#3. výzva – Indonésie. V zajetí vulkánu.

„Tak to jsem nevychytal ideální počasí,“ hledím vzhůru k nebi a sleduji, jak se na mou hlavu snáší hustý déšť. „Nejsem přece žádná holá prdel, ne? Zkusím to hecnou ještě o kus dál a třeba o pár stovek metrů výše vyběhnu z mraků!“ dodávám si odvahy a přitom strmě stoupám sopečnou krajinou na nejvyšší vrchol indonéského Bali, na Mount Agung tyčící se do výšky 3 142 m. Pár set metrů pod vrcholem mě však zastavuje silná průtrž mračen a husté proudy vody, které nade mnou strhávají vulkanické kameny. Uvědomuji si, že tohle už není příliš bezpečné a intuitivně hledám improvizovaný přístřešek v nedalekém skalním převisu. Dobře dělám. Ohlušující rána hromu na sebe nenechává dlouho čekat a jsem rád, že jsem poslechl svůj instinkt a nepokračoval dál v cestě. „Ty voe, kam jsem se to zase vydal…“ broukám si ztrápeně pod vousy a teskně vymýšlím způsob, jak se dostat zpět dolů.

2-2-17_ag1

„Eksjůzmí, ken áj…“ a zbytek věty mi zůstává v ústech. „Takže Vltava run? No jasně, jen si sedni!“ sděluje mi blonďatý mladík s úsměvem na tváři. Reaguje tak na mé vykřičeně žluté triko s nápisem Vltava run 2016, které mám na sobě. „Ty kráso, česky jsem nemluvil už a ni nepamatuju,“ pokračuje ve své konverzaci můj spolucestující, který se mi následně představuje jako Igor. Vtipné. Za poslední čtyři dny jsem nepotkal jediného Čecha a teď jeden vedle mě sedí v letadle cestou ze Singapuru na Bali. Během několika okamžiků zjišťuji, že můj nový známý pracuje jako instruktor freedivingu. Po několika hodinovém pokecu dosedáme na letištní plochu v Denpasaru a jelikož je dávno po půlnoci, nabízí mi Igor odvoz na svém skútru až k mému hostelu. „Díky kámo!“ loučím se s ním po noční jízdě a ulehám na pár hodin do postele.

2-2-17_ag4

2-2-17_ag2

2-2-17_ag3

Pokud jsem se něco za poslední dny naučil, tak je to spát rychleji. Po 2,5 hodinovém komatu si kolem šesté hodiny ranní půjčuji za 120 Kč / den skútr a vyrážím směrem na sever pod největší vrchol Bali, vulkanický Mount Agung (3 142 m). „Tak to bude slušná jízda!“ zubím se na vytřeštěný pohled recepčního mého hostelu, od kterého jsem si trhač asfaltu půjčil. Vlastně se jeho pohledu vůbec nedivím. Na rovinu jsem mu sdělil, že jsem nikdy motorku neřídil a soudě mých prvních neobratných pohybů za řídítky se mě několikrát dotazuje, jestli jsem si řízením opravdu jistý. „No jasně kámo, bude to brnkačka!“ volám na něj česky a vlivem silnějšího zatáhnutí za plyn, mé tělo nenadále ucukává dopředu. „Ty voe, jsem to ale magor!“ tlemím se svému šílenému nápadu osedlat si v zemi, kde se jezdí vlevo stroj, který jsem nikdy nešoféroval. Už od první minuty si uvědomuji, že umět se pohybovat ve zdejším motorizovaném cirkusu není žádné mecheché a hned na první křižovatce mám ukrutně staženej zadek. Nejenom, že se tu řídí vlevo, ale navíc tu nikdo nerespektuje žádné dopravní předpisy! Předjíždí se z libovolné strany a není žádné překvápko, že se kdokoliv může otočit na čtyřproudové rychlostní komunikaci do protisměru. Vlastně je to svým způsobem nutné a často se setkávám se speciálním pruhem pro odbočení o 180 stupňů, který se samozřejmě nachází úplně vpravo. Takže pokud člověk přejede požadovanou odbočku a chce se otočit, musí se z nejpomalejší levé strany vymotat mezi auty až úplně doprava a modlit se k bohu, aby nebyl sražen při otáčení se zpět. Šílenost! A nejhorší na tom všem je, jak si uvědomujete svou vlastní zranitelnost a nulovou přítomnost ochranných prvků. Jasně, máte na hlavě přilbu. Ale tím to pakticky hasne a když fouká vítr, tak spíš helma plní fuknci větrolamu a kymácí s vámi ze strany na stranu. Jakmile se vymotávám z města, začínám si jízdu neskutečně užívat. Sjíždím z hlavní silnice a užívám si fotogenickou krajinu okolo. To je prostě pecka! Po půl hodině jízdy frčím závratnou rychlostí 60 km / h a tímto tempem se po zhruba 150 minutách nacházím na požadovaném místě startu své 3. výzvy.

2-2-17_ag5

2-2-17_ag6

2-2-17_ag7

Mount Agung je (aktuálně) neaktivní vulkán, který se majestátně tyčí do více než tří kilometrové výšky. Připomíná přísného strážce ostrova, který si pečlivě vybírá, koho z těch drobných človíčků pustí na svůj hřbet. Poslední erupce tohoto velikána (odehrávající se v 70. letech minulého století) měla kvůli pyroklastickým proudům a laharům za následek několik lidských obětí a rozhodně se nejedná o žádného nazdárka. Trasu mám už z domova pečlivě nastudovanou a po dojetí na místo parkuji motorku na opuštěném plácku. Posledních pár minut se ochladilo a s rostoucí nadmořskou výškou se začalo zamračovat. Zkušenosti z hor mi říkají, že se to jisto jistě v určité výšce zlomí a že se přece jenom dočkám ideálně slunečného výstupu. Vybíhám strmě vzhůru a po chvíli míjím starobylý chrám. Bohužel netrefuji správnou pěšinku nahoru a už od prvních minut se prodírám nehostinnou džunglí. Mám na sobě své fungl nové oblečení od Inov-8 a s každým přibývajícím krokem lituji, že jsem si nevzal nějaké ošuntělejšího. Ostnaté rostliny projíždí rukávy mého překrásného trika se stejnou lehkostí, jako nůž máslem, což mé puntičkářské povaze způsobuje lehký infarkt. Pěšinka je výrazně užší, než jsem si myslel a po několika minutách běho-chůze mi dochází, že se správná cesta nachází o pár desítek metrů vlevo. Uslyšel jsem totiž několik hlasů sestupující po mé levici, ale nikoho jsem osobně nepotkal. Po půl hodině se cesty konečně spojují a já překvapeně nadávám, že jsem se doposud trmácel uzavřenou džunglí.
2-2-17_ag8

2-2-17_ag9

2-2-17_ag10

Počasí se nezlepšuje, vlastně naopak začalo mrholit a okolní mlha znepříjemňuje orientaci v nepřehledném terénu. Po několika dalších minutách přechází les do polootevřeného horského prostředí. Déšť s mlhou neustupují ani o píď a po chvilce váhání vybaluji svou běžeckou bundičku. Za celou dobu není po dalších lidech ani památka a stoupání po kamenech se mění ve šplhání po holé skále. Déšť ztéká po kluzké podložce a najednou si uvědomuji, že se nacházím v měsíční krajině. Tmavá láva si vymodelovala kopec podle vlastních představ a z běhu se stává dvojkové lezení. Šplhám do 2 600 m a najednou se proti mně vyřítí několik kamenů velkých jako pěst, které zřejmě strhla sílící průtrž mračen. Na hostelu mě recepční varoval, že zde dochází k sesuvům půdy a že lezení v lednu není úplně save. Zastavuji se a pečlivě kontroluji okolní situaci. Nekonečná armáda kapek mi stéká po oblečení a něco mi říká, že právě tady je ten bod, ze kterého už nemusí být návratu. Z internetu mám nastudováno, že posledních pár stovek metrů je naprosto holých a člověk se nemá kam schovat před případnou bouřkou. Vytahuji telefon a točím krátké video.

2-2-17_ag11

2-2-17_ag14

2-2-17_ag12

2-2-17_ag13

Je rozhodnuto. Raději budu živej sráč, než mrtvej frajer a očima projíždím okolí, kde bych se mohl na pár minut schovat a přečkat to nejvydatnější „dešťobití“. Už už zalézám pod skalní převis, když se najednou ozve rána jako z děla a mám co dělat, abych neměl bláto na hřišti. Hlavou mi proletí jen: „Tak tohle jsi kámo posral!“ a zůstávám zaraženě stát pod skalní stěnou. Není mi moc do smíchu, ale moc dobře si uvědomuji, že se nacházím v relativním bezpečí a musím jen přečkat pár minut nejvydatnějšího deště. Je nad mraky jasné, že tímto má dnešní výzva končí. V takovém počasí si netroufám běžet dál a dole od zaparkovaného skútru jsem podle map nenalezl žádnou vhodnou cestu, která by neznamenala lízání asfaltu. Má trasa vede totiž přes vrchol Agung a následně džunglí k dalšímu vulkánu Batur. Nejedná se o okružní trať a zpět od Baturu musím ke své motorce dostopovat nebo doběhnout po silnici. V těchto končinách však za špatného počasí není jiná možnost, než se plahočit po asfaltu, což se mi přirozeně nechce. Jsou výzvy a destinace, kdy není jiná možnost, ale tentokrát jsem se vyloženě těšil na poctivou dávku trailrunningu a nechci se nechat odbýt nějakým noubrejnovým kličkováním mezi auty. Netrvá tedy dlouho a obezřetně slézám zpět k parkovišti. Cestou jsem svědkem ještě několika dalších hromů, které naštěstí udeřují daleko ode mě. Vydatnost deště však polevuje jen nepatrně a mám všechno naprosto zmoklé. U parkoviště se setkávám z Maxem z Jakarty a trojicí turistů z Litvy. Obě dvě skupinky lidí se vydali vystoupit na nejvyšší kopec Bali a při pohledu na mou promočenou maličkost si uvědomují, že výstup asi nebude úplně zadarmo. Předávám jim pár cenných informací a poroučím se vyrazit zpět do Denpasaru. Cesta opět trvá přes 2 hodiny a až v poslední třetině jízdy přestává konečně pršet. Zvláštní pocit. Cestou nahoru jsem si připadal jak v ráji a cesta zpátky je jak vyplivnutí z pekla. Všude po silnici teče voda a musím být místy velice opatrný, abych na zabahněné vozovce nedostal smyk. Zatracené období dešťů!

2-2-17_ag15

2-2-17_ag18

2-2-17_ag17

2-2-17_ag16

Přijíždím zpět na ubytko, vracím motorku a při vybalování věcí zjišťuji, že mám kompletně promočený pas, papírovou kartičku pojištěnce a o telefonu ani nemluvím. Neustále mi vyskakuje hláška o připojení sluchátek a vnitřní čočka předního fotoaparátu je zarosená. „To byla výprava za všechny prachy!“ prohlašuji vztekle a přitom zahazuji mobil na polštář. Do odletu mám přibližně 8 hodin, které hodlám investovat do návštěvy pláže a ochutnání místní kuchyně. Hodinku na to se již uklidňuji mácháním svého unaveného těla v příjemně mořské vodě. Mám náladu pod psa a negativita mi teče ušima. Snažím se na chvilku uklidnit pozorováním ostatních lidí. „Jsou tak spokojeni! Většina z nich jsou turisté, kteří  se své vysněné dovolené nemohli dočkat. A ty tu blbečku sedíš a tváříš se jako zlobr,“ říká mi mé vnitřní já a chvíli na to mě zastavuje neznámý mladík, abych se s ním natočil na Instagram. Že prý chce poděkovat svému 2 000 fanouškovi, který ho začal na této sociální síti sledovat. Tahle situace tak trochu mění můj pohled na černobílý svět. Kupuji si zmrzku, sleduji západ slunce a po vydatné večeři se vracím zpět na hostel a balím se k odletu. Chvíli po půlnoci se naše letadlo odlepuje od země a mám před sebou dalších několik hodin nekvalitního spánku před tím, než dosednu na půdu australského Darwinu.

2-2-17_ag19

2-2-17_ag21

Co říci o Bali závěrem? Je tu nepořádek a svým způsobem chaos. Namlsán perfekcionistickým Singapurem jsem musel rychle vystřízlivět. Na plážích se povalují tuny odpadků a hustý dopravní provoz pocitu z příjemného prostředí také zrovna nepřidá. Jakmile však zajedete do vnitrozemí nebo do méně turisticky navštěvovaných lokalit, ocitnete se v ráji. To vše navíc umocňují velice sympatičtí domorodci, které se pro vás mohou rozkrájet a udělají vše, co vám na očích vidí. Také ceny jsou tu lidové, takže si tu připadáte jako král. Co král, jako milionář! Hyperinflace totiž způsobila, že 1 000 indonéských rupií je v přepočtu 1,87,- Kč. Je to báječný pocit být na jeden den milionářem! :)

2-2-17_ag20


Odkaz na fotky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *