Hostýnská osma, aneb do čtvrtice všeho zlého

No fakt, nekecám! Stáhl jsem si kalhoty, ukázal holej zadek a hlouček diváků stojící za mnou začal tleskat. Až po nechápavém pootočení hlavy jsem zjistil, že uznalý aplaus není směřován mému převlékání, ale závodníkům Hostýnské sto-osmy, kteří mají povinný průběh přes shromaždiště. Má kariéra striptéra tedy skončila dříve, než vůbec stihla začít…

Klasická nestíhačka. Do startu zbývá deset minut a jelikož nejsem moc velký fanda filmu „Kdopak by se vlka bál“, mažu se na poslední chvíli od hlavy až k patě vazelínou. Stačí letmý pohled vzhůru a ocelové nebe dává jasně tušit, že se nebudeme smažit ve vlastní šťávě tak, jak tomu bylo poslední dva roky. Počasí alá Anglie třináctý století je na zdolání 64 km dlouhého ultramaratonu naprosto ideální. Zdravá dávka adrenalinu nakopává zadek nejistotě a strachu z neuspokojivé přípravy a pomáhá mi koncentrovat se na extrémní výkon. Hlasitý výstřel vypouští smečku vlčáků vstříc bolestivému dobrodružství a už od prvních minut je znát, že se tu letos sešla velice slušná konkurence. Svižný úvod je poněkud dravější, než předešlé roky a se svým parťákem Pavlem Brlicou to zkušeně jistíme v zadní části první skupiny. Nikam se nějak zvlášť nehrneme, protože oba dobře víme, že prvních čtyřicet kilometrů je pouze jakýmsi rozklusáním a že ten pravý závod přichází až v poslední třetině trati.
9-9-16_h8_startTak si běžíme a běžíme, vyprávíme si veselé historky z natáčení a když přibíháme podle mapy do místa druhého kontrolního stanoviště, nechápavě kroutíme hlavou. Pavel točí s mapou jako s volantem a já pro změnu hypnotizuji svá Suunta s nacvakanou GPSkou. „Tady cítím velký špatný. Neseběhli jsme někde z cesty?“ rozsvěcuje se mi v hlavě výstražná kontrolka a po několika vteřinové válečné poradě se rozhodujeme běžet po fáborkách dál. „Ten chechpoint má být na okraji vesnice a nic tu není. Třeba bude támhle za zatáčkou…“ shodujeme se v okamžiku se svým parťákem a valíme dál. Samozřejmě, že se stanoviště nacházelo ve vesnici. To jen pořadatelé těsně před závodem pozměnili trať a ta se lišila od té, co byla vyznačena v mapě. Stejně jako další spousta závodníků, jsme i my přehlédli fáborek, který nás měl navést do vesnice z druhé strany a přišli jsme na to až u další kontroly. „Ty voe, co když nás teď disknout?“ házíme s Pavlem po sobě nervózní pohledy. „To snad ne… Lukáš (hlavní pořadatel závodu) je rozumnej člověk a přece by nevyštípal 8 z 15-ti nejrychlejších závodníků vinou nejednoznačné trati. Teď už to stejně nemá cenu řešit, musíme pokračovat.“ A tak jsme tedy pelášili dál a já si postupně začal uvědomovat, že jsem se sice navazelínoval snad i za ušima, ale že jsem si zalepil bradavky špatně lepící tejpovačkou a z propoceně tvrdnoucího dresu se začíná stávat lidské struhadlo. Auuu!9-9-16_h8_tratUž od půlky trati začínám zjišťovat, že dnes nemám svůj den. Pravděpodobně tomu napomáhá fakt, že už jsem dlouho neběžel závod v orienťáku a v techničtějších pasážích si připadám jako Frankenstein. Celkově se však poslední dobou běžecky trápím. Už od jara mám problémy s achilovkou a kdybyste viděli, jaké kreace doprovází každodenní vstávání z postele nebo úvodní kilometry běžeckého tréninku, zřejmě byste se dost slušně nasmáli :) Nějak mi běhání poslední dobou nechutná a jsem rád, že mám konec sezony již za rohem. No nic. Utírám slzičky a vracím se zpět k závodu… :)

Prostě a jednoduše mě bolelo tak nějak vše a vlastně nic od pasu dolů. Říkám tomu „Járovo bebíčko“. Máme totiž v oddíle kámoše Jarina, který má poměrně pravidelně problémy s pohybovým aparátem a když se ho optáte kde ho to bolí, tak jen máchne rukou od pasu dolů a smutně řekne: „Tady…“ :) Postižen Járovým bebíčkem naivně doufám, že se ještě dostanu do tempa a pokouším se nemyslet na příznaky začínající krize. Pavel se mě snaží bavit o sto šest (Pavel + mě bavil = Pavil :) a já si v duchu začínám nadávat, že jsem nestrávil víc času tvrdším tréninkem. Výběhy kopců jsou ještě relativně v pohodě, ale v sebězích dostávám od svého o hlavu vyššího parťáka slušnýho čočana. Nedá se říct, že by mě vyloženě táhnul nějaký sval nebo že jsem fyzicky unavený. Spíš se mi zdá, jako kdybych měl svázané nohy a nedokázal naplno zrychlit. Na každou občerstvovačku se těším, jako na smilování boží a raději nemyslím na to, kolik nás toho ještě čeká. Lehkost a síla si zřejmě spletly návštěvní hodiny a místo toho, aby se naplno prezentovaly v Hostýnských vrších, flákají se beztak někde u vody. Naštěstí se alespoň hlava nevzdává a i přes to, že naše tempo není zrovna závratné, snažím se bez přestání cupitat a (světe div se) kontrolovat průběžné vedení.9-9-16_h8_cilKdyž se před poslední čtvrtinou trati dozvídáme, že nám první jednotlivci cukli o hodinu, připadám si pěkně na sráč „Dnešní závod si za rámeček rozhodně nedám,“ říkám si v duchu a můj mozek se přepíná do pivně – párkového módu. Ano, sportem políbení lidé přesně vědí o čem mluvím. Když v některé fázi závodu začínáte přemýšlet nad tím, jak se těšíte do cíle na pivo a na párek, tak je něco špatně… :) Naštěstí se dostáváme na Tesák, odkud už je to do cíle jen, co bys vyflusanou plicí doplivnul a netrvá dlouho a máme před sebou závěrečný seběh. Dávám si majzla, aby si nerozmáznul čumák a děkuji Pavlovi za trpělivost, jakou se mnou dnes měl. Co se dá dělat, někdy si člověk připadá jako na koni a jindy má spíš pocit, že se mu ten koníček splašil a kopnul ho bolestivě mezi nohy. Dobíháme do cíle sice v lepším čase než v loňském a předloňském roce, ale to vzhledem k počasí není vůbec relevantní. Od prvního jednotlivce nás dělí propastných 82 minut a já jsem rád, že už máme více než sedm hodin dlouhé sebetrýznění zdárně za sebou. Zní to sice divně, ale i přes vítězství v kategorii dvojic nejsem se svým výsledkem spokojen. Neběhám kvůli poháru a věčné slávě (haha), ale pro radost z pohybu. Ta se bohužel poslední dobou vytratila a jsem zvědavý, jakou komedii předvedu za 14 dní na Ultra-Trail du Mont-Blancu. Uvidíme… :)9-9-16_h8_vyhlaskoJinak bych chtěl poděkovat pořadatelům za tradičně skvělou organizaci závodu. Hostýnská osma se pro mě za ty čtyři roky stala srdeční záležitostí a prakticky neodmyslitelnou letní „povinností“. Velmi rád se sem vracím a kromě rozporuplně značeného místa v okolí druhého kontrolního stanoviště nemám nic, co bych jim vytkl. Na téhle akci je zkrátka poznat, že ji někdo pořádá s láskou k běhu a neznám lepší pocit, než když si večer po závodě natáhnu nohy do trávy, tlačím do sebe to své vymodlené pivko s párkem a za zvuku kapely tleskám dobíhajícím závodníkům. Úžasná atmosféra! :)

2 thoughts on “Hostýnská osma, aneb do čtvrtice všeho zlého

  1. Díky Švirdo za skvělý report ;-) My jsme se snažili a ta druhá kontrola….no prostě nevím nějak jsem to asi přehlédl a mimo jiné nám to tak trochu někdo přeznačil, ale naštěstí to nebylo nic zásadní! Měj se ať se daří ;-)

    1. Však nešlo o nic fatálního. Jen jsme měli strach, abychom kvůli kontrole nebyli DISKnutí… Na orienťáku by nám to neprošlo :-D
      Jinak přeju hodně energie do dalšího pořádání a už teď se nemůžu dočkat dalšího ročníku!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *