#6. výzva – Rakousko. Mrazivé velikonoční dobrodružství

Říct mi někdo koncem března, že za měsíc nakydá na horách půl metru sněhu, budu silně pochybovat o jeho duševním zdraví. Začátek jara s rekordně vysokými teplotami nás sympaticky namlsal a tajně jsem doufal, že se konečně dočkáme slunečných Velikonoc. Společně s mým spolubydlícím Vojtou Bořilem jsme měli původně naplánovaný výlet na nejvyšší horu Německa – Zugspitze (2962 m), nicméně jsme několik týdnů před akcí střízlivě usoudili, že se nám nechce plavat po prsa ve sněhu a že raději vsadíme na jistotu. A ideální jistotou bylo v tomto případě rakouského pohoří Rax, ležící zhruba hodinu jízdy autem od Vídně.

22-4-17_rak

Rax má neskutečnou výhodu díky poloze. Z Brna je tam člověk po dálnici za tři hodiny a přitom až 2 000 m vysoké kopce nabízí opravdu široké spektrum aktivit. Pohoří je proslulé především díky bohaté síti ferrat, které nemají v naší české kotlině obdoby a jezdí sem obrovské davy českých turistů Namlsáni vidinou zajištěných cest jsme se společně s Vojtou, jeho přítelkyní Anďou a Miriam vydali v pátek kolem poledne od parkoviště u chalupy Weichtalhaus směrem k Otto-Schutzhaus. Já ani Vojta jsme nevěnovali příliš času plánování a jen jsme si v rychlosti projeli pár článků na netu. A podle toho to taky vypadalo… :) Čerpal jsem ze slovního popisu na webu nejlepsiferraty.cz a jelikož článek neobsahuje mapu, podařilo se nám hned v úvodu špatně odbočit a místo Béčkové ferraty jsme stoupali na hřeben klasickou pěší stezkou, která sice občas obsahovala žebříky, nicméně nebylo potřeba ferratového vybavení. Po bližším přezkoumání se jednalo o Áčkovou ferratu, avšak byla tak jednoduchá, že bych ji snad ani ferratou nenazýval. Mapa našeho výstupu. Cesta sice hezká, bohužel nebyla vůbec lezecká a po vystoupání cca 900 m převýšení jsme řešili, co dál. Čas nás pomalu tlačil a jelikož jsme se nechtěli pohltit tmou, rozhodli jsme se sestoupit zpět do údolí a dát si případně cvičnou ferratu hned u chalupy Weichtalhaus. Zde jsme se dopustili další chyby a omylem zvolili pro sestup dolů lezeckou cestu klasifikace II (UIAA) – mapa. Sestupovat dolu touto trasou nebylo zrovna bezpečné, protože se schází suťoviskama a ve skupině lidí hrozí neúmyslné uvolnění kamení. Zhruba v polovině trasy jsme se z bezpečnostních důvodů otočili a nakonec sešli zpět k chalupě stejnou cestou, jako jsme vyšli. Sice trochu opruz, ale pořád lepší, než dostat šutrákem do hlavy… Zkrátka a dobře jsme si špatně nastudovali trasu a pokud bych se znova do oblasti vrátil, orientoval bych se na základě tohoto webu: vzhurunahoru.cz, kde najdete i naši původně zamýšlenou mapu trasy, kterou jsme před odjezdem nemohli nikde najít.

22-4-17_rak2 22-4-17_rak3

Ohledně ubytka… Původně jsme zamýšleli spát v bezplatném stanovém kempu Kaiserbrunn. Těsně před odjezdem jsme však zjistili, že se od léta 2016 nemůže využívat a zřejmě se úplně ruší. Využili jsme tedy ubytování v chalupě Weichtalhaus. Upřímně si myslím, že za zrušení kempu může nátlak okolních hoteliérů, kteří samozřejmě na bezplatném kempu prodělávali. Úsměvné je, že noclehárna stojí 16 €, (resp. 11 € s Alpenvereinem) ale je nutno k tomu ještě připočítat povinnou snídani za 8,5 €. Takže vypláznete 660,- Kč za spaní v místnosti pro dalších 24 osob… Krása! Jediným plusem je, že chalupa je kompletně nová a nabízí opravdu krásné zázemí a služby. Výhodou také je, že jedna z obsluhujících dam mluví slovensky, takže jsme byli dokonale informováni o aktuálním stavu jednotlivých tras. I přes to, že jsem se na ferraty opravdu těšil a doufal jsem, že nám počasí dovolí alespoň nějakou zdolat, jel jsem zde především kvůli tomu, abych si mohl odškrtnout další ultra výzvu. A na tu jsme se s Vojtou vydali v sobotu v 6:30 ráno.

22-4-17_rak4
Začali jsme opět stoupat po trase včerejšího výstupu a štreku, kterou jsme předešlý den lezli 2,5 hodiny jsme prosvištěli za 43 minut. No, prosvištěli… První vertikální kilometr jsme zdolali po 3,8 (vzdálenostních) kilometrech a chvíli trvalo, než jsme přešli z chůze do běhu. Od 1 500 m nás navíc překvapila sněhová pole, takže naše tempo bylo zoufale pomalé. Naplno jsme se dokázali rozběhnout až na cca 10. km a necelých dvou hodinách „výběhu“. Sněhová klasika. Takhle si cupitáte po kotníky v bílé krustě a každý desátý krok se zaboříte do sněhu až po koleno a máte sakra co dělat, abyste si nerozbili hubu. Pěšinky byly občas natolik špatně čitelné, že jsme to občas krosili na tušáka lesem a orientovali se na základě GPSky a offline map v telefonu. Nicméně se mi trať líbila, protože jsem opět po několikatýdenním výpadku okusil drsnost a nespoutanost přírody v pravém slova smyslu :) Osmikilometrový seběh zpět do údolí byl naopak za odměnu a po 2 hodinách a 43 minutách jsme se objevili zpátky u chalupy Weichtalhaus. V nohou „pouhých“ 18 km a v hlavě vidina toho, že za pár minut stoupáme na nejvyšší kopec Raxu – Schneeberg (2 076 m).
„Pojď Švirdo, musím valit dál. Třeba je tu cestou nahoru segment!“ popichuje mě Vojta při stoupání od chalupy Weichtalhaus (po červené značce) nahoru směrem k Schneebergu. Ironií je, že se doma dozvídám, že segment na stravě (strava.com) tu opravdu je a mám radost, že jsem díky GPSkovému bohu přeběhl Vojtu o 4 vteřiny a vytvořil nový nejrychlejší čas :-P :-D Stoupání vzhůru je jedna velká lahůdka. Cesta se totiž vine skalní soutěskou (Weichtalklamm) a neustálé přeskakování balvanů doplňují žebříkové pasáže. Paráda! :)

22-4-17_rak5 22-4-17_rak6

Po vystoupání k chalupě Kienthalerhütte přemýšlí Vojta nad tím, jak dlouho mě bude ještě doprovázet. Ladí totiž na květnové závody a nechce se zbytečně utavit na obyčejném tréninku v Raxech. Vybíhá tedy se mnou na rozcestí pod Schneeberg a odtud se naše cesty rozcházejí. Já pokračuji nahoru a on valí zpět dolu k chalupě a zakončuje svůj 4,5 hodiny dlouhý trénink na 28 kilometrech. Výstup na vrchol Schneebergu je díky počasí celkem fuška. V lese se sněhová pokrývka drží na přijatelné úrovni. Jakmile však člověk vyběhne do oblasti kleče a luk, začíná se buď propadat po kolena do sněhu nebo klouzat po namrzlém svahu dolu. Silný vítr v kombinaci s nízkou teplotou vytvořily z kopce jednu velkou skluzavku a mám co dělat, abych se vůbec vyškrábal na vrchol. Navíc nemám sebou rukavice a po chvíli přestávám cítit ruce. Na vrcholu jsem bičován silným nárazovým větrem a jelikož nechci sbíhat stejnou cestou, musím běžet cca 700 m po hřebeni a pak to fiknout zpět alternativní cestou. Místy je to sice na mačky, nicméně s trochou opatrnosti se nejedná o nic nebezpečného. Zpět k Weichtalhaus se dostávám po luxusních single trackových pěšinách, po kterých je naprostí radost běžet. U chaty se setkávám s celou naší skupinou a jelikož mám v nohou „teprve“ 33 km, musím, ještě někde natočit zbývajících 12 km. Po vystoupaných 3 000 výškových metrech a 6,5 hodinách běhu se mi už opravdu nechce šplhat další kilákový krpál nahoru a raději volím běh v údolích po cestách. Závěrečná pasáž mi už vůbec nechutná a jsem rád, když se po necelých 8 hodinách běhu dostávám na vysněnou metu 45 kilometrů. Díky chodeckým kopcům nejsem nějak extrémně zničen a příjemně mě překvapuje, že na mě desetidenní antibiotika nezanechala příliš velkou stopu

29-4-_youtube

Zbytek dne trávíme za chalupou na malém ferratovém hřišti, které slouží jako ideální tréninkový prostor (nejen) pro začátečníky. Také jsme svědky jedné úsměvné situace, kdy jedna nezkušená Češka začala šplhat po F-kové ferratě, na kterou neměla potřebné zkušenosti. Slečna neovládala ani základy správného přecvakávání a evidentně si ukousla příliš velké sousto. Kamarádi ji museli nakonec sundavat a do toho neustále histerčila, že ji má někdo přescvaknout a že prej co má teď jako dělat. Někteří lidé postrádají soudnost a trapné je, když jste v cizí zemi a jedná se zrovna o vaše spoluobčany…

22-4-17_rak722-4-17_rak8 22-4-17_rak9 22-4-17_rak10

Vzhledem k nepříliš lichotivé předpovědi jsme se rozhodli posunout dál a netrávit další noc v předraženém Weichtalhausu. Vojta s Anďou to zkušeně zabalili rovnou (dobře udělali) a já s Miri jsme doufajíc ve slušné nedělní počasí přejeli pod Hohe Wand, konkrétně do stanového kempu Wand Blick-Camp. Poté, co celou noc i ráno pršelo, došla nám trpělivost a také jsme výlet předčasně ukončili. Celkově mám tedy z velikonočního dobrodružství hodně smíšené pocity. Jsem samozřejmě rád za to, že jsem zaběhl další výzvu, nicméně fakt, že jsme jeli zdolat ferraty a kromě cvičné trasy jsem žádnou nevylezl, mě dost nahlodává. Ve výsledku však můžeme být rádi za to, že nám nepršelo celou dobu… :)

23-4-17_rakousko


Fotogalerie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *