Totes Gebirge na sněžnicích

Zima, zadní sedačka auta, šest hodin ráno. Během večera nakydalo 10 čísel čerstvého sněhu a já se probouzím schoulený na sedačce naší expediční devítimístné dodávky. Mohl jsem si libově hovět o pár metrů dál ve stanu a pohodlně se vyspat, jenomže to by nebylo takové vrůšo. Nějaké rakouské kopyto si totiž včera večer usmyslelo, že nám očíhne expediční káru a já šel tedy bránit našeho čtyřkolového draka vlastním tělem. Samozřejmě, že jediným výsledkem probdělé noci jsou napuchlá víčka a přelámaná záda od vylisovaných sedaček. Letmý pohled ven mi na optimismu také příliš nepřidává. Padá déšť se sněhem a všude okolo je bílo. Na okolních kopcích je lavinovka jak vyšitá a mým úkolem je dostat bezpečně 8 účastníků na náhorní plošinu uprostřed Mrtvých hor v severní části rakouského Štýrska. Vodou prosycený vzduch mi připomíná, že jsem si zapomněl sněhové návleky doma. Vlastně odpočívají hned vedle nepromokavých kalhot, které jsem si také pro jistotu nevzal. Aspoň, že jsem si tentokrát nezapomněl sněžnice. Jít 40 km v hlubočáku by byl slušnej oser!

7-3-17_totes

„Dokážeš si zachovat ledový klid? Popíjíš rád ledový čaj a k svačině pojídáš ledový salát? A při koukání na Titanic jsi nefandil Kate Winslet, ale ledovci? Tak to tě naše poslední výprava na sněžnicích jistě nenechá chladným!“ láká jedna z upoutávek na facebookových stránkách Expedition clubu na jednu ze sněžnicových výprav. Před dvěma dny jsem se vrátil z prosluněné Valencie a teď se mám přeorientovat z pomerančového království do krajiny sněhu a ledu. Brrr… Ještě pár hodin před odjezdem mi z toho běhá mráz po zádech. Přiznávám se, že jsem přípravě na přechod Totes Gebirge příliš nedal a spoléhám na know how, které mi můj garant výprav předal. Měli jsme zde totiž před 14 dny jinou výpravu, která šla totožný trek a jejich průvodce mi tedy přehledně sepsal kde jaká úskalí sněžnicového výletu. Ve středu po poledni tak vyráží náš neohrožený hrášek (Mercedes Vito zelené barvy) směr Rakousko. Cestou se ještě stavujeme na Svatém Kopečku v Mikulově a na ochutnávku kebabu na náměstí v Linci. Už od první chvíle je znát, že se namíchala pohodová skupinka účastníků a začínám se těšit, až si se všemi naplno pokecám. Vedle mě například sedí Michal, který montuje dřevostavby a na dalším místě spolujezdce mu sekunduje Radek, kterému patří restaurace v Olomouci. Pokud se mi na výpravách s Expedition clubem něco opravdu líbí, tak je to možnost se něčemu novému přiučit a navázat kontakt s lidmi z naprosto odlišných odvětví, která mi připadají atraktivní. Po 21 hodině pořijíždíme k odpočívadlu vedle jezera Grundlsee. Stavíme po tmě stany a přesouváme se s nimi k malé plážičce pár desítek metrů od silnice. Pohodové místo na spaní však musím po několika minutách vystřídat za nepohodlné autosedačky, protože si nějaký ocas usmyslel, že si oťuká naší káru…

7-3-17_totes2

7-3-17_totes3

S ranním budíčkem zjišťuji, že cesta do 1000 m výše položené chalupy bude slušná bojovka. Balíme stany, přeskupujeme batohy a kolem 9:00 hodiny se vydáváme vstříc prvnímu kopci. Počasí ve mě nevzbuzuje zrovna optimistickou náladu a doufám, že nebudeme muset používat lavinové vybavení, které s sebou pro jistotu táhneme. Díky svým hodinkám Suunto Spartan nemám v neznámém prostředí žádný problém s orientací a když si nejsem úplně jistý, vytáhnu perfektně zmáknuté offline mapy Rakouska, které mám stažené v mobilní aplikaci mapy.cz. Tuhle appku prostě žeru, protože mě už několikrát dostala z parádní šlamastiky a nedám na ní dopustit! Při strmém výstupu na úpatí hory Backenstein nás dost slušně bičuje vítr a jsem rád, že si vlivem počasí mohu tak trochu otestovat své ovečky :) Všichni se však s nepřízní počasí vyrovnávají nadmíru dobře a jsem rád, že nemáme ve skupině žádného vyjukaného nazdárka. Po několika hodinách hančování se dostáváme na náhorní plošinu a mám co dělat, abych nevláčel čelist po zemi. Počasí se jak mávnutím kouzelného proutku mění a naskýtá se nám pohled na panensky zasněžené kopce. Paráda! Kolem 15:30 dorážíme k naší cílové destinaci – chalupy Appel house, která disponuje otevřeným winterraumem. Je tu sice poněkud těsno, ale o to více útulno! :) Smolařem dne je vyhlášen Marťas, kterému se foťák díky vlhkosti přeměnil v hooodně drahou vodováhu a také mu začal psát mobilní operátor, že mu visí nesmyslně vysokou částku za telefonní účet. Hned v závěsu je však Matěj, jemuž se zaseklo tlačítko u telefonu a výsledkem je každých 10 minut zvonící budík, který nemůže vypnout a musí čekat až do úplného vybití. Dávám si vychlazeného zrzka za 2,5 €, kterých je tu plná lednice a po lavinové přednášce se přesouváme do spinkylendu. 10,7 km v kombinaci s 1 100 m převýšením nás slušně sfouklo a nikomu nevadí, že jdeme spát ve večerníčkové době.

7-3-17_totes5

7-3-17_totes4

7-3-17_totes6

7-3-17_totes7

7-3-17_totes9

Ráno mě probouzí smutná zpráva. Radka bolí nepříjemně koleno a vypadá to, že další 3 dny jsou nad jeho síly. Shodujeme se tedy, že bude nejrozumnější, aby se vrátil po našich stopách zpět k autu. Počasí je jak z pohádky a jelikož jsme vstali opravdu brzo, tak nemám strach, že by zatměl nebo že by ho zastihla sněhová vánice. Naštěstí je vyzbrojen lopatou, péřovým spacákem a také mu půjčuji jednu ze svých GPSek, takže by se ztratil neměl a v případě nouze si může vytvořit záhrab. Navíc jsme cestou sem minuli několik horských chaloupek, které by se případně také mohly hodit. Se všemi účastníky si zkoušíme praktické cvičení na hledání zasypané osoby v lavině a kolem deváté hodiny se loučíme s Radkem a vyrážíme každý svou cestou. Dnešní desetikilometrová trasa s více než 700 m převýšením začíná zasněženými hupíky mezi horskými chaloupkami. Teplota vzduchu je ideální a pohodovou atmosféru dolaďují překrásné výhledy. Na počasí máme evidentně štěstí a jediným škraloupem je prudký nárazový vítr, který nás od poloviny trasy provází. Závěrečné kilometry k chalupě Pühringer Hütte jsou tak trošku na morál, protože neustále stoupáme a klesáme několik desítek metrů vysokými kopečky. Opět máme skvělý čas a vzhledem k tomu, že nás svítíčko šimrá po tvářích, bereme si další winterraumové pivko a vyvalujeme se před chalupu. Špatnou zprávou je, že v chaloupce už není příliš topiva… Aspoň, že je tu to pivo! :)

7-3-17_totes10

7-3-17_totes11

7-3-17_totes12

7-3-17_totes13

7-3-17_totes14

7-3-17_totes15

7-3-17_totes16

7-3-17_totes17

Z následujícího dne mám dost velký respekt. Čeká nás totiž výstup do sedla Rote Kögel, který má na 600 m dobrých 300 m převýšení a mám tak trochu nahnáno, aby svah nebyl lavinézní. Také mám obavy ze závěrečného sestupu k chalupě Prielhouse, protože tam prý před 14 dni strhla naše Expe skupinka menší lavinu a musíme se dávat sakra majzla, abychom se vyvarovali zbytečnému riziku. Naštěstí se mé obavy nepotvrzují a díky opatrnému postupu se vyvarováváme všem úskalím zasněžených hor. Po výstupu na náhorní plošinu se nám servírují nezapomenutelné výhledy na překrásné kopce pohoří Totes Gebirge a mám neskutečnou radost, když všichni účastníci vypadají šťastně. Většina z nich totiž nemá se zimními přechody žádné zkušenosti a jsou naprosto učarováni zmrzlou přírodou. Druhá polovina dne je poněkud dramatičtější. Nejdříve to do nás šije brutální vítr rychlostí kolem 80 km/h a následný sestup k poslední chalupě také není úplně zadarmo. Lavinové žlaby mi dělají vrásky na čele a na několika místech jdeme jednotlivě s nervózním výrazem ve tváři sleduji své parťáky, jak se statečně popasovávají se sněhovými koryty. Opravdu si dávám pozor od rozcestníku pod Großer Priel až po chalupu Prielhouse, protože se tu nachází hned několik lavinových míst, která můžou nadělat slušnou neplechu. Také máme neskutečnou kliku na počasí, protože se za námi dost nepříjemně zatahuje a unikáme šedivým mrakům jen o vlásek. Kolem 16:30 si už spokojeně lebedíme v útrobách našeho posledního wintráče. Budovu kromě nás obývá rakouský páreček, který je sice neskutečně milý, ale také mají nepříjemnou vlastnost vykecat všem díru do hlavy. Zhruba 55 letí manželé se chystají v létě na výstup na Kazbeg a jejich chuť si pokecat nezná mezí. Jediné štěstí je, že spí cvičně pod terasou ve stanu a nechávají nám tak celou místnost pro sebe. Fór je v tom, že se v místnosti nachází několik postelí vedle sebe a všech 8 lidí spí tedy hodně nahusto naskládaných vedle sebe. Večer si krátíme vyprávěním strašidelných historek a následuje chrupkající óda na nateklá víčka. Zapomněl jsem si špunty doma, takže se půlku večera plácám ve spacáku a proklínám své dřevorubecky orientované spoluspáče. Nezapomenutelná noc! :)

7-3-17_totes18

7-3-17_totes19

7-3-17_totes20

7-3-17_totes21

7-3-17_totes22

7-3-17_totes23

7-3-17_totes24

7-3-17_totes25

Nedělní sedmikilometrový sestup do vesnice Hinterstoder probíhá už bez sněžnic a díky Radkově sebeobětování nemusím stopovat pro auto až k jezeru Grundlsee, nýbrž ho máme připravené na nedalekém parkovišti. Opravdu mi to moc pomohlo, protože bych bez Radka musel vyrazit už předešlý večer do vesnice, přespat někde na punkáče venku a následně se pomocí vlaku a autostopu zdlouhavě dostávat zpět do místa startu. Radek mi hned po sestupu k autu psal smsku, že sešel v pořádku a že se po přemístění auta pokusí dostat zpět domů, takže jsem měl radost, že vše dobře dopadlo. S ostatními účastníky dáváme ještě oběd v nedaleké pizzérii a v podvečerních hodinách se dostáváme zpět do Brna, kde popíjíme dvojpivko na rozloučenou. Všichni vypadají šťastně a okamžitě začínáme plánovat after párty. Luxusní akce s úžasnými lidmi! Tuhle práci nejde nemilovat… :)

7-3-17_totes26

7-3-17_totes27


Odkaz na fotky
Bližší informace o naší cestě – GPS, na co si dát pozor apod.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *