Ferratování na Dachsteinu

Tvrdá porážka na Beskydské sedmičce mě o něco připravila. Řekl bych, že jsem přišel o pocit nezranitelnosti. A když ztratíte tohle, nahradí to ve vás něco jiného: zneklidňující vědomí vlastní smrtelnosti. Potřeboval jsem otočit stránku, poučit se z chyb a jít zase dál. Hledat nové cíle, získávat zkušenosti a plnit další výzvy. Právě v tomto ohledu se mi perfektně hodil ferratový zájezd na Dachstein, který jsem podnikl s cestovkou CK Alpina.

„Hele“ je v pohodě

Petr, Tomáš, Honza, Helena… kdo si má všechna ta jména pamatovat?! Po několikahodinové hře: „Vzpomeň si, jak se jmenuju“ jsme se shodli na jednom. Oslovení „hele“ je v pohodě a slyší na něj všichni. Hrozně rád poznávám nové lidi a nedělá mi problém se začlenit do neznámého kolektivu. Je to, jako kdybyste otevřeli úplně čistý sešit a začali do něj zaznamenávat první slova. V obklopení neznámých lidí začínáte psát novou kapitolu a je jen na vás, jak moc zajímavá a čtivá bude.

Hlavu vzhůru a nekoukej pod nohy!

Nejnepříjemnější částí zájezdu byl jednoznačně večerní přejezd k rakouskému jezeru Gosausee. Páteční ferrata Intersport-Gosau-Steig vedoucí na vrchol Grosser Donnerkogel (2054 m) byla ocejchována náročností C/D a měla být jakousi vstupní kontrolou nejen pro nás, ale i pro našeho vedoucího Honzu, který nás měl na starosti. Jelikož jsem si chtěl protáhnout nohy, vykašlal jsem se na lanovku a raději si kopec na Gablonzer Hütte s batohem na zádech vyběhnul. Samotné lezení mi nepřišlo nějak zvlášť náročné, ale chvíli mi trvalo zvyknout si na sebevražednou výšku, ve které se nacházím. Škoda, že mě většinu výšlapu bolelo z těsně utaženého bederáku a sedáku břicho… Každopádně jsme 1250 m dlouhou ferratu s cca 500 m převýšením zdolali během tří hodin a pro sestup zpět jsme zvolili turistickou cestu. (popis výstupu)
Po hodinové pauze na pivko jsme se rozhodli ještě pro jednu výrazně kratší a lépe dostupnou ferratu v bezprostřední blízkosti jezera Gosausee. Zhruba třičtvrtěhodinové lezení Céčkového typu bylo lukrativní především tím, že jste špičkami nohou prakticky lízali hladinu jezera a ke konci ferraty přeručkovávali lanový most. Krásná cesta, ale měl jsem už nepříjemně otlačené prsty z křečovitého držení lana a v závěru lezení jsem už okolní nádheru nedokázal patřičně ocenit.

Padá šutr, něco si přej

Ubytování v Bad Goisernu naprosto splňovalo mé očekávání a poskytovalo dostatečné zázemí jak pro nás lezce, tak i pro cyklistickou skupinu, která byla součástí našeho zájezdu. Sobotní den byl ve znamení jedné z nejtěžších sportovních zajištěných cest v Rakousku – Seewand kletterteig, která se pyšní obtížností na pomezí D/E a E. 750 m dlouhá stěna, na jejíž zdolání potřebujete zhruba 4 hodiny je záludná v tom, že ty nejnáročnější pasáže se nachází až v horních partiích, kde je většina lidí ráda, že se vůbec drží. Právě proto se o ní hovoří, jako o jedné z nejtěžších ferrat v Alpách.
Mým rozmazleným prstíkům nedělalo dobře, když několik hodin v kuse svírali ocelové lano a postupem času jsem se snažil co nejvíce využívat přírodních chytů. Když se ale neustále staráte o to, aby se vám nezasekly dvě jistící ploché smyčky a máte na rukou rukavice, tak se schopnost držet skály značně snižuje. Když jsem si po hodince a půl dával svačinovou pauzu u Fledermaus Biwaku, setkal jsem se s nepříjemnou situací. Při ferratování se nepadá a největší vzrůšo se ukrývá v tom, že člověk visí na drátě několik desítek (v tomto případě stovek) metrů nad zemí. Žádné velké nebezpečí tedy nehrozí… Nehrozí až do chvíle, dokud nezvedáte kokos za účelem se podívat, cože to sviští nad vaší hlavou. Občas to je pták, který se střemhlav řítí podél skalní stěny, ale někdy to je kámen o velikosti tenisáku. Zrovna ve chvíli, když svačím na skalní římse, ozve se nepříjemný zvuk hvizdu a několik metrů od mojí hlavy dopadne šutr velký jako pěst. Na několik vteřin naprosto ztuhnu a než si uvědomím co se vlastně děje, padají další. Rychle si tedy dávám zpátečku a schovávám se pod skalní převis. „Ty krááávo, tak tohle mě mohlo klidně zabít,“ říkám si v duchu a se zrychleným tepem balím improvizovaný piknik. Zbytek výstupu už naštěstí probíhá bez větších komplikací a při zdolávání poslední části si začínám broukat svou oblíbenou Neckářovu písničku „Miluju a maluju“, která svým optimismem naprosto přesně vykresluje mé momentální rozpoložení. Zajišťuji smyčky do lana, pokládám nohy na skalní římsu a na několik minut se kochám okolní krajinou. Pozoruji rybářský člun brázdící Hallstattské jezero a jak sluneční paprsky zahalují okolní stromy do idilické podoby. „Tohle je prostě dokonalý!“ Po několika minutách kochání se okolní scenérií zvedám kotvy a vylézám posledních pár desítek metrů na vrchol Rauher Kogelu (1672 m). Dále pokračujeme pěšky na chatu Schilcherhaus (1735 m), kde si po klasické pauze na pivo měním lezecké polobotky za běžecké speciálky a společně s Peterem a Honzou sbíháme sedmikilometrovou sjezdovkou dolů, k úpatí lanovky Freesports Arena Dachstein Krippenstein, kde už na nás čeká Radek se svým autobusem. (popis výstupu)

Lezení je super, ale běh je běh…

Další ráno se probouzíme do mlhy a nepříliš optimistického počasí. Honza nám oznamuje, že to dneska na ferratování nevidí a musíme si vymyslet náhradní program. Já mám jasno – chci se proběhnout podél břehu Hallstattského jezera. V průběhu snídaně se však meteorologická situace lepší a nejzdatnější lezec Tomáš přemlouvá vedoucího výpravy, aby se s ním přece jenom vydal na poslední plánovanou ferratu Echerwand. Po pár minutách se i přes nejistou předpověď počasí dvojice vydává na mokrou skálu a ostatní poslední hodiny před odjezdem věnují návštěvě nedalekých solných dolů. Představa kluzké stěny, respektive dolů mě zrovna moc neláká a držím se svého běžeckého plánu. Nakonec se počasí přece jen umoudřuje a při výběhu se musím několikrát zastavit, abych se pokochal jezerní krajinou lemující přilehlé hory. Sluníčko mě šimrá ve tváři a svou radost dávám najevo širokým úsměvem od ucha k uchu. Luxusní půlmaratonový výběh, který zakončuje už tak povedený poslední letní víkend. Paráda!

Cesta zpět do Brna je nekonečně úmorná. Sice většinu cesty zabíjím čtením knížky a občasným spánkem, ale i přes to umírám nudou. Když se pár minut před půlnocí dostávám zpět na byt, mám obrovskou radost z několika uplynulých dnů. Potřeboval jsem dobít baterky a získat zpět ztracenou sebedůvěru. Přesně tohle mě ferratování na Dachsteinu přineslo a jsem za to neskutečně vděčný!

Závěrem bych chtěl poděkovat Janče Knapové, díky které jsem získal poukaz na zájezd a celému Alpiňáckému kolektivu, se kterým jsem se za poslední víkend seznámil. Bylo to super a doufám, že se zase někdy někde setkáme! :)

Všechny použité fotky má na paškál Honza Konvalinka a Helena Podroužková, za což jim patří můj velký dík.

Kompletní informace o zájezdu včetně map a ferratových průvodců

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *