlo útočiště kolem 2 500 lidí. Odsouzení tu mají možnost navštěvovat různé obchody a služby, které se zde nacházejí. Můžou si tak skočit na kafe nebo se zrelaxovat v sauně. Vězni si tu odpykávají relativně krátké tresty za menší zločiny a každý měsíc musí platit jakési nájemné. O tomto vězení vznikla celá řada knih, nejznámější je Marching Powder od Rustyho Younga.

0tmt1pzfqwoqxwm0icb5ja

Následně se přemisťujeme k zelným trhům. Ty prý podle slov jednoho z našich průvodců zaujímají některé dny rozlohu až 40 bloků. Pokud se zde někdy objevíte, rozhodně doporučuji nakupovat nikoliv v supermarketech, ale na trzích. Zboží je výrazně kvalitnější, levnější a čerstvější. A navíc je to opravdu podívaná! Jenom v Bolívii totiž najdete přes 300 druhů brambor a je opravdu skvělé vidět všechnu možnou zeleninu na jednom místě :-) Také je nám vysvětleno, že se tradičně oblečeným paním s kloboučkem říká „čolita“. Klobouček se tu nosí od 19. století od dob, kdy zde Britové stavěli první železnice. Pokrývka hlavy je jakousi obdobou nošení princeznovských korunek :-) Také se dá podle způsobu nošení zjistit rodinný stav. Pokud žena nosí klobouček rovně nahoře znamená to, že je vdaná. Pokud ho usadí ležérně na stranu, je volná a pokud je umístěn dozadu, tak je její aktuální partnerský vztah komplikovaný… :-) Podle Maxe obdivují Bolivijci na ženách nejvíce lýtka. Čím větší, tím lepší. Ženy tu také nosí velice hustý sukně, které jim dodávají větší šířku. S větší šířkou je žena více respektovaná, protože má s největší pravděpodobností za sebou spoustu dětí a početnou rodinu. 2 nebo 3 děcka jsou v Bolívii minimum a každá správná rodina má alespoň 10 členů… :-)

ltxesjsqpqbtjghkdkgeq

„Nyní se skočíme podívat do obchodu se Suluz. I když prodavačky vypadají jako čarodějnice, tak nejsou. Jediná čarodějnice je má bývalá přítelkyně,“ prohlašuje s úsměvěm jeden z našich průvodců Dan a ukazuje směr, kterým se máme vydat. Suluz jsou obětní kostřičky zvířat, které používají místní léčitelé na duchovní obřady. Procházíme kolem neturistických trhů s oblečením, které navštěvují především místní a zastavujeme se o kus dál vedle obchodu, jehož prodavačka skutečně vypadá jako velice pochybně. Na otázku, jestli se obětují i místní lamy Max odpovídá, že lama je pro místní posvátné zvíře matky země, protože je důležitá z hlediska práce a srsti (oblečení). Lama se tedy nezabíjí a pokud zde pojídáte maso z lamy, tak téměř určitě zemřela přirozenou cestou. „Možná byste však byli překvapeni, co místní léčitelé (tzv. Jatari) obětují. Jsou to totiž lidé.“ V tu chvíli všichni přihlížející strnou a Dan pokračuje: „Je to sice urban legend, ale spousta lidí tomu stále věří. Místní Jatari vyhledávají pobudy a bezdomovce, kteří nemají pro co žít. Pokouší se je přemluvit, aby za jídlo a alkohol podstoupili sebeobětování se. Když na to kývnou, nalijou do nich 90 % alkohol, čímž dost často upadne do bezvědomí. Následně se vykope jáma, do ní se uloží budoucí neboštík s dalšími obětními předměty a pak se zabetonuje zaživa. Takže se tu příliš neopíjejte, protože za bělochy je vděk matky přírody rovnou dvojnásobný,“ dodává s úsměvem Dan a s nepříjemným mrazením v zádech pokračujeme dál.

y11tgo6xq3gcozl7xtsotq

„Nacházíme se na jednom z hlavních náměstí, Plaza Mayor a když se podíváte támhle, tak uvidíte člověka co se chystá spáchat sebevraždu,“ ukazuje Max prstem na protější barák. Jedná se o atrakci „Airborne rush“, při které člověk skočí z okna přivázaný na jistící zařízení a běží vertikálně po fasádě. Mazec! :-)

oskp9naarmqac7es2nggka

itxh7hqfr1kn9wa7ersc5a

8atu9md2qcw194j5uxfvjq

O pár desítek metrů dál se koná nějaký taneční festival. Hraje tu živá hudba a desítky postarších lidí se houpá do rytmu. Dan nám k tomu oznamuje, že se jedná o festival jakéhosi spolku, který se stará o starší lidi, kteří chtějí být aktivní. Něco jako školka pro důchodce :-) Přemisťujeme se do obchodního střediska, kde nám naši dva průvodci dávají přednášku o místním jídle, které je dost založené na ovoci a zelenině. Dávám si Tucumanas se Salteňou (oboje jsou plněné taštičky se zeleninou) a zapíjím to čerstvým mangovým džusem. Prohlídku města zakončujeme v sympatické hospůdce, kde do dozvídáme další spoustu zajímavostí. „Od roku 1825 se v prezidentském křesle vystřídalo 125 různých osob. Ta poslední se jmenuje Evo Morales a je poměrně kontroverzní. Naše země má kolem 10,5 milionů obyvatel, ale rozlohou je trojnásobně větší, než Německo. Evo Morales chtěl uměle navýšit porodnost, tak stanovil extrémně vysokou cenu za kondomy. Zřejmě mu nedošlo, že díky kondomům se nepřenáší pohlavní nemoci. Když se začali obyvatelé Bolívie bouřit, tak přirážku zrušil a místo toho řekl, že každá bezdětná žena pod 18 let bude platit speciální taxu těm ženám, které už dítě mají. Po další vlně demonstrací zrušil i toto opatření. Dobrej blázinec… chápete to?“ :-D

fro9pylxtqi7g8z3nldgcg

Tak tohle je Yungas Road, neboli Silnice smrti. Ve své době to byla jedna z mála cest, jak se dostat do města La Paz. Cesta sice měří lehce přes 60 km, ale klikatí se z výšky 4 600 m až do 1 150 m. Jak jsem zmínil v úvodu článku – stovky cestovatelů (200 – 300 ročně, resp. průměrně 1 autobus za 14 dní) doplatili na to, že silnici chybí svodidla a propasti pod ní jsou hluboké několik stovek metrů. Tato cesta se však nyní už využívá jen k čistě turistickým účelům a do La Paz se dostanete po modernější silnici, která tu původní překrývá jen ze třetiny. I dnes se však jedná o jedno z největších lákadel La Paz a když jsem plánoval bolivijskou výzvu, byla pro mě silnice smrti jasnou volbou. Co na tom, že se jedná o downhill… Ono sbíhat tak brutální převýšení a navíc v takové výšce je slušná makačka! :-)

fullsizeoutput_6f2

8xmoh4xxs8ygywuqkrq7jw

8dhvqmubq3k6yqrzccskqq

Vstávám před 4:00 ranní, abych se na místo startu dohrabal včas bez dalších turistů, kteří sjíždějí silnici na bajku. Abyste se dostali na Silnici smrti, musíte se dopravit na autobusovou zastávku kousek od centra La Paz – Villa Fátima (neboli Katari Terminal Minasa), odkud jezdí autobusy až do cílové destinace. Je důležité zvyknout si zde na dvě věci. Zaprvé – každý řidič autobusu vám bude tvrdit, že se vyjede za pět minut, ale vždy se čeká na naplnění auta / autobusu. A zadruhé – v každém dopravním prostředku najdete minimálně jedno řvoucí děcko, která vám bude znepříjemňovat cestu :-D Minivan mě vyhazuje ve výšce 4 600 metrů, kde je sněhu po kotníky a teplota pod bodem mrazu. Je ještě šero, takže nakopávám svého věrného Led Lensera a startuji svou 22. výzvu. Šourám se naprosto podprůměrným tempem a mám takový pocit, že jsem nechal plíce někde cestou sem. Ten, kdo se někdy pohyboval ve výšce nad 4 500 metrů, tak ví o čem mluvím… S každým zdolaným kilometrem se však situace zlepšuje. Po hodině běhu se cítím výrazně lépe a s příchodem světla to můžu valit výrazně svižnějším tempem.

iamfxezhrvcelzayrszhsg

xgiqrcrxt32ifn0t4cbona

Všechno jde jak po másle do chvíle, než před sebou spatřuji smečku psů, které musím klasicky odhánět házením šutrů. Za uplynulý rok jsem si našel několik fint, jak na tyhle divoké potvory zaručeně vyzrát… Valím dál a po 2 hodinách běhu začínám odkládat své oblečení. S klesající výškou rapidně rostě teplota a po další hodině se nacházím v bezmála 30-ti stupňové výhni. Každou chvíli sice usím odhánět nebezpečně vyhlížející smečku psů, ale jinak se mi běží skvěle. Až na pár míst se mi nejeví silnice extrémně nebezpečná. Upřímně řečeno jsme v Nepálu a v Kyrgyzstánu sjížděli daleko horší cesty. Nicméně nebyly tak frekventované jako tato a desítky pomníčků jsou jasným důkazem, že to tu v dobách „největší slávy“ muselo být slušně o hubu. Po 4 hodinách běhu mě bolí ruka od házení kamenů asi tak stejně, jako nohy (tj. hodně!). V první vesnici dávám krátkou pauzu na občerstvení a loupu do sebe vychlazenou coca-colu. To je paráda! Lámu do sebe opičáckou tyčku s gelíkem  a jsem rád, že se pomalu blížím ke svému cíli. Sluníčko pere o sto šest a já idiot (nepoučen ze spáleného čumáku o tři dny dříve) nechal opět opalovák na pokoji… Závěr je klasicky na morál a musím přiznat, že jsem z nadmořské výšky dost slušně prošitej. Lehce se mi motá hlava, chce se mi spát a potulné psy už skoro ani nevnímám. Naštěstí tento stav netrvá dlouho a po necelých 5 hodinách končím u města Croico. Slušná jízda! :-)

6hxnqautd6mhxbrhc8w9w

Následně se vracím zpět do La Paz, kde dávám krátký odpočinek, balím věci a spěchám na noční let do Santiaga de Chile. Cestou na letiště poznávám Srba Miloše Petkoviče, který je stejně starý jako já a hraje zde v Bolívii basketbal. Jo a taky se tu přiženil. Má zde ženu s prací a několik desítek minut do mě hučí, jaká je Bolívie skvělá a že by se do Evropy už ani nechtěl vracet. Zajímavé setkání! :-)


Fotogalerie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *