Nepál – Dhaulagiri trek

Svaly na nohou mám zaplavené v laktátu a přes pálení na plicích necítím, že mám v krku jak v polepšovně. Nečekaný hluk mi ve vteřině svazuje nohy, zpomaluje zrychlený dech a nutí mě zvednout hlavu nad nedaleký skalní převis. S úžasem ve tváři sleduji, jak se trhá špička ledovcové věže a následně mizí ve vzduchoprázdnu. Je to poprvé, co vidím padat několikatunový serak a jsem rád, že se nacházím v relativním bezpečí… Když je řeč o bezpečí, tak pár kilometrů za mými vyflusanými plícemi upadá do bezvědomí jedna účastnice naší výpravy. Nezávislý pozorovatel by řekl, že běžím jako o život. Fór je v tom, že o ten život skutečně běžím. Nacházím se ve výšce 4600 m n.m. a s vypětím všech sil upaluji do Dhaulagiri Base Campu pro satelitní telefon. Náročnej den v práci!
14-11-_nepal-zapad
Vzpomínáte si na tamagotchi? Jo, myslím takové to digitální zvířátko, které jste museli krmit, hrát si s ním a obecně s ním trávit všechen svůj anti-sociální čas. Jednou jsem dostal k Vánocům pixlového dinosaura. Rexík, jak jsem mu celé tři dny jeho krátkého života říkal, mi na svatého Štěpána spadl do hajzlu. Smutný příběh. Proč ho vytahuji? Sedím takhle na záchodě, držím mobil v ruce a přitom mi přijde na messengeru zpráva, že teda jako fakt letím průvodcovat do Nepálu. Co čert nechce, historie se opakuje, telefon mi samou radostí vykluzuje z ruky a… a na poslední chvíli ho hbitě vyrážím mimo dopadové pole exkrementovaného záchodu. „Jupííí!! Dvojitá radost!“ :) Po dokončení potřeby se vracím zpět do pokoje, znovu pečlivě pročítám facebookovskou debatu a svůj zrak upírám k finální destinaci. Dhaulagiri trek. „Výlet kolem sedmé nejvyšší hory světa? To zní skvěle!“

„Vyjdeme z poslední výspy civilizace Dharbangu, přes údolí a prales do base campu Dhaulághirí. Následně přejdeme dvě pětitisícová sedla, ze kterých uvidíme vrchol Dhaulághirí a masiv Annapuren jako na dlani. Pokud budeme chtít a budeme se cítit dobře, vyčleníme si jeden den ke zdolání nenáročné šestitisícovky Dhampus Peak a následně sestoupíme přes Hidden Valley k trase klasického Annapurna treku do vesnice Marpha, kde trek zakončíme.“ Tak přesně tenhle plán mám v hlavě po příletu do Kathmandu. Po téměř 13 hodinách cestování (přičemž  jsme dobrých 1,5 hodiny strávili už v Praze čekáním na opravu letadla) vylézám na letištní plochu a v obličeji připomínám hrocha. Moc dobře jsem se nevyspal a do svěžího vzhledu mám asi tak daleko, jako Jiří Brady k vyznamenání řádem T. G. Masaryka… :) Překvapilo mě, kolik Airbusů A380 (největšího dopravního letadla světa) jsem za uplynulý půlden viděl a taky si odnáším cennou zkušenost – některé aerolinky vyžadují, abyste při odbavování předložili i kreditku, kterou jste letenku platili.
14-11-_nepal-blackPrvní dojmy z hlavního města Nepálu? Hegeš! Samozřejmě, že jsem počítal se zdánlivým chaosem, s milionem troubích aut a všudepřítomnými odpadky. Jenomže když to pak vidíte v jedné koncentrované formě, tak na všechno čučíte, jak bacil na lékárnu. Do toho smog, pochybné stánky s čímkoliv, na co si vzpomenete a dobytek na silnici (mám na mysli zvířata, ne řidiče. i když… :). Prostě cirkus Nepálto! Jo a abych nezapomněl, tak kabely. Hodně kabelů! Každou chvíli čtu v médiích, jak je právě teď ideální doba na investici do nemovitostí. Myslím, že v této jihoasijské zemi masíruje denní tisk domorodce k tomu, aby investovali do kabelu. Rozhodně bych tu nechtěl dělat elektrikáře! :-D
15-11-_nepal_ktUbytováváme se v hotelu Andes house necházejícím se v turistické části Thamel. Rezervaci jsem vytvořil několik dní dopředu a vypadá dost na pohodičku. Je tu relativně čisto, klid a milá obsluha navozuje do celého místa přátelskou atmosféru. Není se čemu divit, že má hotel v rámci Kathmandu nejlepší hodnocení na portálu booking.com. Dáváme si s účastníky krátký meeting a vyrážíme do víru města. Musím vyřídit permity, sehnat nosiče, splašit mapy, dokoupit vybavení… Není divu, že na konci dne upadám do komatu a probouzím se následující ráno s myšlenkou, že ještě jeden den humbuku a budu obklopen tolik očekávanými velikány.
„Tady někdo přejel slona na ulici… koloběžkou!“ vzpomínám nahlas na slova Zdeňka Pohlreicha a přitom civím na stánek s občerstvením, kde visí z výlohy cosi, co před nějakou dobou běhalo někomu pod dvoře. Těžko říct, co to vlastně bylo a rozhodně nemám čas ani náladu to zkoumat. Pádíme s naší vlčí smečkou za dvojicí našich nosičů, kteří nás odvádějí na bus směrem do Pokhary. „Ty kráso… Tak tady bych za střízliva nechtěl řídit!“ napadá mě cestou z Kathmandu ve chvíli, kdy sleduji místní Schumachery, jak řežou zatáčky a předjíždějí v nepřehledných místech. Po několikahodinovém naklepávání zadku přestupujeme v Pokhaře na mikrobus, který nás dováží až do vesnice Beni, kde spíme v hotelu s příznačným názvem „Hotel Yak“.
18-11-_nepal-pred-trekem-jpgJe ráno. V uších mi hrají Queeni a přitom mlátím do rytmu hlavou o sklo. Jsem sardinka naložená v oleji a mačkám se až po uši v úzké plechovce. Až na to, že tou plechovou myslím teréňák, ve kterém se potí deset nervózně vyhlížejících pasažérů. „Darbang! Konečně! Nebe existuje!“ zvolávám slavnostňě a přitom se nemůžu dočkat, až se z téhle čtyřkolové rakve vysoukám ven. Po sundání báglů ze střechy přichází na řadu obligátní placení. Alfa omegou je při placení smlouvání, jinak vás místňáci strhají z kůže. Chápu, že existuje jakýsi turistický koeficient a rád přispěju v rozvojové zemi nějakou tou kačkou navíc. Problém nastává ve chvíli, kdy je cena až přehnaně vysoká a nemůžete najít společnou řeč. To ovšem není aktuální případ, protože řidič svou úlohu splnil a se slovy: „Ten tausnd rupís…“ natahuje ruku k mé peněžence. Dávám mu osm tisíc (což je vzhledem ke vzdálenosti skvělá cena) a na další řidičovi protesty se snažím nereagovat. Následuje komedie, kdy volá svému šéfovi a já se mu snažím taktně vysvětlit, že naše zadky nezažily o moc menší středověk, než při jízdě busem. V těhle zemích se zkrátka bez smlouvání neobejdete a pokud ano, budete švorc dřív, než byste řekli švorc.
18-11-_nepal-trekPochodujeme po zpevněné cestě a před námi našlapuje superman. Přiznám se, že jsem tuhle superlativy opředenou postavičku ještě nikdy neviděl s oroseným čelem. Může za to zhruba čtvrt tuny těžké závaží, které oddaně táhne pomocí uzdičky omotané kolem hlavy. Mazec!
Řeknu vám tajemství. Superman není superman, ale Trinzí. Nepálský nosič, který není o moc starší než já a podniká svou první výpravu kolem Dhaulagiri. Jeho straší parťák Ram už je ostřílenější. Kromě několika čundrů kolem „Dhaulí“ má za sebou i procházky kolem Everestu a Manaslu. Jo a abych nezapomněl… Je výborný běžec, o čemž hovoří fakt, že byl druhý (za svým bratrem) na Everest maratonu, jehož start se nachází ve výšce 5184 m a může se chlubit statusem nejvýše položeného maratonu světa. Nosiče jsem si domluvil dopředu přes agenturu a každý táhne 20 kg našich zásob + svůj pidi batůžek. Jelikož jsme tři kluci a čtyři holky, nesou naši šerpíci 10 kg od každé slečny. Škoda, že nosiči netáhnou vetešinu čtyřem nejmenším členům výpravy, protože bych se mezi ně vklidu vešel. Rovnou tři holky mají přes 180 cm a občas musí sklonit hlavu, aby nám, průměrně vysokým smrtelníkům rozumněly. Na zádech táhnu 23 kg těžkou pijavici a raději nepřemýšlím nad tím, jaká si sní užiju v pěti tisících metrech šprťouchlata. Jen pro zajímavost – celý můj bágl má 50 + 10 l. Je v něm kromě oblečení a vody obsaženo jídlo na 7 dní, stan, velká lékárna a lano. Tím jsem si opět potvrdil, že opravdu nemá smysl chodit po horách s větším batohem, než je 60 l. Nepříjemné je, že všechny zásoby jídla si člověk musí šetřit na druhý týden treku a prvních pár dní využívat pohostinosti místních.
18-11-_nepal-spolecnaPo pár hodinách výletové chůze přicházíme do první vesnice – Dharpani. Je sotva půl jedné, na nose nás šimrá svítíčko a po krátkém zabydlení se vyvalujeme na louce uprostřed vesnice. Nasáváme klidnou atmosféru, relaxujeme a přitom se nemůžeme nabažit překrásnými výhledy na okolní rýžová políčka. Nikdy jsem nebyl ve Vietnamu, nicméně jsem viděl obrovské množství válečných snímků, které se v tomto prostředí odehrávají. Jasně, většinou v těch filmech byla krajina pokrytá kousky lidské tkáně nebo ozářená vybuchujícím napalmem… Každopádně se domnívám, že takhle nějak by to bez toho válečného divadla mohlo vypadat a troufám si tvrdit, že by si zde fandové Coppolova filmu Apokalypsa přišli na své :) Seznamujeme se s místním kápem Kiran Thapou a jeho syn Dipis Thapa nám dělá vesnického guida. Z kopečku nad městem sledujeme v dáli majestátné kopce Dhaulagiri a nemůžeme se nabažit překrásnými výhledy. Nádhera!
V rámci utužování česko – nepálských vztahů se večer učíme a následně i bejkáme lokální lidové písně a přitom se také prezentujeme s legendární československou hitovkou Skákal pes :) Chvíli po desáté uleháme do hajan a raději nepřemýšlím nad tím, kolik hmyzu ve spánku v našem příbytku spolykám. Ráno mě probouzí tekutá hmota, která mi dopadá na rty a okamžitě mi v mém ospalém mozku svitne konspirační kontrolka. „Sakra, nasral mi do huby netopýr a teď zemřu!“ :-D Naštěstí to není až tak žhavé a po rozlepení očí zjišťuji, že se jedná jen o kapky vody. Také dámské osazenstvo není ze všudepřítomného hmyzu u vytržení a snažím se jim nabalamutit, jak se asi tak cítí chudák pavouk, který má fóbii z lidí… „No fuj, člověk! Pomoc!! Dejte ho pryč! Co tady ta obrovská potvora dělá?! Doufám, že mě nekousne!!“ :-D
18-11-_nepal-vyhled
Jedno staré tibetské přísloví říká že ten, kdo jednou zaslechne hlas hor, nikdy už na něj nezapomene. Sedím na zápraží, baštím čapátí a přitom hypnotizuji dechberoucí horizont. Těžko věřím tomu, že si plním své klukovské přání a konečně se nacházím v lokalitě, o které jsem odmalička snil. Mám před sebou jeden z nejkrásnějších výhledů, které jsem kdy viděl a uvědomuji si, že bych asi těžko našel jiné místo na planetě Zemi, kde bych se právě teď cítil šťastněji. Pohled na zasněžené siluety hor, které pohlcují mraky jsou na jednu stranu uklidňující a na tu druhou dobíjí člověka obrovským množstvím energie. Následující dny ubíhají v podobném stylu. Budíček na půl sedmou, pohodová snídaně, balení věcí, pár hodin chůze, oběd, dalších pár hodin trekování, stavění stanu, večeře a spánek. Celý svět se vám zploští do základních třech věcí – jídlo, chůze a spánek. Stereotyp, který vám umožní hodit všechny starosti světa za hlavu a užívat si jen a pouze přítomnou chvíli. Osvobozující pocit.
18-11-_nepal-deti„V tomhle hovně už někdo stál,“ ukazuje Markéta hůlkou na zem a přitom nevědomky stojí stojí sama v dalším oslím trusu. Sklání hlavu, koukne na zafekálenou botu a klidným hlasem konstatuje: „Hmmmm…. A v tomhle taky.“ :-D
Povím vám pár tipů, které vás v průběhu trekování mohou tak trochu zaskočit. Tak zaprvé – ústní hygiena domorodců. Hrdelní zvuky různých délek a intenzit jsou na každodenním pořádku. Popotahování, flusání a i třeba volné visení soplů u nosu (především u dětí) není nic nic zvláštního a čím dříve tyhle nechutné zvuky ulice akceptujete, tím dříve je přestanete vnímat. Bez ohledu na to, jestli se nacházíte ve městě nebo na horách, tak nikdo kromě turistů neřeší odpadové hospodářství. Obaly od chipsů, bombónů a sušenek nalézáte naprosto všude a jen nechápavě kroutím hlavou nad tím, že většinu místních dětí učí ve škole odmalička anglicky, ale evidentně jim nikdo nevštěpuje do hlavy základy ekologie. Na druhou stranu je pravda, že to na Balkánu vypadá v některých státech obdobně…
Pozoruhodné je, že jsem snad za celý pobyt neviděl jediného starého a nemohoucího člověka. Každý den potkáváme babičky a dědečky, kteří táhnout plně naložené nůše upevněné popruhy kolem hlavy a přitom kopcovitou krajinu zdolávají naboso. Odmalička se zde člověk musí umět otáčet a na nějaké bolístky se příliš nehledí. Vitalita starších domorodců je pozoruhodná a západní svět by se od jejich aktivního způsobu života mohl lecčemu přiučit. V kontrastu s poslední větou jde kouření cigaret. Hodně lidí tady pokuřuje a užívají si plnými doušky jednu z mála dobře dostupných neřestí. Nicméně si děláme srandu, že v porovnání se všudepřítomným smogem, který byl v Káthmandú na každém kroku, je nějakej cigaretový kouř plicním balzámem a je i svým zvráceným způsobem zdravý :)
18-11-_nepal-deti3Většinu dne tráví člověk povídáním si s ostatními členy výpravy a obdivováním krajiny. Při průchodu vesnicemi mám pocit, že budu snad unamastován. Veselé pokřikování pozdravu „Namastéé!“ na nás útočí ze všech stran a vzhledem k tomu, že za první týden přechodu nespatřujeme jediného turistu, tak se není čemu divit. Nepálský entusiasmus nezná mezí a samotného vrcholu dosahuje ve chvíli, kdy necháte před foťákem pózovat malé děti a pak jim ukážete vyfocený výsledek. Dlouho jsem nezažil tolik smíchu a nadšení. (Sakryš… Když si to tak po sobě čtu, tak to zní jako pedofilův ráj! :-D)
Také jsem byl překvapen množstvím solárních panelů. Jsou tu přítomny téměř na každém obydlí a v naprosté většině případů se jedná o jediný zdroj elektrické energie. No a v neposlední řadě bych zmínil všude se povalující trus. Není divu, že na otázku: „Kudy se jde pro vodu?“ vám někdo odpoví: „U čtvrtého hovna doprava!“ :)
18-11-_nepal-deti2Tak si tak šlapeme džunglí, kličkujeme mezi biologickými minami, občas si z nohy odstraníme nějakou tu pijavici a přitom sledujeme Martina, jak statečně vzdoruje vysilujícímu problému s trávením. Po šesti dnech treku stačí člověku ke spokojenosti opravdu málo a možná byste se divili, kolik radosti vám na tváři vyčaruje instantní štěstí v podobě pudingu z pytlíku :) Svým způsobem by se batůžkaření kolem Dhaulagiri dalo přirovnat k wellness pobytu. Celý den vám masíruje záda více než dvacetikilová svině, o odtučňovací kúru se vám stará nepříjemný průjem a každou chvíli dopřáváme naším unaveným tělům regenerační vodní lázeň ve formě vodopádu, či ledovcového potoka. Ten, kdo se cítí nemocný, tak si díky pijavicím pouští žilou a pokud jste milovníci gastronomie a máte rádi pocit naplněného žaludku, můžete se u místňáků zavalit nekonečným přívalem Dal Bhatu. Dal Bhat power 24 hour! :) Cesta nám ubíhá relativně rychle a snad kromě jednoho nebezpečně vypadajícího sesuvu půdy jde vše podle plánu. Postupem času si člověk uvědomuje, že se tu prakticky nedá ani ztratit. Mám dvě na sobě nezávislé GPSky s natrekovanou trasou, mapu (jejíž kvalita není příliš valná) a kdykoliv se dostáváme do méně přehledného místa, tak nacházím jistotu u jednoho z nosičů, který na tomto treku dělal jiným výpravám průvodce. Navíc pěšinka je prakticky pořád jen jedna a pokud trefíte správné údolí, tak opravdu nemáte kam sejít. Občas se sice setkáte se strženou lávkou, kvůli které pochodujete oproti plánu po druhé straně řeky. Nejedná se však o nic dramatického a během několika minut se cesty zase spojí.
18-11-_nepal-poleSedmý den přechodu se konečně dostáváme do Italy Base Campu výšky 3600 m a jelikož konečně vylézáme nad hranici lesa, naskytují se nám jedinečné výhledy na okolní zasněžené velikány. Jelikož nechci z hlediska aklimatizace nic podcenit, vycházíme odpoledne na lehký aklimatizační trek do výšky 3850 m a další den máme úplný oraz a první aklimatizační den. No… Úplný oraz je trochu silné slovo, protože „své ovečky“ vyháním opět nalehko do výšky necelých 4000 m, abychom minimalizovali riziko výškové nemoci. Mám radost, že jde vše podle harmonogramu a že i Martin přestal mít problémy s průjmem. Jeden by si mohl myslet, že díky několikadennímu chození po horách zhubnete. Nikoliv však v mém případě. Nejen, že jsem při ranním brodu řeky zlomil svou hroší vahou hůlku, podařilo se mi i dokonce rozsednout domorodcům židličku a jelikož se tak stalo při jedení Dal Bhatu, měl jsem rýži až za ušima :) Následující den nás po menší šlamastice s placením (bílá tvář = chodící peněženka) absolvujeme nejvíce nebezpečné místo na celém treku. Trasa mezi Italy BC a Swiss BC je poznamenaná ledovcem, sesuvy půdy a pádem lavin. Jedná se o nepříjemné místo, kde jednou za čas někoho zabije pád kamení a mělo by se zde procházet brzy ráno, dokud ještě slunko nepere do zasněžených kopců nad vámi. Tento úsek jsem si o den dřív s nosiči procházel a plánoval co možná nejbezpečnější postup, abychom se vyvarovali předvídatelným chybám. Naštěstí vše dopadlo dobře a pokračujeme údolím dál k našemu dalšímu místu přespání, Japanese BC (Glacier Base Camp).
18-11-_nepal-udoliUž od prvního dne přechodu naší cestu lemuje řeka a dnes se dostáváme k místu, kde z ledovce vytéká ven. Ledovcová stěna budí respekt a několikametrová vodní bariéra nás nás na dobrou hodinu zastavuje. Několik desítek minut procházím 300 m dlouhý perimetr a hledám nejvhodnější místo k přebrodění. Voda je studená jak led, místy dosahuje hloubky nad pás a vzhledem k její divokosti mi chvíli zabere, než nacházím optimální místo. Jelikož se k nám o pár hodin dříve přidala tříčlenná výprava složená z postaršího Inda a jeho dvou posluhovačů – průvodce a nosiče, získali jsme pár schopných lidí navíc a s jejich pomocí nebyl problém zajistit bezpečný brod. Najednou jsem rád, že netáhnu několik desítek metrů dlouhé lano zbytečně a aspoň nám dokáže pomoci v této osvěžující situaci :) Postupně bereme našim holkám batohy a jeden po druhém brodíme řeku v místě, kde dosahuje lehce nad kolena. Sranda začíná ve chvíli, kdy Indův nosič zaškobrtává o kámen a ztrácí klientův batoh v ledovcové řece. Naštěstí se nám po sto metrech daří batoh vytáhnout a zachránit tak Indovi posledních pár tmavých vlasů před tím, než mu i ty zešediví :) Během následující hodiny se dostáváme do místa tábořiště ve výšce 4200 m a já jsem rád, že jsme dnešní den zvládli bez úhony. Vidina pádu kamenů a rozbouřené řeky se nenaplnila a dokonce jsme díky zapůjčení vybavení udělali dobrý skutek a pomohli sympatickému člověku.„Hej, vůdče! Klárce není dobře…“ dostává mě brzo ráno z vyhřátého spacáku dívčí hlas a já v duchu proklínám tohle říšské oslovení. Okamžitě startuji ze stanu a vidím venku Klárku, která sedí na kameni a drží se za hlavu. Dovídám se, že už nad ránem se nadměrně potila a měla divoké sny. Táži se jí, kolik toho vypila a smutně mi oznamuje, že to zřejmě od příchodu do kempu trochu podcenila. Upřímně řečeno není divu. V této výšce člověk nemá takovou tendenci pít a hlavně, když získání pitné tekutiny znamená zdlouhavé filtrování a chemické čištění vody pomocí tablet, tak vás to svádí k tomu, abyste házeli pitný režim tak trochu na druhou kolej. Je mi jasné, že se jedná a počátek výškové nemoci a radím ji, aby se pokud možno co nejvíce zavodnila a najedla. Já sám jsem si výškovku letos na Kavkazu velice dobře osahal a vím moc dobře, jak se postižená osoba cítí. Od první chvíle se o Klárku stará Martin, který je povoláním chirurg a tedy i doktor výpravy. Chvíli čekáme, jak bude Klárka reagovat na příjem potravy a přitom uvažuji nad tím, jestli si máme dát další odpočinkový den a rovnou sejít o pár stovek metrů níž. Z plánování mě vytrhává Martin, který mi oznamuje, že Klárka zvrací. „Sakra, tak to neni dobrý… Musíme ji dostat co nejdříve dolů.“ Problém je, že během okamžiku není Klárka schopná aktivního pohybu a chvíli potom, co vytahuji SPOTovací zařízení a začínám vysílat SOS signál, tak už jen leží a o přesunu pěšky nemůže být řeč. Pokud nevíte, co je GPS SPOT, tak je to krabička, která dokáže zaznamenávat přes satelit trasu a zobrazovat ji například přes webový prohlížeč. Také disponuje SOS tlačítkem, které odešle zprávu o pomoc i s vaší pozicí do centrály v New Yorku a z USA se následně snaží sehnat co nejbližší dostupnou pomoc. Já jsem se pro jistotu rozhodl, že ještě zkusím sehnat od nějaké další výpravy satelitní telefon a zavolat do naší agentury v Nepálu, že jsme v průšvihnu a že potřebujeme vrtuli. Dal jsem zbytku výpravy za úkol, aby pomocí lana a trekových holí začali sestrojovat improvizovaná nosítka a já mezitím zkusím společně s nosičem vyběhnout o 5 km dál do Dhaulagiri Base Campu (4700 m). Věděl jsem že se v základním táboře nachází horolezecká výprava, který se snaží zdolat sedmou nejvyšší horu světa a zcela určitě budou mít sebou sateliťák. Takže zatímco se Martin pokoušel narvat do Klárky léky proti otoku mozku, tak já peláším po ledovci směr DBC (Dhaulagiri Base Camp).
18-11-_nepal-dbcSvaly na nohou mám zaplavené v laktátu a přes pálení na plicích necítím, že mám v krku jak v polepšovně. Nečekaný hluk mi ve vteřině svazuje nohy, zpomaluje zrychlený dech a nutí mě zvednout hlavu nad nedaleký skalní převis. S úžasem ve tváři sleduji, jak se trhá špička ledovcové věže a následně mizí ve vzduchoprázdnu. Je to poprvé, co vidím padat několikatunový serak a jsem rád, že se nacházím v relativním bezpečí… Když je řeč o bezpečí, tak pár kilometrů za mými vyflusanými plícemi upadá do bezvědomí jedna účastnice naší výpravy. Nezávislý pozorovatel by řekl, že běžím jako o život. Fór je v tom, že o ten život skutečně běžím. Samotný ledovce po kterém se pohybuji je pokryt kameny a naštěstí vidím každou trhlinu. Nicméně i tak se přesouvám jako šnek, protože rychlý pohyb v této výšce je nesmírně vysilující záležitostí a nikdy v životě jsem necítil takové pálení na průduškách, jako právě tady. Po několika desítkách minut přibíhám do DBC a zjišťuji, že horolezci s telefonem už odešli po neúspěšné výpravě včera a že se na místě nachází jen pár nosičů, kteří uklízí stany a balí vybavení. Neztrácím čas a po kratším odpočinku zase valím dolů za zbytkem výpravy. „Dobře, mozku, ty nemáš rád mě a já nemám rád tebe, ale tohle musíme mít co nejrychleji z krku, abych tě mohl zase v klidu jít zabíjet pivem,“ vzpomínám si na hlášku ze Simpsnů a marně lapám po dechu, zatímco se snažím vymyslet co neefektivnější plán, jak se dostat z této nepříjemné šlamastiky. Aktuálně to vypadá na solidní počasí a tajně si nalhávám, že už třeba pro Klárku přiletěla helikoptéra a snesla ji do nemocnice. Když po dalších pěti kilometrech běhu dorážím zpět do campu, jsem naprosto vyflusanej a mám mžitky před očima. Klárka nehybně leží venku na nafukovačce zabalená do spacáků a zkoumám beznadějné pohledy ostatních lidí. Situace se nezlepšila a jelikož zvrací cokoliv, co se do ní Marťa snaží dostat, tak se její zdravotní stav horší a otok mozku se zvětšuje. Ještě než stíhám přezkoumat práci na improvizovaných nosítkách, přichází první šerpíci z japonské výpravy, která se pohybuje den za námi. Jakmile spatřuji první siluetu, okamžitě se k ní rozebíhám a táži se ji, jestli má satelitní telefon. Opálený Nepálec mi odpovídá, že někdo z výpravy ho má a že mám pokračovat. Utíkám tedy ledovcovými dunami dál a táži se dalších členů na telefonní přístroj. Jedna z postav mi oznamuje, že ho má člověk, nedaleko za ní a já tedy přidávám do kroku. Sbíhám o dva kilometry dál k ledovcové řece, která je daleko rozbouřenější, než včera a všímám si partičky solidně vybavených Japonců, kteří stojí na druhém břehu. Neváhám ani vteřinu, svlékám se a vrhám se do ledové vody. Silný proud mě chvílemi unáší a já mám co dělat, abych celou situaci ukočíroval a dostal se se zdravou kůží na druhou stranu. Japonci netuší co se děje a s úsměvem na rtech mě povzbuzují a fotí o sto šest. Zmrzlý na kost se z nich snažím dostat informaci, zdali mají satelitní telefon a jestli jsou ochotni mi ho zapůjčit. Nemluví sice moc dobře anglicky, ale naštěstí mým prstům ve tvaru telefonu rozumí a během několika minut volám do naší nepálské agentury. Také kontaktuji Expedition club v Brně a mám potvrzeno, že se k nám snaží dopravit pomoc. Táži se jich ještě na kyslík, ale odmítavě pokyvují hlavou a já se opět vrhám do vody, která má teplotu jako kafe. Himalájský kafe.
18-11-_nepal-dhaulDoplazuji se zase zpátky do kempu a než se stačím naplno rozkoukat, tak mi je sděleno, že někdo z Japonců má také kyslík. Následuje opět několikaminutový seběh dolů k řece, kde potkávám identickou skupinku lidí, od kterých jsem vysomroval telefon. Mám štěstí, že už se nachází na druhé straně řeky a po několika větách z nich dostávám kyslíkovou masku a bombou. Opět letím nahoru a začínám být neskutečně vyčerpaný. Za celý den jsem naběhal ve výšce nad 4000 m přes 18 km a začínám si uvědomovat, že bych se konečně potřeboval najíst a napít. Dorážím do kempu, dáváme Klárce kyslíkovou masku a doděláváme provizorní nosítka. Vydávám pokyn, že utvoříme šestičlennou skupinku kluků, kteří se provizorně sbalí a snesou Klárku co nejníže. Nakládáme pacientku a snažíme se ji co možná nejopatrněji dostat přes nerovnoměrný ledovec pokrytý kameny. Jeden kilometr jdeme zhruba hodinu a celá situace je o to vysilující, že je terén místy velice technický a máme sami co dělat, abychom si nerozbili hubu. Po dvou hodinách scházíme k mé oblíbené ledovcové řece a jelikož je natolik rozbouřená, že ji nemůžeme překročit a pomalu přichází soumrak, stavíme stany a připravujeme se na přespání. Klárce naštěstí udělal kyslík dobře a jsme konečně schopni do ní dostat léky s trochou vody. V průběhu noci se společně s Martinem staráme o pravidelný přísun léků, pití a jídla. Nad ránem je Klárka dokonce schopná jít už i sama na záchod, ale její zdravotní stav je i nadále vážný. Další den se probouzíme do mlhy a deštivého počasí. Řeka je ještě rozbouřenější, než o den dříve a já tedy přicházím zpět do Japanese BC vyzvednout holčičí část výpravy, aby se stáhli za námi. Připojuje se k nám i trojice v čelem s Indem, protože kvůli promočeným věcem nechce riskovat další postup. Do toho se mě táže jeden z našich účastníků Petr, jestli by mohl pokračovat dál v treku. Já mu v tom nemůžu zabránit a jelikož se v Japanese BC nachází dvojice Čechů, odděluje se Petr od nás a přidává se k nim. Ptám se i dalších účastníků, jestli chtějí pokračovat s Petrem a jelikož mají ostatní tak trochu jiné myšlenky, nikomu se nechce.
18-11-_nepal-klaraVodní past nám diktuje jedinou možnost sestupu a to znamená pokračovat po levé straně břehu a doufat, že se najde místo, kde se bude řeka dělit do více ramen a následně ji přebrodit. Klárka je na tom sice o něco lépe a zvládá samostatnou chůzi, nicméně to není žádná hitparáda. Táhnu na zádech nejenom tu svou potvoru, ale také bágl naší nemocné kamarádky (dohromady přes 30 kg) a prakticky nevidím, kam šlapu. Po několik stovkách metrů se dostáváme do patové situace. Skalní sráz nám zabraňuje dalšímu postupu a musíme se rozhodnout, co dál. Přichází buď v úvahu slanění, nadlezení srázu, přebrodění řeky nebo strávení další noci na stejném místě. Jelikož nechci nic zbytečně riskovat a Klárka vypadá stabilizovaně, rozhoduji se pro další táboření. Počasí se totiž stejně nezlepšuje a je nereálné, se dostat ještě dnes do Italy Base Campu a upřímně si nemyslím, že by pro nás mohla ještě dnes přiletět helikoptéra. Následující ráno se naštěstí počasí udobřuje a já od svítání vysílám signál SOS. Naštěstí výše vodního koryta značně klesla a máme tedy jedinečnou možnost přebrodit bezpečně ledovou lázeň. Jsem rád, že Klárka vypadá zase o chlup lépe a pomalým krokem postupujeme další hodinu směrem k Italy Base Campu. Najednou se ve vteřině objevuje nad našimi hlavami hlasitý zvuk rotoru a já pohotově reaguji postavením do symbolu „Y“. Pilot obkružuje obratnou otočku a přistává s vrtulníkem nedaleko od nás. Běžím k němu s dotazem, kolik lidí může nastoupit. Oznamuje mi, že čtyři. Dávám tedy pokyn Klárce, Martinovi, Markétě a Indovi, aby urychleně nastoupili a užili si let. Během několika vteřin se železná potvora opět vznáší nad našimi hlavami a po chvíli nám mizí z dohledu. To všechno zabralo sotva pár minut. Zbytku naší výpravy padá kámen ze srdce a dostavují se emoce. Objímám se s Kačkou a Aničkou a jsme všichni moc rádi, že je Klárka mimo nebezpečí.
18-11-_nepal-nositkaNacházíme se v místě, odkud to zpět do civilizace trvá další týden chůze a riskovali bychom nejenom nestihnutí letadla nazpátek do ČR, ale také opětovný průchod místy, kde mohou padat kameny s lavinami a na jehož konci se nachází nebezpečné suťovisko. Pokud bychom pokračovali dál museli bychom vynechat další aklimatizační den, který jsme měli v plánu v Dhaulagiri Base Campu. Riskovali bychom tím další výškovku, protože nejvyšší bod treku se nachází ve výšce 5300 m a kdybychom si nepospíšili, také bychom riskovali nestihnutí letadla domů. Připočtu-li k tomu stav našich zásob, mokrého vybavení a psychické rozpoložení, na nějaké další courání po horách rozhodně nebyla nálada. Ono se není čemu divit, když jen bezradně sledujete umírající kamarádku… Právě z těchto důvodů jsme řekli Martinovi, aby se pokusil domluvit vrtulník i pro nás a doufali jsme tedy, že se pro nás ještě tentýž den vrátí. Jelikož jeden z nosičů se také nenachází v ideální kondici a potýká se už několik dní s pálením žáhy, dáváme oběma šerpíkům pokyn k ústupu. Pokládají tedy holčičí vybavení a vrací se pěšky dolu. Na místě tedy zůstáváme jen já, Kačka a Anička a čekáme na helikoptéru, která se ne a ne dostavit. Volné chvíle trávíme vařením jídla a nekonečným filtrováním vody. Počasí se v průběhu dne několikrát mění a jelikož chvílemi intenzivně prší, tak stavím stan a schováváme se v něm. Své oblečení mám buď promočené nebo jsem ho rozdal a mám na sobě už čtvrtý den ty stejné ponožky. Čekám, že mi každou chvíli zavolá zástupce Severní Korei s nabídkou, jestli by ty mé fusky nemohli odkoupit za účelem výroby chemické zbraně. Je to fakt síla… :) Tak trochu mi to připomíná scénku ze Slunce, seno a pamětnou hlášku: „Táto, ty si se zul!“ :-D
18-11-_nepal-vrtule
Další den naštěstí přilétá železný pták i pro nás a radostí na rtech opouštíme místo, které jsme tématicky pojmenovali jako údolí Poslední večeře. Máme krátké mezipřistání v Italy BC, kde mám díky běhavce pocit, že mi snad každou chvíli pukne břicho. Takže jakmile dosedáme na zem a kolem vrtulníku se objevují desítky zvědavých nosičů s otázkou kam jako že to letíme, tak jim s vážným výrazem ve tváři odpovídám, že já letím na záchod :) Po doplnění zásob pokračujeme do Pokhary a zažívám jeden z nejkrásnějších momentů svého krátkého života. Pominu-li fakt, že zbožňuji létání, tak se nemůžu nabažit pohledem na jednu z nejnebezpečnějších hor světa, Annapurnu a sousedící bílou krásku – Dhaulagiri. Překrásný výhled!
18-11-_nepal-horyNostalgické vystřízlivění se dostavuje ve chvíli, kdo dosedáme na letiště v Pokhaře a najednou si uvědomujeme, že je konec. Během hodiny jsme se přenesli z panensky neodolatelných hor, kde byla teplota lehce nad nulou, do lidského mraveniště s teplotou přesahující 25 stupňů. Zvláštní pocit… Po hodince strávené na letišti jsme vrtulí přeletěli ještě z Pokhary do Káthmandú, kde jsme se s naším americkým pilotem (Palačinkou) Jimem rozloučili. Pozorovat Nepál z ptačí perspektivy je opravdu úžasný zážitek! Po prohlídce v nemocnici a s ujištěním, že Klárka nebude mít žádné následky přemýšlíme nad tím, co si počneme s posledními volnými dny. Jeden den tedy věnujeme prohlídce hlavního města a navštěvujeme náměstí Durbar (historické centrum města), opičí klášter Swayambhunath a rozporuplné spaloviště mrtvol – Pashupatinath, kde na vlastní oči vidíme spalování a pohřbívání lidských ostatků.
18-11-_nepal-opicinecNásledně přejíždíme na kratší, třídenní výlet do národního parku Shivapuri, který se nachází pár kilometrů od Kátmandú. Naše cesta začala ve vesnici Sundarijal a vedla přes Chisapani, Nagarkot a Dhulikhel až do budhistického chrámu Namo Buddha. Samotný park mě kromě jednoho atraktivního západu a východu slunce nějak zvlášť neučaroval a bylo znát, že nám trek kolem Dhaulí nasadil laťku až příliš vysoko. O to víc nás nadchlo setkání s netradičními lidmi. Jedním takovým byl Ben, což je Američan, který s námi absolvoval jeden den přechodu a se kterým jsme se podělili o ubytování. Zajímavý člověk, který je spoluvlastníkem restaurace v Denveru a Marťas naše společné setkání shrnul slovy: „Na každého přijde chvilka, kdy chce být s Benem. I já jsem jí měl…“ :) Ve stejný den, jako jsme trekovali s Benem, jsme poznali Belgičana Jelleho Veyta. Tenhle frajer se jednoho krásného dne rozhodl, že prodá všechen svůj majetek a rozhodne se uskutečnit projekt Seven Summits (tzv. Korunu planety). Fór je v tom, že se mezi nejvyššími horami všech světadílů přemisťuje jen na kole nebo lodí. Takže před rokem se sebral, dojel pod Elbrus na kole, vylezl na vrchol a přes zimu přejel z Ruska do Nepálu, kde v květnu zdolal Everest. Konec projektu má v roce 2020, kdy skončí Kilimandžárem a pak už ho čeká jen 10 000 km na kole do Belgie zpět. Tak trochu jiný frajer! :) ODKAZ NA WEB, ODKAZ NA TWITTER
18-11-_nepal-vychod
Aby těch zajímavých postaviček nebylo málo, tak jsme ve městě Dhulikhel poznali pastora jménem Lila. Vzhledem k tomu, že jsme se nacházeli v Nepálu ve chvíli, kdy se zde slavil největší svátek roku (obdoba zápaďáckých Vánoc), tak bylo téměř nemožné sehnat v podvečer volný taxík nebo autobus, který by směřoval ke chrámu Namo Buddha. Lila, kterého jsme náhodou potkali na ulici se nám nabídl, že nás u sebe ubytuje a my jsme na jeho nabídku kývli. Přespání u Lily byl jeden z nejintenzivnějších momentů, které jsem v Nepálu zažil. Přestože si někteří účastníci naší výpravy mysleli, že následování neznámé osoby bude pro nás znamenat život v zajetí a následné darování ledviny, tak se překvapivě nic takového nekonalo a z našeho nového domova se vyklubal sirotčinec. Lila se svou ženou postupně adoptoval 15 dětí, které buď úplně ztratili své rodiče nebo je nebyli schopní živit. Kromě toho má své vlastní dva syny a všichni žijí pohromadě pod jednou střechou. Není živen žádnou dobročinnou organizací a celou rodinu drží při životě jen a pouze jeho práce pastora a průvodce v jedné osobě. Všechny nás Lilův příběh dojal a bylo opravdu milé poznat takového člověka. Zbytek pobytu už proběhl v klidu a v pohodě. Teda až na Markéty pád, kdy zakopla na cestě o kámen a vybarvila si půlku svého obličeje do fialova. To by se člověk divil, co dokáže jedno pivko za cirkusová čísla… :) Před návratem do Káthmandú jsme ještě navštívili bohatě zdobený chrám Namo Buddha, kde jsme se shodou náhod potkali se všemi ostatními členy výpravy. Dokonce i Petr se na nás přišel podívat poreferoval nám o krásách a úskalích zbytku Dhaulagiri treku.
18-11-_nepal-chramPo návratu do hlavního města trávíme poslední den a půl nakupováním suvenýrů a návštěvou nepálského města kultury – Bhaktapuru. Také se nám daří domluvit společné pivko s českou výpravou horolezců, kteří zdárně vylezli na šestou nejvyšší horu světa, Cho Oyu (8201 m). Takže se seznamujeme s Honzou „Trávou“ Trávníčkem, Petrem „Miskou“ Maškem, Janem Říhou (slepý horolezec pokoušející se také o Cho Oyu), Alešem Bílkem, Martinem Havlenou (author Authoru a člověk, který do Československa přitáhl první horské kolo)… zkrátka a dobře se skvělou horolezeckou sebrankou :)
Náš pobyt v Nepálu nenávratně končí a po poslední společné večeři v netradičním podniku Or 2 K se pomalu přesouváme na letiště a trávíme dalších patnáct hodin na cestě domů. Při psaní těchto řádků si vzpomínám na slova Petry Fialy ze své oblíbené kapely Mňága a Žďorp, která mé pocity z Nepálu perfektně vystihují: „Průměrný plat je tady dolar denně. A nám nezbývá, než si zase užít život v zemi zaneřáděné trvalou nespokojeností, závistí, ožralcema, komunistama, frustrací, kyselejma ksichtama, negací a odpornejma zprávama v sedm i o půl osmé. Navzdory tomu všemu i zde, v takové prdeli světa, můžeme prožít nádhernej život obklopeni komunitou, ve které nám může být krásně, úchvatnou přírodou, kterou se stále nedaří těm blbcům zničit a láskou, kterou nosíme v sobě. Sakra, je to ale fuška… :)“

Těžko se mi hledají slova pro to, co všechno mi dal výlet do Himaláje. Nepál dokáže lidi inspirovat, nadchnout a překvapit tolika nej! Je to země, která se nedá definovat podle žádných měřítek. Někoho oslní a jiného srazí na kolena. Některé návštěvníky očarují siluety hor, jiné zaskočí všudepřítomný nepořádek. Prožil jsem zde jedny z nejsilnějších momentů v životě, na které už nikdy nezapomenu a díky tomu vznikla přátelství lidí, kteří by se za normálních okolností nepotkali. Někde jsem slyšel, že nejlepší alpinisté jsou ti s nejhorší pamětí. Rozhodně se nechci nazývat dobrým alpinistou, ale jedno s nimi mám společné. I přes všechna úskalí se chci do Nepálu na Dhaulagiri trek vrátit. Byl to nezapomenutelný zážitek! :)

Odkaz na fotky
Odkaz na harmonogram a zajímavosti
Odkaz na vybavení

Odkaz na mapu treku
Rozpočet – na požádání (napište mi mail nebo komentář pod článkem)

Omlouvám se za dlouhý post. Za odměnu tady máte rozkošné video… :)

7 thoughts on “Nepál – Dhaulagiri trek

  1. Zdravím, chystám se do nepálu a řeším pojištění. Můžu se zeptat, jaké pojištění ste měli? díky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *