Šišišiši hůůůůů!

„Takže si jedna účastnice odskočila na záchod a pak už se nevrátila?! Haha… Tak to určitě!“ zubím se na celé kolo a ani na vteřinu nepochybuji o tom, že jsem se stal obětí Bajeříkového vtípku. Tři hodiny na to chodím po ztemnělém lese, hulákám z plných plic dívčí jméno a za občasného pískám na píšťalku kontroluji nervózně telefon. „Debilní čůrání! Kdyby lidé nemuseli chodit na záchod, ušetřilo by to tolik starostí!“

Frčím si takhle plně obsazeným Zelenáčem (zeleným devítimístným Mercedesem) po dálnici směr Budapešť, mám za autem připevněn čtyřmetrový vozík s motorovou drezínou, která mi pravděpodobně zajistí Darwinovu cenu a do ucha mi řve jeden z účastníků cikánskou hymnu. Mám otevřenou pusu od ucha k uchu a přemýšlím nad tím, jaká parta psychicky narušených jedinců se může připojit na akci s názvem „Na drezíně přes Maramureš“. Evidentně dost, protože jsme tuhle akci vymysleli sotva před měsícem a jsme v plném počtu.12-9-_drezina6Velice milého uvítání se mi dostává hned ráno na Maďarsko – Rumunské hranici, kde mě pan pohraničník se svým osobitým smyslem pro tumor nazval džigolem. Co se dá dělat, někdo tu práci dělat musí :) Vydatná snídaně v Sighetu mi zvyšuje hladinu podkožního tuku alespoň o patnáct procent a spokojeně najedeni se přemisťujeme do doby dřevěné. Nedaleký skanzen má neskutečné kouzlo (zaplať pán bůh, že žiji ve 21. století) a po menší eskapádě se ztraceným batohem nabíráme poslední účastnici, která si se svým přítelem udělala moto trip po východní Evropě. Sotva však vyrážíme dál, vyskytuje se problém, který nám ovlivňuje celý zbytek výletu. „To kolo od vozíku je v hajzlu, musíme ho opravit,“ ozve se při pohledu na naši vlečku Albert a já se tedy rozhoduji odvézt všechny, kromě Petra a Bertíka do místa, odkud se má podle plánu vycházet na pěší výlet na kopec k jezeru. Předávám Bajeříkovi (účastníkovi a zároveň i kamarádovi z orienťáku) mapu s instrukcemi, že mají jít napřed a že my tři je po opravě vozíku doženeme. Vracím se autem pro kluky, kteří úspěšně opravili kolo a po menším nahánění mi předávají domácí koláčky, které jim prý darovala nějaká místní bábuška. Domorodci jsou tu evidentně skvělí! :)12-9-_drezina112-9-_drezina412-9-_drezina2Ta pravá prdel začíná ve chvíli, kde se vracíme do místa výsadku. Zrovna k nám přibíhá Bajeřík, který mi oznamuje, že se Miriam při odchodu na toaletu ztratila a že jí nikdo nemůže najít. Nejdříve z toho mám tak trochu humor, protože se průvodcova slečna neztrácí každý den a vzhledem k tomu, že je Bajeřík starý vtipálek, tak tomu nekladu příliš velký důraz a říkám si, že i pokud se nejedná o hloupý vtípek, tak ji cestou nahoru stejně někde potkáme. Hodina chůze za námi a Miri nikde. Už dobrých třicet minut žhavím bezvýsledně telefon a jelikož je tu asi tolik signálu, jako na Marsu, začínám být lehce nervózní. Zastavujeme se u horské salaše, s notnou dávkou štěstí mobilizujeme brněnskou hot linku Expedition clubu a přemýšlíme nad tím, jak se co nejlépe zachovat. Miriam prý první skupina neviděla, my jsme jí také nepotkali a nemáme nejmenší tušení, kde se může nacházet. Rozhodujeme se tedy, že se vrátíme zpět dolů a pokusíme se přemluvit lesní víly, aby nám ji zdravou vrátily z lesa. Po více než třech hodinách od ztracení se za tmy vracíme bezvýsledně k autu a mé čelo připomíná kůži buldočka. Naštěstí máme kliku a nalézáme zde i Miriam, která je samozřejmě v pohodě a nic ji není. „Človek sa ide vysrať o ostatné sa na neho tiež vyserou,“ líčí nám s úsměvem na tváři a posloucháme její verzi příběhu. Prostě a jednoduše na ní zbytek skupiny nepočkal na první křižovatce tak, jak by mělo být správně zvykem, ale až po delší době a Miriam špatně odbočila… Zřejmě chyba v komunikaci, protože někteří účastníci věděli, že jde tam, kam i královny chodí pěšky. Když si po nějaké době uvědomila, že je ztracená, tak začala volat, pískat na prsty a nakonec se vrátila zpět do údolí, kde jsme ji po několika hodinách našli.
Po úspěšném nálezu rozesílám všem účastníkům z vrchní skupiny zprávu, že jsme zbloudilou ovečku vypátrali a že mají vstát v 6:00 a sejít stejnou cestu zpátky. Po chvíli mi přichází sms doručenka od dvou lidí a říkám si tedy, že je zbytečné, aby ráno vybíhal více než kilometrový kopec za první skupinou.12-9-_drezina312-9-_drezina5Další den přichází od Jiřího zpráva: „Je 8:30, sms dorazila s velkým zpožděním… Všichni už spali. Zasranej signál, mám tu skoro plný, ale nejde se dovolat. Jsme ještě u jezera, skupina chce vyběhnout na Farkau a Kudrnka jde dolů naproti.“ Za hodinku skutečně přibíhá Kudry a líčí mi, že se ostatní chtěli podívat na kopec, který byl původně v plánu a že sejdou po modré značce jinou cestou. „Cože?! Vždyť kopec měl být v plánu ještě včera, takže tím zabijou dost času a hlavně, proč se nevrací stejnou cestou?! Vždyť já tu žádnou jinou modrou cestu nemám!“ Nejsem zrovna nadšenej, protože nikdo z účastníků nezná přesný harmonogram dne a nevědí, že je opravdu důležité, aby se co nejdříve vrátili k autu. Bohužel se nakonec stalo to, co jsem předpokládal a celá skupina se setkává až s velkým zpožděním po druhé hodině odpoledne… Původní plán, ujet na drezíně na dvě várky 25 km a vylézt na další kopec se rozplývá jako pára nad hrncem a po přejezdu k úzkokolejce, kde má proběhnout slavnostní nakolejení zjišťujeme, že musíme lehce doladit šířku rozchodu drezíny. Vlastně celkově je to naše drážní vozidlo po celé cestě tak trochu vykolejené a první zkušební jízda probíhá až kolem sedmé večer. Máme v plánu alespoň vyjet za vesnici, najít první vhodné místo na postavení stavu a následné přespání. Bohužel nám po sotva dvou kilometrech upadává kolo a při cestě zpět se nám přetrhává řetěz. Porodní bolesti jsou tedy větší, než jsme předpokládali a půlka účastníků musí na místo přespání dojít pěšky. Máme kliku, že se nám drezína rozsypala vedle luxusní louky, která je na táboření jak dělaná a díky večernímu táboráku ulehám do spacáku vábně vyuzen.12-9-_drezina9
Připadám si hloupě, protože se následujícího dne má odpoledne vyrážet domů a hlavní tahák výletu – drezína si hraje na nedobytnou paničku. Další den ráno vstávám co možná nejdříve, nechávám kluky mechaniky makat na mašinkové potvoře a já sám se pokouším najít alternativu v podobě jiných drezín, či někoho, kdo vlastní spojku na náš řetěz. Po chvíli mi píše Albert, že se jim podařilo sehnat místňáckou drezínu, která všechny za pár šupů sveze a že mám pro ně dojet autem. Žhavím tedy auto a když skupinu nalézám, tak mi říkají, že to do kempu dojdou pěšky… Naštěstí netrvá dlouho a Petr s Danem spravují té naší neposlušné mršce řetěz a konečně může začít to správné povozeníčko! :) Závratnou rychlostí 20 km / h trháme železniční pražce a každý správný šotouš by při pohledu na náš pekelný stroj puknul závistí. Vítr nám fouká do vlasů a občasné vykolejení není naštěstí nic dramatického. Jediné vzrůšo přichází ve chvíli, kdy potkáte turistický vláček. Naštěstí i tohle mezinárodní setkání proběhlo bez problému a tak se s radostí na srdci v odpoledních hodinách vydáváme na cestu zpět domů. Výlet sice krátký, ale o to intenzivnější :)12-9-_drezina1012-9-_drezina1212-9-_drezina812-9-_drezina7Jedeme po dálnici zpátky domů a já si užívám každou minutu, kdy se nacházím v této nádherné zemi. Bylo mi tu úzko, ale taky krásně. Poznal jsem spoustu sympatických lidí, zaskočila mě velice milá pohostinnost místních. Benzín je levný, nikdo nás neokradl a tak málo, tak žalostně málo jsme toho zatím viděli. A přitom je v Rumunsku tolik úžasných věcí! Jasně, necestoval jsem přes celou zemi, ale těch 200 km silnic, které jsme využili, bylo snad bez jediného výmolu. Uznávám, že se, ve vesnici se situace otočila a najednou jsem měl pocit, že jedu rally Maramureš. Nicméně pro koňské povozy, které jsou pro Rumunsko typické, jsou cesty naprosto dostatečné. Ani místní tu rozhodně neživoří. Dobře, setkali jsme se zde se žebráky, které po ulicích loudí peníze. S těmi se ale každý den setkávám i u nás. Navíc mi stačila jedna procházka po vesnici a udělal jsem si ucelený obrázek o majetkových poměrech. Spousta lidí tu nebydlí v domě, ale ve třípatrovém paláci a byli jsme v šoku ve chvíli, kdy jsme cestou domů projížděli přes vesnici plnou mramorových domů, které doplňovaly nejrůznější kýčovité ohyzdnosti všeho druhu. Auta tu také nemají zrovna špatné a celkově mě úroveň země velice mile zaskočila. Inu… Evropská unie :)

Děkuji Jiřímu Kohoutkovi za skvělé fotky!12-9-_drezina11

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *