#3. výzva – Austrálie. Po stopách Great North Walku

Emil Zátopek jednou prohlásil, že jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Ovšem jestli chcete něco zažít, měli byste jít maraton. Škoda, že tenkrát před lety nebyly ještě v módě ultramaratony. Troufám si totiž  tvrdit, že by svůj výrok doplnil o větu: „A pokud si chcete okusit všechny krásy a příkoří běhu, zaběhnete si ultramaraton! A nejlépe v okolí Sydney, tam to stojí za to…“ :)

20-2-17_gnw

Věděli jste, že statisticky nejvíc sebevražd se koná o víkendech, konkrétně v neděli? Dnes je sice pátek, ale když vám zvoní budík ve 4:00 ráno, máte intuitivně nutkání ukončit předčasně své trápení. Hmatáte po okolí v domnění, že vás při troše štěstí uštkne had nebo kousne pavouk (jsem přeci v Austrálii, tady se to jisto jistě děje v každé druhé posteli) a přitom sabotujete řvoucí mobil, což vám umožní další labužnickou minutku lebedění ve vyhřátém pelechu. Nicméně není čas ztrácet čas. Za pár minut mi jede vlak do Brooklynu, odkud se vydám zdolávat 55+ km dlouhou trasu zpět do Sydney. Vsugerovávám si, že se vlastně těším a se snídaní v ruce opaluji na metro.

7-3-17_vyzva3

7-3-17_vyzva2

„Kde je globální oteplování, když ho potřebujeme?“ To je otázka, kterou si aktuální zimu pokládala spousta Čechů, jimž mrzl zadek už jen při pomyšlení, že mají vyrazit ven. Globální oteplování se přesunulo do Austrálie. Teploty v noci atakující 30°C nejsou v australském létě nic zvláštního. Já mám kliku, že je v den výzvy v 6:00 přijatelných 22°C. Nicméně při 90% vlhkosti vzduchu si po pár kilometrech připadáte jako stará, nesnězená svačina, která se týden paří v igelitovém pytlíku na dně batohu. Startuji za ranního kuropění a tím kuropěním myslím papouškopění. Vydávám se z Brooklynu na trasu Great North Walku a při vstupu do lesa se spouští takovej brajgl, že by se i Rytmus mohl jít zahrabat. Během vteřiny se probouzí první ptáci, kteří mají neochvějné nutkání informovat další obyvatele lesa o tom, že se jim kumbálem prohání nevítaný vetřelec. Asi tak po prvním kilometru začíná pršet, což mi dává nepatrnou naději, že v nedaleké restauraci nebudou na večeři servírovat pečeného Švirdu. Úvodní kilometry se prakticky jen rozkoukávám a peláším širokou, prašnou cestou. Po 40-ti minutách se z cesty stává technický singletrack a začínám ručkovat po balvanech o velikosti auta. Naštěstí to tady mají kluci australský pošéfený, takže v náročnějích pasážích naleznete železná madla nebo vysekané skalní vstupy.

7-3-17_vyzva4

7-3-17_vyzva8

7-3-17_vyzva5

Po více než hodince se na krátkou chvíli dostávám z divočiny do městečka s názvem Cowan, kde mě paralyzuje nečekané setkání. Pes. Zrovna si tak baštím Chimpanzee tyčku, když se můj pohled střetne s pohledem chlupaté potvory. Oba stojíme jak opaření a po zkušenostech z Thajska vyčkávám, co se bude dít. Štěkanátek mě totiž načapává v nejméně vhodné situaci, kdy nemám po ruce žádný kámen nebo dřevěnou větev ve tvaru tyče. Připadám si jak cizoložník načapaný se staženými kalhotami, který vyhlíží rychlý knockout od manžela své milenky. Až na to, že fiktivním manželem mé milenky je stokilový medvěd převlečený za psa. Vystřízlivěn Asii prakticky zapomínám, že se nacházím na kontinentu, kde každý pes má svého páníčka a jakmile spatřuji postarší paní s obojkem kolem pasu, přestávám se vidět na dně psího žaludku. Krize zažehnána, valím dál.

7-3-17_vyzva6

7-3-17_vyzva7

7-3-17_vyzva9

Nemůžu si zvyknout na odlišně znějící les, který vydává diametrálně jiné zvuky než ten náš evropský. Ono když víte, že zde můžete potkat asi tak milion druhů zvířecí verbeže, která vás dokáže usmrtit pohledem, tak se máte sakra na pozoru. Už před pár dny jsem potkal při výběhu hada a vzhledem k tomu že zde žije 7 z 10 nejjedovatějších hadů na světě, tak mám co dělat, abych při sebemenším šustnutí za sebou nezanechal nevábně voňavou pachovou stopu. Všudepřítomné pavučiny lepící se na obličej také nejsou nic příjemného a snažím se zahnat myšlenky na patnácticentimetrovou tarantuli, která se mi každou vteřinu musí prohnat po zádech. Brrrrr! Nicméně si po dvou hodinách běhu uvědomuji, že jsem až přehnaný strašpytel. Žádnou mluvící tarantuli jsem doposud neviděl a s vidinou překrásné přírody si začínám běh vychutnávat plnými doušky.

7-3-17_vyzva10

7-3-17_vyzva11

7-3-17_vyzva12

7-3-17_vyzva13

7-3-17_vyzva14

Trasa kterou zdolávám je součástí 250 km dlouhé stezky a jedná se o neskutečně různorodé prostředí. Úzké prašné pěšinky uprostřed džungle střídá slézání ledničkově vyhlížejících balvanů. Po několika hodinách se dostávám do plošších pasáží zarostlé vysokou trávou, kterou překonávám pomocí dřevěných lávek. Zatímco přemýšlím, zpoza jakého stromu na mě vykoukne krokodýl, mění se terén v seversky vyhlížející krajinu. Během několika dalších minut se totiž nacházím na obrovském skalním masivu a koukám na kroutící se řeku pod sebou, která mi připomíná norské fjordy. Celkový pocit umocňují všudepřítomné vápencové plotny s pestrobarevnými loďkami kotvícími desítky metrů pode mnou. Krása!

7-3-17_vyzva15

7-3-17_vyzva16

7-3-17_vyzva17

Už starej dobrej Bertík Einsteinů hlásal, že čas je relativní. Dobrých 40 km si jedu svoje tempíčko a čas ubíhá rychleji, než bys řekl: „Mám chuť na chipsy a coca-colu!“ Když už je náhodou řeč o těchto super zdravých nakopávačích, tak musím povědět o své chipsové story. Den před touto výzvou jsem dostal večer chuť na chipsy. Šel jsem tedy do obchodu a koupil mega luxusní balení lupínků, jehož etiketu jsem příliš nezkoumal. Jaké to pak bylo překvápko, když se z této delikatesy vyklubaly octové brambůrky a po prvním soustu jsem měl pocit, že baštim tchoře. Situace se bohužel opakovala v průběhu mé výzvy, kde jsem na 45. km probíhal předměstím Sydney. Venku asi tak miliarda stupňů a dostávám neskutečnou chuť na něco jiného, než jsou tuhé sladké tyčky. Vbíhám tedy do prvního krámu a beru bez rozmyslu první balení bramborové neřesti a k tomu celý litr cocačky. Pár minut na to se místo kýženého chuťového orgasmu dostavuje skalpování jazyka. „Ty voe, jsem já úplnej debil?! Vždyť to jsou další octový chipsy! Fuuuj!!!!“ Mám pocit, že mi každou vteřinou musí explodovat jazyk a do toho vše zalévám tmavě sladkou tekutinou. Není divu, že se mi po této nezdravé svačince otáčí žaludek vzhůru nohama. Připadám si jako loudící pes, který kvůli kousků jídla udělá cokoliv a je mu úplně jedno, jestli se pár minut na to pozvrací. Já tedy zvracet nehodlám, ale utvrzuji se v tom, že ne vždy je vhodné poslouchat své chuťové pohárky a dopřávat svému tělu to, na co má zrovna náladu.

7-3-17_vyzva20

7-3-17_vyzva19

Posledních 20 km se nesou v duchu „chyť si svojí ještěrku“. Závěr treku běžím kolem potoka, který je hotovým magnetem několik desítek centimetrů velkých dragonů a tak trochu s respektem se je snažím zbytečně neprovokovat. Sice se několik hodin po výzvě dozvídám, že se jedná o naprosto neškodné mazlíčky, nicméně po několika hodinách běhu je rvačka s čímsi, co vypadá jako malý dinosaurus to poslední, čím se chci zabývat. Přibližuji se k Sydney a nepříjemně se zvyšuje vlhkost i teplota. Poslední kilometry si opět připadám jak morče v troubě a závěr je klasicky vykoupen neskutečným psychickým vypětím. Když protínám 62. km a dostávám se do místa, odkud už dál vede jenom asfaltka, začínám slavit. Mám za sebou další ultra výzvu! :) Je to zvláštní pocit, když slavíte prakticky jen sám ve své hlavě a nenacházíte se v cíli závodu, kde postávají lidé a fanoušci. Má oslava spočívá v tom, že do sebe lámu za odměnu lahodné Chimpanzee bombóny a přísahám na svůj jazyk, že něco tak odporného jako jsou octové chipsy už nikdy nepozřu.

7-3-17_vyzva21

7-3-17_vyzva18

7-3-17_vyzva22

Třetí výzva byla opravdu technicky velice náročná a ukázala mi neskutečné spektrum barev, zvuků a chutí (hehe… :) o kterém jsem neměl tušení. Velice mile jsem byl překvapen kvalitou mapových podkladů v rámci aplikace mapy.cz. Ještě doma jsem si totiž projel celou mapu trati, která se mi načetla do mezipaměti a já měl tak možnost sledovat svůj postup na offline mapách. Dalším skvělým překvapením byla přítomnost sympatických běžeckých tras přímo v Sydney. Některé stezky se linou zalesněným údolím a přitom kdybyste vyběhli o pár desítek metrů výše, nacházíte se uprostřed velkoměsta. Takových single tracků je v Sydney celý řada a máte tak jedinečnou šanci se prokousat městskou džunglí až prakticky do centra bez toho, aniž byste museli lízat asfalt. Celkově musím Great North Walku vystřihnout neskutečnou poklonu a někdy bych rád proběhl celou jeho 250 km dlouhou trasu z Newcastlu do Sydney. Minimálně její závěrečná čtvrtina ve mě zanechala dost pozitivní dojmy. Úžasný den! :)

7-3-17_vyzva23


Odkaz na fotky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *