Když chceš létat, neptej se slepic

Věděli jste, že orgasmus prasete trvá 30 minut? „V příštím životě chci být prase,“ říkám si v duchu a přitom se nechávám unášet gravitací. Padám do neznáma a přitom zběsile myslím na prasata v naději, že tím zvýším své reinkarnační šance. Následuje škubnutí, rána o stěnu a ticho. „Uff, tentokrát to dobře dopadlo a Mára mě chytil… Ale co mi to teče po ruce? Sakra, kde se tady vzal kečup?!“

Když vám to na lezecké stěně ujede, nesnažte se hmátnout po laně v domnění, že na poslední chvíli cvaknete expresku. Může se vám totiž stát, že se vám kolem ruky udělá smyčka a vy plnou vahou spadnete o tři metry níže do lana, ve kterém máte strčené prsty. V lepším případě skončíte s naraženinou nebo se zlomeninou. V tom horším si vyhodíte rameno nebo vám může lano amputovat prsty. Auuu…

ruka

Read More

Nabídka, která se neodmítá

~ Za tři hodiny jedu do Bulharska ~
Miroslav Zikmund jednou prohlásil, že život se rovná přesnému součtu náhod. Geniální věta! Řekněme, že se od mého posledního příspěvku změnila spousta věcí, které mě zásadně ovlivnily. Souhra náhod mě zavedla do nové práce, mezi nové lidi a hlavně mě posunula i po lidské stránce. Člověk většinou potřebuje nějaký impuls k tomu, aby se pohnul z místa a
aby opět získal dravost, která ho posune dál… :)

Tím mým impulsem byl rozchod s přítelkyní. Můj první vážnější vztah, na kterém mi opravdu záleželo. Nikdy jsme se nepohádali, byli k sobě upřímní a já měl konečně pocit, že jsem našel svou spřízněnou duši. Co si budeme povídat, většina z nás se s podobnými pocity už setkala… :) Slzy a nestálou náladu vystřídaly probdělé noci a stovky otázek, na které vlastně ani nechcete znát odpověď. Je těžké si připustit, že některé křížovky zůstanou nedoluštěny a že jste ze dne na den ztratili nejen přítelkyni, ale i svého nejlepšího kamaráda, který o vás ví všechno. Zamilovat se je vždy nebezpečné. Ale ještě nebezpečnější je nezamilovat se, neriskovat to. Po několika dnech jsem začal přemýšlet víc racionálně a uvědomil jsem si, že je čas na velký jarní úklid. Určitě to taky znáte… Jednoho rána se probudíte a řeknete si, že takhle to dál najde a že máte na víc. Vošouníte na netu pár motivačních videí, kouknete na Rockyho (hehe) a najednou si uvědomíte, že se svět kolem vás nezastavil a že jste v životě přežili i horší věci. Nic člověka nesráží tak, jako jeho vlastní emoce :) Sepsal jsem svá negativa, na kterých bych chtěl zapracovat, naplánoval pár zajímavých akcí a hlavně začal řešit dlouho odkládané problémy. Není nic lepšího, než se k celé situaci postavit čelem a využít ji ve svůj prospěch. Zintenzivnil jsem hledání práce při škole v rámci oboru, který studuji a po několika dnech jsem se mi snaha začala vyplácet.
hory
Read More

Hakuna Matata

Právě teď nastal ten správný čas srovnat si vagónky zpátky na koleje a dohnat pár restů z několikaměsíčního fungování. Začátek letošní sezóny nebyl pro mě nějak zvlášť veselý. V orienťáckém rankingu jsem se nacházel až na 104. místě, takže jsem neměl moc velkou šanci běhat elitu a vidina zkoušek, psaní bakalářky, státnic a přijímaček mě do pohody taky nedostala. „Voe, bejku, přestaň kalit, sedni na prdel a začni pořádně makat! Právě teď se rozhoduje o tom, jestli budeš příští rok zalejvat květináče nebo budeš dál studovat a dělat to co tě baví!“ Jojo, ten děsně chytrej hlas mého rozumu má vždycky pravdu a bylo mi jasný, že musím na sobě přitvrdit. Vypracoval jsem si časovej harmonogram, abych co nejdříve dopsal (dopočítal / dorýsoval) bakalářku, zametl se zkouškama a mohl o víkendu naplno závodit. Umění žít spočívá v tom, správně rozhodnout, na co se vykašlat :)

Z prvního Áčkového víkendu jsem si odnesl cenné ponaučení – když nejsi zdravě namotivovanej a kapituluješ po první chybě, tak rovnou můžeš zůstat ležet doma pod dekou. Sobotní middle jsem naprosto nezvládnul a vůbec jsem si neporozuměl s mapou. V neděli jsem si srovnal mířidla, zdravě se vyhecoval a hned z toho byl pátej flek. Jasně, většinu trati jsem absolvoval s pozdějším vítězem Márou Prášilem, ale rozhodně jsem nevlál na gumě a snažil jsem se jít na vlastní triko. Několik vyhraných mezičasů v závěru trati jasně dokládá mou snahu Márovi cuknout a měl jsem sám ze sebe radost.

Běžecká sebedůvěra mi zůstala i následující víkend na mistrovství republiky ve sprintu a sprintových štafetách. V sobotu jsem byl odhodlán jít bomby a poprat se o umístění na bedně. Jasně, že se jednalo jen o Áčkovou kategorii, ale i tak se zde sešlo pár slušně vybavených borců a do 2/3 trati jsem šel solidní závod. V závěru jsem si bohužel neodpustil 3 x 15 vteřin a propadnul jsem se ze 2. místa až na 6. Ale i tak jsem měl z výsledku radost, protože jsem si tímto výsledkem zase nahrabal nějaký ten bodík do ranku. V neděli na sprintových štafetách jsem dostal zodpovědnou funkci finišéra a kupodivu jsem se s tím popral celkem dobře. V cíli jsem sice nezvracel, ale na trati jsem nechal všechno a ve výsledku z toho bylo 12. místo, což oproti loňsku bylo jasné zlepšení 3. ZBM štafety.

Read More

Work hard, play hard

Tak jsem zase o rok starší. Uplynulo dalších 365 dní, kdy se mi podařilo překonat všemožné těžkosti vysokoškolského života, mezi které nepochybně patří nekonečné fronty důchodců v supermarketech a nejedna otrava alkoholem. Poslední týdny se nesly v neskutečně hektickém duchu a jelikož rád žiju na sto procent, tak nebylo jednoduché skloubit zkouškové období, psaní bakalářky, trénink na ultramaraton a společensko – kulturní události.

18 – 19. 4. – Mistrovství Moravy
Hohóó! První závody sezóny… Konečně. Z klasiky jsem měl trochu respekt – přece jenom jsem s mapou v lese závodil naposledy v říjnu. Po relativně mapově dobrém výsledku jsem dojel na slabé běžecké nasazení a na polomové barikády. Ty bohužel nebyly zakresleny v mapě a stály nás (cestovní obíhače) dost času.
Do neděle jsem šel pro změnu běžecky naplno a pro změnu dělal chyby z blbosti. Ve výsledku jsem propadnul naši štafetu ze 3. místa na 4. a byl jsem rád, že jsem si alespoň na doběhu zachránil čest a nedal dotírajícím soupeřům šanci. V rámci přípravy na Jesenickou stovku následoval lauf přes přehradu domů a i se závodem mi to dalo krásných 40 km.

Restart
Následující týden jsem strávil mordováním bakalářky, dalších dvou brutálních laufů a učením se na zkoušky z nauky o budovách a urbanismu. Jak by řekli naši milí kolegové architekti: „tyto dva předměty vykazují vysokou míru homogenity z hlediska architektonické důležitosti a jejich dopadů na lidskou společnost“. Snažil jsem se přečíst skripta, ale jak jsem se dostal k velikosti koně s artistkou, tak jsem to vzdal a raději vypadnul pořádat závody. Teda pořádat… Z mého pohledu to spíš byla grilovačka spojená s fotbálkem a popíjením pivka v cíli. V sobotu jsem slavil narozky a jelikož jsem potřeboval po uplynulém týdnu upustit páru, tak to tak i (prej, zřejmě…) vypadalo. Co se dá dělat, žiješ jenom jednou. Nic mě po ránu neudělá větší radost, než když vidím své večerní parťáky spát zkroucené na schodech :) V neděli jsem dostal náročnou funkci kontrolóra předávky a vznikl z toho tento jedinečný fotoromán. Díky Kade!

Spánek je pro děcka
Po náročném víkendu teprve přišlo to pravé peklo. Nestihnul jsem dospat sobotní kalbičku a hned se na mě šinul další spánkovej deficit způsobenej dvěmi pondělními zkouškami. Jel jsem nonstop skoro celou noc a naštěstí je tam obě poslal. Za odměnu jsem si stáhnul nové GTAčko… :) V úterý poslední drsnější lauf, ve čtvrtek další zkouška, večer u nás na bytě promítání filmu Memento a najednou tu byl pátek. Den, kdy jsem měl hodinku před půlnocí vystartovat na 104 km dlouhý horský ultramaraton s 4150 m převýšením.

1. 5. – Jesenická stovka
Potěšilo mě, že jsem byl pasován do role jednoho z favoritů, nicméně jsem měl obrovský problém se přeorientovat ze školních povinností na ty běžecké. Nikdy se mi nestalo, abych jel na závody s takovým odporem… Nálada mi stoupla až těsně před závodem, kdy jsem prohodil pár vět s ostatními a na startu jsem měl opět chuť bojovat o nejvyšší příčky. Jesenickou stovku jsem se snažil vnímat především jako takový test drobností před prázdninovým Ultra-Trail du Mont-Blanc. Maličkostí, které vám při 60 km závodě neudělají vrásky na čele, ale u 100 km je to na umření. Jednalo se především o kinesio tapy na kolenou a ideální výbavu do závodního batůžku.
Vystartoval jsem, zavisel se za Vaška Krále a vypnul hlavu. Věděl jsem, že závodit se začíná až na zasněženém hřebenu po 60 km. Po více než hodince běhu se chci při seběhu napít ze svého kejmlu. Otáčím s hrdlem a jeho konec mi zůstává v ruce. „Hmm… skvělý. Batoh za tři tisíce a po necelém roce používání se mi sype,“ problesklo mi hlavou a pokoušel jsem se náhubek znovu nasadit. Bohužel byl ulomený, takže jsem se alespoň snažil hadici umístit tak, aby z ní nevytékalo pití.

Po 20 km mi začíná být kosa. Jelikož mám batůžek narvaný k prasknutí (na trati nejsou občerstvovačky), tak mi vak na vodu tlačí do zad a já si při každém kroku z něj vytlačuji životodárnou tekutinu, která se mi v pozdějších fázích závodu bude hodit. Mám úplně mokrá záda a náladu na bodu mrazu. Po dalších pěti kilometrech jsem vysockoval od nějakého borce izolepu. Snažím se náhubek alespoň provizorně přilepit, ale marně. Pořád se pohybuji v blízkosti Vaška Krále a fyzicky nemám žádný problém. Problém mám jen v hlavě, protože jsem byl už před závodem nepříjemně nalomenej a to mě ještě nenapadlo, že bych mohl na trati řešit podobné voloviny. Po 30 km se zastavuji. Klepu se jako ratlík a nemám žádné pití. Chlastám vodu z potoka, dávám tyčku, oblíkám na sebe svou jedinou vrstvu (nepromokavou bundu) a snažím se najít u popelnic plastovou flašku. Nikde nic… Vytahuju telefon, koukám na předpověď počasí pro hřeben. V okolí Pradědu mají být tři stupně pod nulou. „Luxus. Takže pokud do té doby nevyschnu, tak umrznu. Parádní vyhlídky!“

Začíná mě štvát, že přemýšlím nad tím, že to zabalím. Nikdy dřív mě to u žádného ultra laufy nikdy nenapadlo. Jenomže je rozdíl, když na takovou prasečinu máte ideální podmínky na přípravu, kdy nejste vázaní jinými povinnostmi nebo když do posledního dne před závodem řešíte ho*na. Bejt ve stejné situaci minulé léto, tak nad ničím nepřemýšlím a jdu za tím naplno, protože jsem měl před závodem spoustu času se psychicky na podobné situace připravit. Tentokrát nemám tak silnou vůli a nevidím důvod pokračovat dál. Nechci dělat ve svém volném čase věci, které mi nepřinášejí uspokojení a po tří-zkouškovém týdnu znám lepší relax, než závodit v noci po horách. Někdy musíš udělat krok zpět, aby ses mohl příště rozeběhnout :)
Zvoním na první barák co potkávám a vysomrovávám tepelnou folii. Domorodci pro mě sice chtějí zavolat pomoc, ale tu odmítám, protože na tom nejsem zase tak špatně. Zpět na shromaždiště dobíhám po 50 km v době, kdy už bylo tak pozdě, že už bylo vlastně brzo. Nejsem nějak zvlášť vyndanej a překvapivě nejsem ani přepadlej. Poslední týdny mi vyšla kupa jiných věcí a pokud bych měl cokoliv z toho obětovat, vyberu si tenhle závod. Prakticky okamžitě se balím a vyrážím na cestu zpět do Brna. Nemá cenu brečet nad rozlitým mlíkem a je čas jít dál. Po návratu domů z Jesenické stovky jsem spal 17 hodin. Probudil jsem se jen jednou kvůli hladu a podruhé mě vzbudila teplota a zimnice. Naštěstí jsem proležel v posteli jen jeden den a byl jsem rád, že jsem z prochladnutí neonemocněl.
Jo a abych nezapomněl… Můj velký dík patří hlavnímu pořadateli závodu, Martinovi Bencovi! Z mého pohledu klapalo vše na výbornou.

Pátek 8. 5. – 6. a 7. Jihomoravská liga
Poslední týden jsem se už naštěstí zvládnul dát do větší pohody. Odběhal jsem 3 intervalové tréninky, dodělal poslední zkoušku a dohrál příběhovou kampaň GTA 5… :) V pátek jsem se rozhodl absolvovat dvojici sprintů v Rosicích. Trošku jsem to podělal s výběrem bot. Dopoledne se totiž běžel sprint, který byl z části po loukách a já měl jen silniční boty. Měl jsem co dělat, abych si nemusel kupovat nová rovnátka. Závod se mi sice nepovedl podle představ, ale zjistil jsem, že na tom rychlostně nejsem zase tak špatně a utěšoval jsem se představou, že odpoledne si spravím chuť. To se bohužel nestalo. Jelikož jsme měli postupku (kontroly 31 – 45 pěkně za sebou), tak jsem si nevzal popisník a nechal se DISKnout na 7. kontrole, kdy jsem místo lavičky orazil výrazný strom 10 m od mé kontroly. Při odběhu jsem se skloněnou hlavou plánoval další postupy, takže nebylo divu, že jsem kolem kontroly prosvištěl bez povšimnutí. Shit happens. Asi si dobré výsledky šetřím na pořádné závody :)

Všechny mapy najdete v mém mapovém archivu.

A na závěr si můžete udělat malý kvíz: Najdi na obrázku pracujícího Švirdu.

Oddílový přebor

Ráno, místo hlavy střep a v krku mám jak v polepšovně. „Sakra, kdo mě to majznul lopatou po hlavě?!“ Řeknu nahlas a při ospaleckém promnutím očí mžourám tupě po pokoji. Je sobota dopoledne a včera v podvečer začal oddílový přebor. Každý rok prožívám ve stejnou dobu tyhle opilecké pocity. Někdy se sice probudím o pár zubů chudší, ale vždy o několik vtipných příhod bohatší… :)

Sobota dopoledne 8.11. – middle (5 km / 39 minut)
Oukej, mám teda před sebou první přeborovou etapu. Modlím se, aby má míra alkoholu v krvi byla v ideálním poměru rychlého myšlení a otupělosti vůči bolesti. Sice se mi zdá, že se neskutečně vleču, (a taky že asi ano!) ale čekal jsem to teda výrazně horší. Sice má alkoholově pomatená mysl nepochopitelně volí krkolomný postup na třetí kontrolu a totálně zpackávám dohledávku osmičky, ale jinak se nejedná až o takový očistec. Dobře, dostal jsem slušnou nakládačku. Ale zohledním-li koeficient kalby, tak to není zase tak špatný.

Hodnocení výsledku: 6/10

Klikni pro zvětšení

Sobota odpoledne 8.11. – middle (handicap) (4 km / 29 minut)
Hell yeah! Kdybych se já trouba odstartoval startovací krabičkou, (a ne tou checkovací) tak by z toho mohl být celkem hezký výsledek. Nepatrně jsem zaváhal cestou na osmičku (svalil to do svahu moc brzo) a špatně umístěná kontrola č. 10 taky nebyla žádná hitpoška, ale jinak to bylo slušný. Pár lidí jsem doběhl, některé i předběhl a kdybych nebyl tak línej a šel do souboje s Kubou Hruškou, tak bych možná sfoukl i jeho. Ale zachoval jsem se jako srab a nechtělo se mi jít závěr na krev. Trochu mě zamrzelo, že jsem se zapomněl odstartovat, protože mám ve výsledcích o 4´ horší čas…

Hodnocení výsledku: 8/10

Klikni pro zvětšení

Neděle dopoledne 9.11. – štafety (4,2 km / 31 minut)
Znáte ty záběry z Happy Tree Friends, kdy rozkošná veverka běží po lese, zakopne o kládu a vrazí si lízátko do oka? Tak takhle nějak podobně jsem se cejtil na nedělních štafetách. Jeden velkej vozembouch, kterej si koleduje o to, aby se jeho oko pohupovalo na nedaleké větvi stromu. Od Péti Palasové jsem dostal babu prakticky na čele v obklopení Víti a Thomase. S Cíťou jsem to táhnul většinu trati a přestože jsem mu nebyl rovnocenným soupeřem, tak jsem doufal, že se ho udržím do závěrečného pytlíku a operu ho na doběhu. Bohužel jsem měl delší fárstu na desítku, Vitón mi cuknul z dohledu a následně jsem nechal více jak minutu na jedenácté kontrole. Dotáhnul mě Kuba Hruška s Jednou a bylo jasný, že se bude rozhodovat na doběhu. Štvalo mě, že jsem se včera nedokázal kousnout a nechal Kubovi vítězství bez boje. Tentokrát jsem to tak nechat nehodlal. Takticky jsem se tedy držel v závětří, ve vhodnou chvíli to napral a oba dva borce přefinishoval. Startoval jsem jako třetí a doběhnul jako druhej. Až na to jedno zaváhání jsem šel slušnej závod!

Hodnocení výsledku: 8/10

Klikni pro zvětšení

MČR štafet, družstev

Nechápu, jakej moula dělal kalendář závodů… Podzimní část sezóny byla protáhlejší, než Béďův obrovský břuch a po týdenní nemoci, (kdy jsem si hloupě namlouval, že nemocný nejsem) jsem potřeboval další týden na to, aby se dal zdravotně dohromady a začal kvalitně trénovat. Od klasiky jsem byl běhat jenom dvakrát a to vždy jen tak volně, protože jsem na víc neměl plíce. Při druhém proběhnutí jsem si navíc napíchnul do chodidla klacek tak nešikovně, že jsem si trefil nějakej stupidní nerv a byl jsem rád, že vůbec chodím…

Sobota 11.10. – klasika (7,8 km / 52 minut)
Byl jsem svým způsobem rád, že mi Kuba předává babu s velkou ztrátou na nejlepší… Fyzicky jsem byl na tom zoufale. Mé plíce připomínaly plíce vysloužilého horníka a každou chvíli jsem se zakuckával. Kdyby se nejednalo o poslední dvoj-závod sezóny, navíc o štafety, tak bych raději zůstal doma. První třetinu trati jsem šel celkem slušně a stáhnul jsem pár míst. Hustník před 10. kontrolou byl snad mapařův výmysl nebo co… Vesele jsem ho přefičel a zarazil se až o cestu. Cestou na další kontrolu jsem se motal jako ožrala a nebyl jsem schopný vybrat ideální stopu v zeleném. Vidina povinného úseku mě poněkud rozhodila a i na jednoduchou 15. kontrolu jen ztratil pár desítek vteřin. Největší chybu jsem vyčaroval až v závěrečném pytlíku. Nacházel jsem se v kyslíkáči, nedostatečně jsem se koncentroval na mapu a bota byla na světě.

Hodnocení výsledku: 5/10

Klikni pro zvětšení

Neděle 12.10. – klasika (9,6 km / 64 minut)
Po včerejším nepřesvědčivém výkonu jsem se „nominoval“ až do D družstva. Upřímně mi to bylo dost u zadku mrzelo mě, že mám takovou nechuť závodit… Po drobné šukačce na 5. kontrole jsem však nepřestával bojovat a neustále jsem se snažil jít naplno. Myšlenkami jsem se však nacházel někde trochu jinde a tak nebylo divu, že jsem se prohodil křížení kontrol a objevil se místo na 11. kontrole až na 21. Po chvíli hlasitého sprostého nadávání jsem se profackoval a až na menší drobnosti jsem to dokutálel do cíle bez dalších větších chyb. Vidina burčáku byla silnou motivací! :)

Hodnocení výsledku: 5/10

Klikni pro zvětšení

Fotka vypůjčena od Janči.

MČR klasická trať

Na letošní vrchol podzimní sezóny jsem se celkem těšil. Co na tom, že se má částečně odehrávat ve skalách a z uplynulého víkendu jsem si odnesl nepříjemné nachlazení. Většinu svého podzimního tréninku jsem investoval do rychlosti, takže jsem se cítil běžecky na výši a věřil jsem tomu, že i s průměrným výsledkem to na Bé finále bude stačit.

Sobota 27.9. – klasika (11,5 km / 81 minut)
Sobotní kvalifikace nepřinesla žádné velké překvapení. Očekával jsem místy čistý, rychlý les, pár rychlých obíhaček po cestách a několik voleb postupu. Takové závody mám rád a pocitově jsem šel solidní výkon. Sice tomu chyběla sto procentní plynulost a občas jsem nechal na dohledávce pár desítek vteřin, nicméně to nebylo nic zásadního. Zásadní chyba byla až špatná volba postupu na 16. kontrolu, kdy jsem i přes vysoké nasazení dostal dost na prdel a pak hlavně kontrola č. 21 – předsběrka. Nebudu lhát, že jsem se tou dobou viděl v cíli a špatně jsem odhadnul svou výšku. Louka pod kontrolou nebyla až tak výrazná, jak jsem očekával. V cíli jsem se tvářil, jako bych měl každou chvíli sníst žížalu. Poslední třetina trati mě připravila o účast v A finále. (ve výsledku jsem byl za to rád… :)

Hodnocení výsledku: 7/10

Klikni pro zvětšení

Neděle 28.9. – klasika (12,6 km / 104 minut)
Tři roky běhám chlapy a jsem potřetí v B finále… :) Včerejšek mě utvrdil v tom, že jsem na tom fyzicky dost slušně a mám na to, abych byl do desítky. První polovina trati tomu i celkem nasvědčovala a až na pár menších zaváhání jsem šel solidní závod. První velké zaváhání jsem zaznamenal při dlouhém postupu na 10. kontrolu, kdy jsem svou volbu nejenom totálně zazdil (chtělo to oběhnout vrchem po silnici), ale navíc i realizace mi dělala problémy a v posledním seběhu jsem se celkem nepochopitelně zasekal v hustníku. Naprosto jsem vypěnil cestou na dvanáctku. Už při seběhu dolů jsem si dal několikrát na hubu. Asi nikdo nemá rád, když se prodírá hustníkem, ve kterém nevidí na krok a jelikož je celý z kopce a ve skalách, tak furt leží na zemi. Než jsem se dostal na cestu, tak jsem měl horší dojem, než zápasník sumo na kolečkových bruslích. Byl jsem hlupák, měl jsem to víc oběhnout zleva. Nicméně to nejhorší mělo teprve přijít. „Ku*va, co je tohle za dementní kontrolu?! Vždyť tohle je klasika a ne nějakej podělanej middle!“ začal jsem si v duchu nadávat po několika minutách hledání prohlubně uprostřed hustníku. Tahle obrovská chyba mi naprosto odnesla vyhlídky na lepší umístění. Zpackaná volba na následující kontrolu jen podtrhla mé rozhořčení… I přes to jsem však držel vysoké nasazení a makal jsem naplno až do cíle, takže mě nepřekvapilo, že jsem měl na 14. kontrole 2. nejrychlejší mezičas a postup na předsběrku jsem dokonce vyhrál. Fyzicky super, ale ta plynulost!

Hodnocení výsledku: 5/10

Klikni pro zvětšení

Fotka vypůjčena od Hostáška.

6. Český pohár štafet, 10. ŽA Hostinné, MČR sprintových štafet

Beskydská sedmička byla sice tvrdá, ale oklepal jsem se z ní překvapivě rychle. V neděli jsem sice chodil po čtyřech, ale v pondělí to bylo o poznání lepší a byl jsem natolik odpočat, že jsem se rozhodnul jít klusat. Pořád jsem měl rozsekané „chodecké svaly“, ale ty běžecké byly v pohodě. V úterý jsem šel lehčí intervaly, ve středu modelový trénink na sprintové štafety a ve čtvrtek Emilovy 4 × 4´. Žádná zázračná forma se překvapivě nekonala, ale s tím se po tom všem dalo počítat…

Sobota dopoledne 13.9. – štafety (6,8 km / 55 minut)
Dostávám babu na 10. místě a společně s Pallym a Žokejem vyrážíme vstříc sršní letce. Svému oddílovému kolegovi hlásím první tři kódy, ale bohužel bez pozitivního ohlasu. Fody však hlásí, že má úvod stejný a já mám radost, že to potáhnu s někým dalším. Když však cestou na trojku rozbaluji mapu a koukám se na další část trati, přebíháme kontrolu o cca 100 m a ztrácíme tím více než 2 minuty. „Kua, nikdy nikomu nevěř a nepřestávej mapovat!!“ Cestou na šestku se nechávám stáhnout na jinou farstu a když těsně míjím sedmou kontrolu, tak mám chuť se na to vykašlat. „Dneska to se mnou jde od desíti k pěti,“ kroutím smutně hlavou a snažím se opět maximálně koncentrovat. Snad se mi to i daří, ale cestou na 16-ku se dopouštím neuvěřitelně tupé voloviny. Světle zelený les, který je totiž vlevo od 20. kontroly totiž ve skutečnosti není světle zelený, ale spíš polootevřený bordel plný kopřiv. Vhledem k tomu, že tímto prostorem vede několik vyšlapaných dálnic, tak mě vůbec nenapadá, že se nacházím někde jinde, než v okolí své vytoužené 16. kontroly. Jakmile si chybu uvědomuji, tak mám obrovský problém i v dohledávce a v kopřivovo – ostružinové buši vidím naprosto kulové. Hrozná chyba! Zbytek trati už jakž takž dobrý, ale s nulovým běžeckým nasazením.

Hodnocení výsledku: 2/10

Klikni pro zvětšení

Sobota odpoledne 13.9. – sprint (2 km / 13 minut)
Přestože jsem byl po doběhu se svým výkonem relativně spokojen, tak z mezičasů to vidím naprosto jinak. Hned v úvodu trati jsem totálně podělal postup na 2. a 4. kontrolu (měl jsem jít zprava) a ještě před přeběhem náměstí ztrácím na nejrychlejší mezičasy propastných 40 sekund. Dlouhý postup na sedmičku také nedopadá podle představ. Nevšímám si totiž, že se dá ke kontrole dostat také z pravé strany a celé hřiště obíhám jak trotl. Několikavteřinový náběh do plotu cestou na 11. kontrolu už jen korunuje další tragický výkon a já se „dobrovolně“ vyoutovávám z nějaké lukrativní nedělní štafety.

Hodnocení výsledku: 4/10

Klikni pro zvětšení

Neděle dopoledne 14.9. – štafety (2,9 km / 15 minut)
Lucka mi předává štafetu na 27. místě se ztrátou více než 3 minuty na první a já se vydávám na sprintovou sólo jízdu. Všechny kontroly si ťukám bez větších problémů a nejvíce starostí mi nadělaly jen povinné silniční přeběhy. V zápalu boje si neuvědomuji, že musím silnici překonat jen mezi železnými zábranami a cestou na osmičku tak ztrácím několik cenných vteřinek. Obdobná situace se odehrává i cestou na 17ku, když přehlížím nenápadně vymlíkovaný zub a na poslední chvíli točím volantem. Za celý svůj závod nepotkávám na trati téměř žádného soupeře a připočtu-li k tomu fakt, že mi o nic nešlo, tak svůj čas 14:58 hodnotím jako solidní. Především jsem se konečně vyvaroval mapovým chybám, což při tak stupidní trati vnímám jako malý zázrak…

Hodnocení výsledku: 8/10

Klikni pro zvětšení