Ultra-Trail du Mont-Blanc 2016, výstup na Gran Paradiso a na Mont Blanc

Tyler Hamilton si v úvodu Giro d´Italia 2002 zlomil kost v rameni a nejenom, že dojel celkově na druhém místě, ale také si přitom bolestí obrousil jedenáct zubů až na kost! A ty mi tady fňukáš nad tím, že běžíš šest hodin kolem masivu Mont Blancu a bolí tě z toho nožičky… Nebuď taková bačkora! Dej si na pár vteřin oraz, na chvíli si strč nohy do potoka a jakmile vylezeš ven, tak v tomhle seběhu do Šamonovic necháš duši! Nechceš přeci, aby sis zbytek života nadával za to, že jsi mohl na Ultra-Trail du Mont-Blancu zaběhnout životní výsledek a zastavil ses pár kilometrů před cílovou čárou!
23-11-_utmb-mat
Jeden by skoro řekl, že běžím ultramaraton. Já bych to spíš pojmenoval vědeckým testováním vlivu extrémního výkonu na chuťové pohárky a jejich touze, dát si co nejdříve coca-colu s chipsy :) 3 km před cílem závodu OCC (Orsiéres – Champex-Lac – Chamonix), nejkratší trati z festivalu sportu Ultra-Trail du Mont-Blancu, se snažím vsugervat, že dnes musím dokončit něco, za co si zítra poděkuji. Je mi na umření a zatímco nohy vypovídají službu, ten chytrolín v mé hlavě vtipně popichuje, že jedna smrt z uběhání ještě nikoho nezabila… :) Jasně, 55-ti km trať OCC jeví oproti 170-ti km sestřičce UTMB jako procházka růžovou zahradou. Na druhou stranu jsem před třemi dny lezl na Mont Blanc a týden zpět šplhal na další čtyřtisícovku, italské Gran Paradiso. Za posledních pár dní jsem si hrábl už tolikrát, že Ultra-Trail du Mont-Blanc beru jen jako jednu z dalších položek na odškrtávacím seznamu a nevidím za ním jeden z největších horských ultramaratonů světa.
23-11-_utmb-mbTěžko se člověk probouzí pod nejkrásnějšími evropskými velikány a přitom se drží při zemi, aby se ideálně připravil na jeden z vrcholů běžecké sezóny. Takže den před startem ležím ve vířivce v centru Chamonix, masíruji si zatuhlé nohy a přitom hledím na majestátní siluetu Mont Blancu, na kterém jsem se ještě pár desítkami hodin nacházel. K dokonalosti už jen chybí lahvinka dobrého vína a o nějaký ten decibel dětského křiku méně. Nevím proč si uprostřed tohoto ticha před bouří vybavuji hlášku ze Simpsnů. „Víš Bárte, žena je… jako lednice: výška metr osmdesát, váha sto kilo… Ne, počkej! Vlastně žena je jako pivo! Hezky voní, hezky vypadá, šel bys proti vlastní matce, abys ho dostal, nemůžeš se zastavit, hned chceš další!“ Že to nemá nic společné s běháním ultramaratonů? Ale houby! Když místo piva dosadíte start na Ultra-Trail du Mont-Blancu, tak to sedí perfektně :) Každopádně při pomyšlení na to, jak bolestivou zkušenost jsem si při loňské účasti na tomto závode zažil si říkám, že z vodní lázně už nikdy nevylezu. Připadám si jako sousedky bývalý pes (budiž mu země lehká). Je úplně jasné, že když se dostane nepozorovaně do kuchyně, tak sežere všechno, na co přijde. Nicméně úplně kašle na rozhodnutí svého žaludku, který je plný až po uši a vyvěšuje bílou vlajku. Zkrátka a dobře se přežírá a přežírá do chvíle, kdy se mu udělá špatně. A co dál? No přece žere dál! Úplně stejnou situaci prožívám teď na vlastní kůži. Nemůžu odolat okolním kopcům, takže po sestupu z Mont Blancu i nadále běhám nahoru a dolu jako pošuk a výsledek je takový, že jsem rozbitej jak cikánská hračka. Hory by měly před závody zrušit! Tečka.
23-11-_utmb-ledPro věci, které jsi nikdy neměl musíš udělat věci, které jsi nikdy neudělal. Tím mám například na mysli odskočit si před závodem na velkou stranu do kukuřice… :) Je půl hodiny před startem, fronta na TOIky nemá konce (asi se uvnitř něco dostává) a ten, kdo zrovna nedřepí, tak se mačká na náměstí ve švýcarském Orsiéres. Blázinec! Se zabahněnými botami od kukuřičného pole (aspoň doufám, že to je bahno :) se deset minut před startem pokouším protáhnout až pod startovní oblouk. Samozřejmě se mi to nedaří, protože tu spousta lidí sype prášky důležitanu třikrát denně a jejich naduté ego nemůže unést, že by místo z 526. místa startovali z 527. Nicméně to chápu. Kdybych se nemusel rozcvičovat, tak si tu také donesu spacák a spím pod obloukem týden dopředu :) Nad hlavami nám krouží vrtulník, sympatický ženský hlas pročítá největší favority a já se dozvídám, že na startu stojí držitel rekordní času na UTMB, Xavier Thevenard. Frajer, kterému byste od pohledu sotva prodali pivo, vyhrál dvakrát UTMB, po jednom vítězsví si připsal i na TDS, CCC a teď nám zřejmě nakope zadky na OCC. „Aj caramba! Snad ta ostuda nebude moc veliká!“

START! Magická formulka, která mi vždy rozváže nohy. Pádím to na plné kule švýcarským venkovem, kolem stojí stovky vřískajících fanoušků a snažím se předběhnout co možná největší počet závodníků. Nechci totiž riskovat, že se trať stejně jako loni sevře během několika úvodních kilometrů do úzké pěšinky, kde nebudu moci ideálně manévrovat. Běží se mi relativně dobře a po vysprintování z města zjišťuji, že se čelo závodu nachází přede mnou pouze 50 metrů. Úvodní část je teda slušnej kvapík a po svižnější půlhodince se snažím uklidnit a postupovat takticky. „Ty krááso, tady mají snad všichni běhavku, že to tak sypou. To není nic pro mě, nenechám se vybláznit!“ Schovávám se tedy do ústraní a nechávám všechny ty své testosteronem tepající spoluběžce, ať si hezky vyplaví laktát. „Však já jim ten fičák ještě ukážu!“ mumlám si pod vousy a jdu si svoje tempo. Zatímco se hlásí ke slovu nepříjemné vedro, začínám pociťovat negativa spojené s orienťáckou pauzou. Co se totiž týče obratnosti v sebězích, cítím se jako nudle v bandasce a do skutečné lehkosti to má asi tak daleko, jako Hillary do Bílého domu… teda počkat… možná spíše jako Donald Trump. Ačkoliv totiž ze začátku připomínám King Konga pokoušejícího se tančit cha-chu, tak se kopec od kopce zlepšuji a dostávám se do správného tempa. Vůbec nemám ponětí na jakém místě se průběžně nacházím. Pravda je však taková, že od každého mezičasu si pečlivě hlídám počty lidí, se kterými se vzájemně předbíhám a snažím se o to, abych byl v plusu. Docela mi to vychází a jsem překvapen, že mě ani netáhnou stehenní svaly, které jsem měl po uplynulých trénincích ještě včera fest rozbité. Endorfin – nejlepší přítel člověka! :)
23-11-_utmb-jez
Mou výhodou je znalost terénu. Většinu trati jsem už probíhal loni v rámci 100 km trati CCC a některé úseky jsem si už za poslední tři roky několikrát profičel tréninkově. Teď už se mi doufám nestane, že bych byl zaskočen překvapivou hančovačkou do nebes nebo nečekaně brutálním seběhem. Atmosféra na trati je úžasná a každou chvíli si plácám s diváky kolem trati. Říkám tomu sociální nabíječka – dobije to totiž energii během vteřiny :) V Trientu, což je městečko na 25. km si začínám uvědomovat, že se nacházím v poměrně solidní skupince. Jedná se totiž o první jídelní občerstvovačku a vzhledem k tomu, že se závodníci kolem mě prakticky nezastavují, tak o žádném kvalitním občerstvení nemůže být řeč. Připadám si jako křeček. Za chůze do sebe narvávám několik sušenek, urychleně do sebe nakopávám půllitr ionťáku a jelikož mám ještě půlku camelbaku plnou vody, tak neztrácím čas s jeho vytahováním a zase valím dál. Vybavuje se mi loňské léto, kdy jsem ráno pravidelně vstával, rovnou se oblékl do běžeckého a snídal polomáčené sušenky za běhu. Už před rokem jsem se totiž snažil připravit přesně na takovou situaci. Také si vzpomínám, jak jsem v 15-ti letech běhal s časákem po lese v domnění, že když ho dokážu číst i ve vysoké rychlosti, zlepší se mi v orienťáku vnímání mapy a periferní cit pro terén. Občas se vyplatí trénovat takové detaily a přemýšlet nad maličkostmi, které vám ve výsledku mohou pomoci.

23-11-_utmb-mapa
Klikni pro zobrazení trati

Na 30. km se poprvé dívám na hodinky. Z principu si totiž takové věci v úvodu trati zakazuji, abych nedostal předčasně chuť na pivko. Sotva kouknu na časomíru, hned si samozřejmě vybavím vychlazeného zrzka, kterého jsem si včera dával na dobrou noc. „Včera napajedla, dnes otrokovice. Zatracená práce!“ :) Lehká nervozitka z podezřele hladkého běhu mi dělá vrásky na čele a o to víc dávám pozor na cestu. Najednou při stoupání do kopce docházím nějakou ženu. „Ty voe, ženská!“ třeštím na ni oči a nechápu, jak musela kouřit první polovinu trati, abych ji doběhl teprve teď. Drobná postava vypadá jak groteskní reklama na hlad a pro jistotu si loupu jeden gelík, abych nevypadal stejně podvyživeně, jako ona. Jsem překvapen, jak je tahle paninka obratná při seběhu z kopce dolu. Valím o sto šest a jelikož se cítím skvěle, stahuji na následujících 10-ti kilometrech dalších deset lidí. Jenomže osobu v sukni ne a ne setřást a opravdu si získává můj respekt. O to víc jsem překvapen ve chvíli, když přibíháme na občerstvovačku. Jedná se totiž o průběžně první ženu a pokud jsem si ještě před chvílí myslel, že mám perfektně zmáknuté dotankovávání, tak jsem krutě vyveden z omylu. Jelikož také doplňuji vodu do kapačky (kejmlu), dává mi Mercedes, jak se běhající kostra příznačně jmenuje, dobrou minutu. Odbíhám z městečka Vallorcine, které se nachází na 35. km a přitom jsem z ujíždějící(ho) Mercedes(u) natolik v šoku, že na občerstvovačce nechávám kelímek, který je součástí povinné výbavy. Zjišťuji to až po několika stovkách metrů a rozhoduji se pro něj neotáčet a riskovat, že mě pořadatelé mohou při případné kontrole penalizovat. Následujících pět kilometrů má naprosto vražedný profil. Mírný, nekonečně se táhnoucí kopec je opravdu na morál. Po necelých 5-ti hodnách běhu, kdy jsem nastoupal přes 2500 m převýšení a zdolal 40-ti km vzdálenost si začínám uvědomovat, jaké je dnes brutální vedro. Podle teploměru vedle trati zjišťuji, že je kolem 30-ti stupňů a opravdu se snažím dbát o pravidelný přísun jídla a tekutin. Na několika následujících kilometrech se setkávám se třemi případy běžců, kteří občerstvování podcenili a nabourali do neviditelné stěny. Na 45. km dobíhám frajera – jednoho ze závodníků, který si leží v lese kousek od cesty. Volám na něj, že si vybral krásné místo na odpočinek a jestli je jako oukej. On mi odpovídá, že všechno je v nejlepším pořádku a že si jen vybírá místo, odkud bude hezky vidět v noci na hvězdy :-D O půl kiláku dál potkávám v protisměru dvojici mediků, kteří se mě ptají na to, jestli jsem neviděl nějakého zkolabovaného závodníka, který se má tady někde nacházet…
23-11-_utmb-shrUvědomuji si, že mám před sebou několik závěrečných kilometrů stoupání a pak už bude následovat jen krasojízda do Šamonovic. Jelikož se není na co šetřit, kopu do sebe další gelík a nechávám se unášet přívalem energie. Začínám cítit pomalu přicházející bolest všeho, co se nachází od pasu dolů, nicméně motivace dobrého výsledku mě žene kupředu. Vlastně si stoupání docela užívám, protože ho díky holím mohu tahat více horní částí těla a právě na tohle jsem se dosavadní týdny před závodem připravoval. Není tedy divu, že postupně udolávám další nepříliš životaschopně vypadající soupeře a dostávám se pomalu na sjezdovky, které jsou předzvěstí závěrečné občerstvovací stanice. Za uplynulých 110 minut jsem zamával dalším 12-ti konkurentům a začínám si uvědomvat, že stojím na startu jednoho z nejmorbidnějších očistců, které za letošní rok poznám. Čeká mě 7 km nekonečně dlouhého kopce dolu, kde jsem si loni vylámal zbytky zubů, které mi po 20-ti hodinách běhu ještě zbyly. Sypu do sebe poslední nakopávače, zatínám zuby a střemhlav se pouštím do zběsilého úprku. Za žádnou cenu nechci dopustit, aby mě někdo ve finálních kilometrech ojel. Následující čtyři kilometry předbíhám dva frajery a nemilosrdně se jim snažím okamžitě cuknout. Jsem nabuzenej jak nikdy a jelikož ve vzduchu cítím umístění do 30-ky, peláším jak nadutá koza. Pak se najednou něco láme. Naštěstí to není noha, ale sebevědomí. Začínám pociťovat nesnesitelnou bolest chodidel a rovnou čtyřikrát se zastavuji u potoka, abych svým zmučeným ploskám alespoň trochu ulevil. Není divu, že mě tedy jeden ze závodníků opět předbíhá a já začínám upadat do doprese, že mě s takovou náladou přefičí i podvyživený Mercedes. Poslední tři kilometry jsou mými nejprohekanějšími třemi kilometry, které jsem kdy zažil a zdaleka nejsem sám, kdo se v závěrečné části trati tak neskutečně vyndal. Na 54. km kilometru trati totiž předbíhám borce, který kluše prakticky na místě. Je sice celej obsypanej nejlukrativnější značkami a nápisy všeho druhu, nicméně mu ani reklama na trenkách nedokázala zaručit, že nebude do cíle dobíhat v absolutním vyčerpání. Probíhám centrem Chamonix, vnímám jen mžitky před očima a všechnu svou energii přesouvám do soustředění, abych sebou někde nesekl. Doběhový koridor má dobrých půl kilometru, bolí mě celý člověk a mám štěstí, že mi všudepřítomní diváci neumožňují dávat svou bolest najevo. Takže i přes to, že je mi na omdlení, tak se zubím na celé kolo a doufám, že se mi každou chvíli vyplaví pocit štěstí, který tohle nepříjemné mučení přehluší. Vytáčím poslední zatáčku a konečně před sebou vidím doběhovou bránu. Dokázal jsem to! Překonávám cílovou čáru a nemůžu uvěřit tomu, že jsem dokončil Ultra-Trail du Mont-Blanc – OCC ve skutečně slušném čase a že jsem se dokázal na konci tratě tak luxusně hecnout. Mám OBROVSKOU radost! :)
23-11-_utmb-dobMé nadšení se násobí nejen ve chvíli, kdy do sebe dostávám litr coca-coly a půllitr piva, ale především večer, kdy se konečně dostávám k celkovým výsledkům. Když mi borka na UTMB info centru sděluje, že jsem skončil na 18. místě celkově (ze 1414 závodníků) a na 11. v kategorii, nechci jí v první chvíli uvěřit. Koukám na ní, jak kdyby mi spadly hračky do kanálu a dobrých 10 vteřin mi trvá než si uvědomím, jak skvělý závod jsem dnes absolvoval. Po tom, co jsme poslední týden šplhali po čtyřtisícovkách jsem se bál brutálního náklepu a místo toho jsem zaběhl nejlepší výsledek své dosavadní ultra kariéry. Připadám si jako ve snu, ze kterého bych se nejraději ještě pár dní neprobudil. Zkrátka a dobře jedno období kameny hážeš, jiné je přijímáš… :)
23-11-_utmb-cil
23-11-_utmb-7Další den jsme si ještě vyšplhali na vyhlídku k největšímu francouzskému ledovcovému splazu, Mer de Glace, zkoukli start hlavního závodu UTMB a následně se přesouváme ke švýcarskému Zermattu. Chamonix je krásné město, ale všeho moc škodí. Za těch pár dní jsem začal být alergický na neskutečně voháknuté lidi ve sportovním vybavení za tisíce eur, kteří už na první pohled vrcholovými sportovci rozhodně nejsou a mají jen neskonalou touhu dávat své bohatství okatě najevo. Je například úsměvné, když jdete po městě a každý druhý turista má na sobě Salomon běžecký batůžek. S naší partičkou si děláme srandu, že čím více Gore-texu, tím více Chamonix a bohužel je tomu opravdu tak. Posledních pár dní se touláme po Švýcarsku. Trekujeme po loukách pod fotogenickým Matterhornem a také přespáváme pod charismatickou severní stěnou Eigeru. Počasí nám vychází na jedničku a já jsem neskutečně šťastný, že jsme celý výlet zvládli bez zranění. Stačilo totiž málo a všechno taky mohlo dopadnout úplně jinak… A ještě jedna věc. Neuvěříte, koho jsme cestou při sestupu z Mont Blancu potkali.

Ano, samotného Antona Krupicku, který patří mezi nejvyhlášenější ultra-runningovou smetánku. Taková nečekaná setkání vždy potěší! :)
Stejně jako on, tak ani my jsme na vrchol Blancu kvůli silnému větru nevystoupali a zastavili jsme se ve Vallotce, která se nachází ve výšce 4300 m. Počasí je prevít a poručit se mu nedá. A kopec, stejně jako práce, nemá nožičky a nikam neuteče :) Kromě tohoto jednoho škraloupu se mi jinak výlet moc moc líbil a nemůžu se dočkat, až se Sokolovák jak Brno znovu vrátí do těchto překrásných končin.
Jedeme takhle domů po německé dálnici a přitom si pročítám článek o Michaelovi Jordanovi a jeho sportovních citátech. „Vím, že strach je pro některé lidi překážkou. Ale já jsem si vždy opakoval, že strach je jen iluze. Není to přece skutečnost. Bojíme se něčeho, co nemusí nastat. A i když to nastane, můžeme to znovu překonat a být silnější.“ a já mu musím dát za pravdu. Opět jsem si dokázal, že strach má velké oči i ústa – je to zdatný mluvka. Vzepřeme-li se však strachu, vždycky posílíme. Zatímco uvěříme-li strachu, vždycky oslabíme. I proto méně litujeme činů, které jsme udělali, než činů, které jsme propásli. Jsem moc vděčný za to, že můžu žít takový život jako žiji :)

Výsledky závodu
GPS ze závodu
Fotky
Program výletu
GPS z výletů
Vybavení na trek
Rozpočet
Skvělý mapový server
Výborná stránka na předpověď počasí

23-11-_utmb-1 23-11-_utmb-2 23-11-_utmb-3
SAMSUNG CSC
23-11-_utmb-5 23-11-_utmb-6

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *