Nepál – Dhaulagiri trek

Svaly na nohou mám zaplavené v laktátu a přes pálení na plicích necítím, že mám v krku jak v polepšovně. Nečekaný hluk mi ve vteřině svazuje nohy, zpomaluje zrychlený dech a nutí mě zvednout hlavu nad nedaleký skalní převis. S úžasem ve tváři sleduji, jak se trhá špička ledovcové věže a následně mizí ve vzduchoprázdnu. Je to poprvé, co vidím padat několikatunový serak a jsem rád, že se nacházím v relativním bezpečí… Když je řeč o bezpečí, tak pár kilometrů za mými vyflusanými plícemi upadá do bezvědomí jedna účastnice naší výpravy. Nezávislý pozorovatel by řekl, že běžím jako o život. Fór je v tom, že o ten život skutečně běžím. Nacházím se ve výšce 4600 m n.m. a s vypětím všech sil upaluji do Dhaulagiri Base Campu pro satelitní telefon. Náročnej den v práci!
14-11-_nepal-zapad
Read More

Grrr… Gruzie!

Ležím ve spacáku a blouzním. Fouká silný nárazový vítr, stan se kymácí ze strany na stranu a vinou výškové nemoci se mi zdá, jako kdyby ke mně vchr promlouval: „Slez dolů, tady nemáš co dělat! Tohle je moje hřiště a je jen na mně, jestli budeš žít nebo jestli tě sfouknu dolů.“ Každou chvíli se dívám na hodinky a počítám nekonečné minuty do ranního budíčku. Ztrácím ponětí o tom, co je sen a co je realita. Bolí mě hlava, jsem nevyspalej, mám popraskané rty a obětoval bych svou pravou ruku za to, abych dostal do vyprahlých úst doušek vody. Opět si dokazuji, že s přírodou se nedá soupeřit. Intenzivní zážitek!

kopec-u-kazbeku

Read More

Když chceš létat, neptej se slepic

Věděli jste, že orgasmus prasete trvá 30 minut? „V příštím životě chci být prase,“ říkám si v duchu a přitom se nechávám unášet gravitací. Padám do neznáma a přitom zběsile myslím na prasata v naději, že tím zvýším své reinkarnační šance. Následuje škubnutí, rána o stěnu a ticho. „Uff, tentokrát to dobře dopadlo a Mára mě chytil… Ale co mi to teče po ruce? Sakra, kde se tady vzal kečup?!“

Když vám to na lezecké stěně ujede, nesnažte se hmátnout po laně v domnění, že na poslední chvíli cvaknete expresku. Může se vám totiž stát, že se vám kolem ruky udělá smyčka a vy plnou vahou spadnete o tři metry níže do lana, ve kterém máte strčené prsty. V lepším případě skončíte s naraženinou nebo se zlomeninou. V tom horším si vyhodíte rameno nebo vám může lano amputovat prsty. Auuu…

ruka

Read More

Francie, Itálie, Švýcarsko 2014 – videa

První video z letního tripu po trase UTMB sice podle mě patří k těm slabším, nicméně je poměrně vypovídající z hlediska přírodních krás, které můžete v okolí Mont Blancu vidět. Bohužel je hodně znát, že vznikalo dost narychlo a neměl jsem dostatečný čas a chuť si s ním dostatečně pohrát. Ale pořád lepší, než aby se ty materiály povalovaly na disku a nikdy nespatřily světlo světa…

Druhé video je už klasický shnilý banán. Tentokrát s novým hostem, Kobříkem! :)

Výstup na Mont Blanc

„Ad-miráál Mont Blanc,“ čtu nadšeným hlasem a oči mám rozzářené jako hvězdy. Je mi 9 let a právě jsem dostal k Vánocům své první vlastní kolo. Ne žádné zděděné po starší sestře nebo po bratrancovi… Ale opravdu vlastní a navíc v dospělé velikosti! „Prosím, prosím, můžu se jít na něm projet?“ naléhám na rodiče a maminka se mně snaží konejšivým hlasem uklidnit: „Teď ne Ondrášku, venku je plno sněhu. Musíš počkat do jara, než roztaje.“ Následující 3 měsíce byly nejdelšími měsíci v mém životě. Každý den jsem seděl několik desítek minut před kolem a v duchu jsem si představoval, jak na něm budu jezdit. Pořád dokola jsem četl lesklý nápis, který se vyjímal na tyčovém rámu. Věděl jsem, že admirál značí vojenskou hodnost, ale netušil jsem, co znamená Mont Blanc. Když jsem se jednou zeptal taťky na to, co se pod těmito tajemnými slovy skrývá, vytáhnul atlas Evropy a začal mi vysvětlovat, že se jedná o nejvyšší horu starého kontinentu, která leží na hranici Francie a Itálie. Neustále mi opakoval, že je moc moc vysoká a že z ní máš na dlani celý svět. Vzpomínám si na to, že jsem byl tou dobou skálopevně rozhodnut, že jednoho dne vyjedu ten moc moc vysoký Mont Blanc na svém úžasném kole. Že udělám maximum pro to, aby se můj drahý bicykl podíval na místo, podle kterého je pojmenován. Teď už jsem u 14 let starší, na horském kole jsem neseděl 3 roky a i přestože jsem pořád hrozně naivní, tak jsem dospěl k jednomu důležitému faktu. Na Mont Blanc nikdy v životě na kole nevyjedu! :)

Smutná duše dokáže zabít rychleji než smrt

Nejzajímavější nápady dostávám ve chvíli, kdy se cítím naprosto pod psa. Když jsem se před více než rokem vrátil z jednoho nepovedeného rande, měl jsem sto chutí zalézt pod deku a už nikdy nevystrčit paty ven z pokoje. Dlouhodobě jsem se trápil tím, že mě naprosto nebaví škola, kterou studuji a výsledky ze svého oblíbeného orientačního běhu, jakoby mi jasně říkaly: „Vzdej to kámo, nikdy v orienťáku nebudeš tak dobrej, aby si byl sám se sebou spokojenej.“ Sám se sebou spokojenej. To je právě ta věta, která sžírá mou perfekcionistickou povahu už od let dospívání. Je to prokletí, které vás neustále nutí vymýšlet věci, které jsou ve vašem okolí jedinečné a na které můžete být právem hrdí. V oné depresivní náladě jsem si vzal blok a začal do něj psát pár cílevědomých nápadů, které bych chtěl v budoucnu uskutečnit. „Mont Blanc. Jednou bych chtěl vylézt na Mont Blanc!“ řekl jsem nahlas a okamžitě jsem začal googlit všechny informace o výstupu. Netrvalo dlouho a stál jsem sám s lezeckým vybavením ve vesnici Les Houches – vstupního místa na Monte Bianco (Bílou horu).

Direction de la France!

Ukecat Víťu s Kobříkem, abychom jeli společně trénovat do Francie, nebyl až tak velký problém. Daleko horší bylo jim vysvětlit, že se v případě dobrého počasí hodlám od nich odpojit a podniknout sólo výstup na nejvyšší vrchol Evropy. Všechny mé požadavky akceptovali, ale nelíbil se jim fakt, že bych tam měl lézt sám. Všichni jsme sice věděli, že jsem na tom fyzicky výborně, ale že nemám na svém kontě žádné technicky náročnější vrcholy. Zkušeností z hor mám nepočítaně a po desítkách hodin pročítání nejrůznějších průvodců a publikací jsem dospěl k názoru, že v případě dobrého počasí by výstup neměl být problém. Ovšem pokud se stane něco nečekaného, tak už to taková sranda nebude a může mi jít o kejhák. Takže základní rada zněla: „Pokud ti bude hrozit sebemenší nebezpečí, tak nikdy nebuď sám a vždy se zkus připojit k nějaké další skupince lezců.“ Plán zněl také jasně. Po dopoledním běžeckém tréninku (29 km / 2500 m) jsem si měl sbalit fidlátka, přejet s klukama z Chamonix do Les Houches (900 m n. m.) a odtud odpoledne vyjít vstříc chalupě Tete Rousse (3200 m n. m.), kde jsem měl přečkat noc a vyrazit ráno na vrchol. Všechno šlo podle plánu a i přes menší zpoždění jsem se mohl v 16:40 vydat na cestu.

Foto č.1: „A s tím se jako potáhne kdo?!“ (44 kg bagančat čeká na svou příležitost)

Foto č.2: Maminčina odjezdová goodbye fotka (opilecký mód aktivován…)

Kamzíku, hleď si svýho!

„Sakra frajere, tohle bude ještě slušné péčko, než vylezeš nahoru…“ honí se mi hlavou při pohledu na prudce stoupající krajinu. Jakmile na konci ulice Route des Gens spatříte tento směrovník, jste na správné stopě. Od této chvíle stačí sledovat turistickou značku na Col du Mont Lachat (2077 m) a po nějakých 2 – 2,5 h dojdete do samotného sedla, které lemuje zubačka lanovky. Pokud budete stoupat ve skupině nebo sami, tak si připravte sakra dobré téma na pokec / přemýšlení nebo doporučuju pořádně oroštovat iPod. Já jsem se v těchto úvodních sto padesáti tisících serpentinách natolik nudil, že jsem zhruba třetinu kopce vyklusal a i tak mi těchto 90´ přišlo stejně nechutných, jako pozorovat Paroubkovu bradavici. Ze sedla máte buď možnost využít lanovky a nechat se na Le Nid d´Aigle vyvézt nebo dupat 1,4 km (300 m převýšení) podél zubačky pěšky. Lanovka jezdí sice pomalu, je dobře slyšet a průvodčí jsou na turisty zvyklí, ale i přes to musí být člověk ostražitý. Jediné kritické místo se nachází kousek před cílovou stanicí, kde se musí kvůli tunelu odbočit z kolejí a využít boční pěšinky. Jo a bacha na kamzíky, někteří rozhodně nevypadli moc přátelsky a bylo by trochu hloupé, nechat se jimi shodit ze srázu! :) Tuhle první část výstupu s popisem trasy můžete shlédnout zde.

Jestli to zkusíš, jdi za tím naplno

Od této chvíle je trasa na chalupu Tete Rousse, kde hodlám přespat, značená červenými šipkami. Pokud jsem měl do tohoto okamžiku oblačné počasí a chvílemi jsem byl v mracích, tak najednou suprovka. Co suprovka… Dokonalost! Potkávám další stádo kamzíků a kochám se přírodou. Pomalu ale jistě se mi začíná otevírat pohled na monumentální masiv Mont Blancu a jelikož je naprosté bezvětří, zastavuji se snad každou chvíli a čučím jak bacil na lékárnu. „Tohle prostě nemá chybu!“ říkám si nahlas a pozoruji bílou peřinu mraků pode mnou. Pokud bych měl vybrat nejhezčí chvíli z celého výstupu, tak volím právě tuhle. Nedá se slovy popsat, jaký pocit euforie jsem cestou na Tete Rousse prožíval. Nevzpomínám si, kdy jsem se cítil tak šťastně a naprosto hodil za hlavu všechny starosti. Něco v tu chvíli viselo ve vzduchu a naprosto mě to paralyzovalo. Teď už naprosto chápu větu, že horolezectví je nejvyšší forma útěku z reality života. Z dálky vidím proslule zasněžené Účko, za jehož pravým koncem se ukrývá má dnešní cílová stanice. Teď už nikam nepospíchám a za soumraku (kolem 20:30) přicházím k chalupě, vedle které hodlám ve stanu přespat. Internetem se šíří celá řada polopravd o tom, jestli se na Mont Blancu může stanovat. Ano může, ale pouze u chalupy Tete Rousse. Jakákoliv jiná místa jsou zakázaná a můžete platit vysoce tučnou pokutu. Jelikož mi jeden můj kamarád tvrdil, že se nesmí ani u Tete Rousse, tak jsem byl připraven postavit stan až za tmy a ráno brzo vstát. Tím by se případná šance na pokutu výrazně snížila…

Jenomže při příchodu k chalupě na mě už z dáli štěkal pes, který byl uvázaný u chaty a ihned na to vystoupil z budovy hlavní guide, který se snažil udržet přehled o všech lezeckých ovečkách. „What are you doing here?!“ ozval se nesympatický hlas. „No, chci jít na Mont Blanc…“ odpovídám mu rozvážnou angličtinou. „Ne, já se tě neptám, co budeš dělat, ale co tu teď děláš!“ pokračovala postava v pro mě trochu útočném rozhovoru. „Chci tady přespat.“ odpovídám suše a hlavou se mi honí myšlenka, jestli se mám nebo nemám ptát na možnost přespání pod stanem a vystavovat se tak možnému nebezpečí pokuty. „OK, tak teda vyjdi nahoru po schodech, nech si na chodbě věci a potom přejdi doprava do hlavní místnosti.“ Tyhle instrukce jsem bral jako rozkaz a vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že jsem si dvěma nešikovně volenými větami zakoupil ubytování za €46. Takže když jsem borcovi u přepážky ukázal občanku, on si mě zapsal, řekl mi, že je už jenom místo v této místnosti na zemi a že teda jako „forty six“. Tak jsem se jen nechápavě na něj kouknul: „Forty six? Like what forty six?!“ Guide se na mě váhavě podíval a řekl: „Forty six euros, of course!“ Já se jen přihloupě usmívám a brblám si pod vouse: „Aha, tak to je slušná rejžovačka…“ Po dalších několika větách dostávám jasné instrukce o tom, že se mám zašít někam co nejdál, protože se tu bude brzo snídat. Všechna fakta beru na vědomí a po lehčí večeři si kolem 22:00 vybírám místo mezi dalšími horolezci a nastavuji si budíka na 2:30. Zavírám oči a cítím, jak mi ve spáncích pulzuje krev. Jen tak ze zvyku si přikládám prsty na krk a měřím si tep. 80 tepů / minutu?! To není zrovna málo. Vždyť mi letos u sporťáka naměřili klidovku 37. Hlava mě naštěstí nebolí a nepřipouštím si fakt, že bych měl náběh na výškovou nemoc. Proč taky. Vždyť jsem se po dobu 5 dní aklimatizoval ve výšce mezi 2000 – 3000 m a teď přespávám ve 3200 m. Asi nervozita…

Svět patří těm, co se neposerou

Vrzavé otevření dveří, několik kroků a prudká rána do očí způsobená nepřátelským svitem žárovky. Jsou přesně 2:00 hodiny ráno a snídaně na Tete Rousse právě začíná. „Kurva, vždyť já jsem se vůbec nevyspal!“ honí se mi hlavou a rukama si masíruji svou napuchlou tvář. Opravdu jsem se jen 4 hodiny převaloval a přestože jsem se myšlenkami uchyloval na jiné věci než na samotný výstup, tak jsem prostě nezabral. Navíc jsem opravdu nepočítal s tím, že se ti pošuci začnou připravovat tak nečekaně brzo, protože podle mých výpočtů stačilo bohatě vyjít ve 3:00. Rozespale si balím věci, domlouvám se s místním personálem ohledně úschovy věcí na spaní a zjišťuji, že jediný zdroj vody je vody balená dovezená vrtulníkem. „€ 5,20 za litry vody?!“ to je vážně výsměch. Mít víc času, tak bych si raději nechal roztát sníh kousek od chalupy… Ve 2:40 vycházím do neznáma. Několik desítek lidí už se na svou pouť za vrcholem vydalo a naskýtá se mi pohled na houf čelovek přede mnou. Letmo políbím svého talismana pro štěstí a začínám pomalu stoupat zesněženým kopcem za ostatními. Všímám si, že většina horolezců už má od chalupy na sobě mačky a to mě překvapuje. Z vyprávění a z průvodců jsem věděl, že se mačky nazouvají až v poslední části výstupu, (za chalupou Gouter) kde se kráčí po ledovci. „Asi nakydalo víc sněhu,“ říkám si sám pro sebe a po několika uklouznutích se raději zastavuji a oblíkám si mačky také. Jakmile jsem zpátky na nohou, tak se zakecávám s jednou švédskou trojicí (2 kluci + 1 holka = švédská trojka) a domlouvám se s nimi na společném výstupu. Oni s tím souhlasí a po necelém kilometru přicházíme k nejobávanějšímu místu výšlapu, Velkému Kuloáru. Místo, kde každoročně umírají desítky lidí vinou pádů kamenů, je v noci nečinné. Aktivní a tedy i nebezpečné se stává až za denního světla, jakmile paprsky slunce dopadají na led, ve kterém jsou uloženy kameny všech velikostí. Když se ta má švédská trojička ve 100 m dlouhém kuloáru několikrát zastaví, začíná mi docházet, že jsem si vybral špatné (sebevražedné) koně. Při první příležitosti je tedy předbíhám a výmluvným gestem rozvazuji naši krátkou spolupráci. Dalších 2,5 h
lezu po menších skalkách a balvanech sám nebo se v těžších úsecích k někomu přidávám. Neustále jsem v obklopení několika párů čelovek a člověk by musel být naprostý hlupák, aby se vydal do místa, kam by neměl. Cesta přede mnou je perfektně šlápnutá a největší nebezpečí tkví v tom, že někdo nade mnou skopne kámen. Okolní křížky jasně dokazují, že si i na tomto místě lidé dávají rande se slečnou zubatou. Po 2 hodinách tupého lezení se dostávám do exponované via ferraty, kde ocelové lano dodává slabou útěchu bezpečí. Pár desítek minut na to vylézám u menší meteo stanice a po 100 m dlouhém sněžném přechodu vidím před sebou ultra mega moderní chalupu Gouter (3800 m n.m.). Zalézám do jejích útrob a dávám si tu více než hodinovou přestávku. Podle předpovědi počasí má být celý den krásně a jelikož jsem zde vystoupal poměrně svižně, tak nemám kam spěchat a ušetřený čas věnuji vydatné snídani před závěrečnou fází výstupu.

Dneska by to šlo!

Je chvíli po šesté hodině a já s východem slunce vycházím ze svého luxusního útočiště. Na poslední části trasy dlouhé 4,4 km musím nastoupat 1000 m převýšení a stačí mi jediný pohled na krajinu přede mnou a je mi jasné, jak bude zbytek výšlapu probíhat. Zapomeňte na nebezpečné skalní srázy a podobné blbosti. Nacházíte se v zemi sněhu a ledu, kde největší nebezpečí tkví v ledovcových trhlinách a případném pádu přes hranu ledovce. Tahle část výstupu se nedá přesně popsat, protože se snažný reliéf každou chvíli mění a vy jen tupě kličkujete po pěšinkách vzhůru. Vzhledem k tomu, že se v závislosti na množství sněhu volí jiná stopa trasy (jednou o 5 m blíž, 14 dní na to o 20 m dál), tak nedoporučuji používat slepě GPS navigaci s trasou, kterou někdo před pár měsíci šel. Je dobré si pustit GPS a zaznamenávat si trasu sám pro sebe na cestu zpět, protože se v případě bouře budete snažit najít původní pěšinku. Cestičky vyšlapané od mravenečků před vámi vypadají důvěryhodně a hlavně máte záruku, že nezahučíte do bílého hrobu. „Do hajzlu, to je teda šlichta!“ nadávám nahlas a skoro si při prudkém koukání vzhůru vyklubuji krk. Úsměvné je, že se v tomto úseku musím zastavovat každých 40 – 50 m. Nelapám sice po dechu, ale mám hodně vysoké tepy a prudké stoupání způsobuje při každém kroku nepříjemnou bolest lýtek. Když se po hodince a dostanete na první kopec, jásáte radostí a máte pocit, že vás nic nemůže zlomit. To ovšem ještě netušíte, co vás čeká za horizontem. Protože jakmile se dostanete o kousek dál, tak vás čeká krátký sestup do sedla a další brutální stojka nahoru. Tahle situace se několikrát opakuje a nakonec se začínáte zastavovat nejen z důvodu bolesti končetin, ale také z pocitu znechucení. Horolezení je z velké části o sebezapření a nutnosti si vsugerovat, že to nahoře bude stát opravdu za to. Kolem 8:00 přicházím k poslední plechové boudě. Nouzovému bivaku, který má sloužit jako útočiště ve chvílích, kde se tady nahoře perou všechny čerti.
Když jsem vešel dovnitř, tak jsem se skoro poblil. Takovej smrad a bordel jsem neviděl snad ani u Kamendy v pokoji! Člověk plave v nevelké místnosti několika centimetrů tlustou vrstvou odpadků a nemůže uvěřit tomu, že má tohle na svědomí člověk. Pořád mi vrtalo hlavou, jak můžou tyhle horolezecké hyeny (které v reálu nejsou vlastně horolezci) nechávat po sobě takové množství odpadků. Neskutečný… Se slovy: „Nesnáším lidi!“ jsem se po krátké přestávce vrátil zpátky do práce a začal stoupat na již opravdu poslední vrcholek. Počasí bylo pořád ideální a mě ani ve snu nenapadlo, že se jedná o klid před bouří. 200 výškových metrů pod vrcholem pozoruji, že z pravé strany přichází drobný mrak. Žádná šedá potvora, ale spíš bílá myška. Vlk v rouše beránčím. Po několika desítkách minut každou chvíli koukám na hodinky, v jaké se nacházím výšce a za jak dlouho bych mohl bouchat šampáňo. Když jde proti mně skupinka 4 postav, okamžitě se té první ptám, jak je to ještě daleko. „Je to asi 50 m za námi, už tam skoro jsi. Ale počasí se začíná dost kazit, tak si pospěš!“ odvětila mi drobná postava s omotaným lanem kolem těla. Přidávám tedy do kroku a skutečně. Po několika metrech se kopec mění v rovinku a až teprve v momentě, kdy se sníh svažuje na druhou stranu usuzuji, že stojím na střeše Evropy. Dokázal jsem to!
Koukám na hodinky s výškoměrem a vytahuji kameru. Tuhle situaci jsem si v hlavě přehrával snad tisíckrát a nemůžu uvěřit, že se mi to opravdu povedlo. Zapínám kameru a při prvních slovech se za mými zády začíná rozprostírat peklo. Jakmile si uvědomuji vážnost situace, tak jen plácnu pár tupě nesrozumitelných vět, natočím si hodinky s výškou a mažu zpátky dolů. Začínám dostávat větrné facky a pichlavé sněhové vločky začínají bombardovat můj nadšený obličej.

Klidné moře nedělá dobré námořníky

„Sakra, tak tohle je přesně ta nejpodělanější situace, která mě mohla potkat! Musím rychle dojít tu skupinku lidí, kterou jsem před chvílí potkal. Hlavně drž prdel u zdi a maximálně se soustřeď na každý krok!“ V mozku se mi rozsvítil alarm hlásící, že tady končí všechna sranda. Doslova během několika vteřin se celý kopec změnil v bílé šílenství. Začínám si uvědomovat, že pokud skupinku před sebou během několika následujících okamžiků nedoženu, tak klidně můžu zemřít. Buď se do mě opře vítr takovou rychlostí, že mě sfoukne dolů nebo ztratím správný směr a zřítím se ze srázu. Snažím se zachovat chladnou hlavu a nepřipouštět si vážnost situace. V hlavě si opakuji horolezecké poučky, které mi radí, jak se v podobném případě nejlépe zachovat. Najednou před sebou spatřím obrysy čtyř na sebe navázaných postav. Jedná se o skupinu lidí, které jsem potkal těsně pod vrcholem a okamžitě se obracím na jejich guida s prosbou, jestli se na ně nemůžu také navázat. Borec se na mě otočí, mávne rukama, usměje se a bez jediného slova pokračuje dál. „Cože?! To si snad dělá prdel, ne? O co tomu dementovi jde?“ zůstávám nevěřícně stát a připadám si jako malé děcko, kterému spadly hračky do kanálu. Jsem si totiž vědom, že je povinností každého horského vůdce a průvodce, aby v nebezpečných chvílích pomohl ostatním lezcům (nejen klientům). Mám pochopení pro to, že neví, jak moc zdatný lezec jsem a že nechce ohrozit zdraví svých oveček. Ale že mi neřekne jediné slovo a jde dál? Idiot… Přitom se evidentně jednalo o horského vůdce a měl kolem sebe omotané lano navíc. „No nic, půjdu v jejich těsném závěsu a snad to bude na cajk…“ Všechno kolem nás hučelo. Do našich zmrzlých tváří narážely každou vteřinou desítky ostrých vloček doprovázených hlukem větru, což ve skutečnosti sám o sobě žádný hluk není. Vzniká totiž až třením vzdušných proudů o nos a uši a teprve pak se vtírá a proráží si cestu do mozku, který ho vyhodnotí jako hluk. Už vím, co znamená bílá slepota. Přestávám rozpoznávat, kde se nachází hrana hřebene a kde už je nekonečný sráz. Vidím před sebou jen několik postav a všude okolo bílo. S každým výdechem horkého vzduchu mi zamrzají brýle. Mám na sobě špičkové Oakleye za 3500,- a stejně jsou mi k ničemu, protože jejich skla pokrývá souvislá vrstva ledu. Pokaždé, když je sundám, abych je očistil, tak mi zamrzne i ta vnitřní část skel. Nakonec svůj leštitelský souboj vzdávám a brýle si nasazuji jen tak na půl na obočí. Každou vteřinu dostávám do očí nepříjemnou sněhovou sprchu a mám pocit, že za chvíli musím oslepnout. Počasí je natolik špatné, že na 10 m sotva vidíte obrys postavy a v případě, že šel někdo 50 m před námi, tak jeho stopy byly zaváté. Pochodujeme po metr širokem hřebínku, uprostřed kterého je pěšinka a po obou dvou stranách sněžné srázy. Z ničeho nic se do slečny přede mnou opírá silný nárazový vítr. Já si pro jistotu rovnou sedám na zadek, ale ona lehce zaškobrtne a během vteřiny letí přes hranu… „Ty voe, ta je mrtvá!“ proletí mi okamžitě hlavou. Přes silnou vánici slyším jen slabý výkřik a sleduji, jak lezkyně sebou strhává i svého kamaráda, který ji neslyšel a nebyl na takovou sílu připraven. Teprve až třetí postava reaguje na vzniklé nebezpečí, zasekává cepín a padá k zemi. Guide se okamžitě taktéž otáčí, zasekávám svou zbraň, omotává kolem ni lano a pomalu vytahuje své vystrašená káčátka. Žena ve středních letech je naprosto neovladatelná a křičí na svého zachránce, že chce vrtulník. Guide se ji snaží uklidnit a vysvětlit, že za těchto podmínek to je nereálné. Já celou situaci pozoruji z povzdálí. Jako jediný člověk z pěti členné skupiny nejsem na nikoho navázán a vzhledem k obrovskému hluku způsobeného vichřicí by si zřejmě nikdo nevšimnul, že letím ze srázu dolů. V tuhle chvíli mě opravdu napadla myšlenka, že si na mě zubatá brousí kosu. Nikdy v životě jsem se nebál tak moc, jako v tomto okamžiku. Dávám si sám sobě facku a uvědomuju si tři základní věci, které mě udrží v bezpečí. 1. být maximálně ostražitý vůči větru, držet těžiště co nejníž k zemi a okamžitě přenést svou váhu podle směru odkud fouká; 2. za žádnou cenu neztratit skupinku s guidem přede mnou a držet se v jejich stopách 3. vždy si nejdříve zapíchnout cepín držadlem do sněhu a pak si opatrně vyšlápnout dvě „plošinky“ na boty s mačkama. Tímto stylem jsem šel zhruba hodinu a měl žaludek až v krku. Jakmile jsme se dostali do plošší části, potkali jsme skupinku dvou lidí – otce a syna, kteří se k nám přidali. Mysleli si, že je horský vůdce dostane do bezpečí. Bohužel byl opak pravdu a když jsme skoro hodinu bloudili cestou necestou, tak jsme se proti guidovi ohradili a řekli jsme, že je v takovém špatném počasí najít nouzový bivak, který musí být nedaleko. Ostřílený drsňák nám dal za pravdu a chvíli na to jdeme zase opačným směrem. Po 20 minutách začínám mít pocit, že se stáčíme někam do háje. Stejně negativní pocit má víc členů naší grupy a když se po chvíli potkáváme s další skupinkou horolezců, tážeme se je na cestu. Dvojice nám s úsměvem radí a říká, že pokud chceme jít s nimi zpět na Gouter, tak že se klidně můžeme přidat. Mají prý špičkovou GPS navigaci a prý přesně ví, kde se nacházíme. Jejich nabídku tedy přijímáme a po více než hodině chůze (a postupnému nalézání dalších a dalších skupin lezců) přicházíme k vysněné chalupě. „Z toho nejhoršího jsem snad venku! Nebo ještě ne….?“

Frajere, něco ti uletělo

Když jsme se konečně vypotáceli ze sněžného pekla a doklopýtali do horské chaty, ostatní horolezci se tvářili, jako bychom přišli z říše mrtvých. Sundal jsem si své promočené rukavice, dal si na chvíli oraz a bavil jsem se s ostatními o výstupu. Hlavním tématem byla nečekaná změna počasí. Všichni jsme tím byli naprosto zaskočeni, protože ráno hlásili perfektní podmínky a kdybychom věděli, co nás čeká, tak se nikam nevydáváme. Pouštím se do debaty s jedním kolegou sedícím vedle mě. Táže se mě, jestli mám v plánu sejít k Tete Rousse. Já mu na to přikyvuji hlavou a domlouváme se, že se přidám k jejich tříčlenné skupině na sestup dolů. Musím ještě dnes sejít co nejníž. Předpověď na další dva dny má být skutečně na pytel a jelikož jsou 2 hodiny odpoledne, tak to s tím sestupem nevidím až tak nereálně. Musím se dostat k „tetičce Róze“ už jen kvůli Víťovi s Kobříkem, ať o mě nemají strach. Pár minut na to scházím s dalšími třemi lezci úvodní ferratu. Jedná se o kluky z Polska a já si postupně začínám uvědomovat, že je skutečně moudré vyhýbat se všemu, co vzniklo v zemi nečokoládových čokolád a (ne)chutné posypové soli. Po půl hodince lezení se mě táže jeden z parťáků na to, jestli vím, jak se používá lano. „Koupili jsme si nové 40 m lano, ale nikdo z nás neví, jak se na něj uvázat, takže jsme ho ještě nepoužili. Ty víš, jak se používá?“ S touhle hláškou mi kluci polský vyrazili dech. „Hele Lolku, já sice vím jak se na lano navázat, ale pokud se s ním neumíte manipulovat, tak je to spíš pro vás nebezpečné…“ „Aha… to jsme nevěděli. Ono totiž tady Pavlovi není moc dobře. Má vejškovou nemoc, několikrát zvracel a měl cestou na vrchol i vidiny. Tak se o něj tak trochu bojíme a nechceme, aby spadnul.“ říká mi frajer v oranžové přilbě a rukou ukazuje na svého spolulezce. „Tys měl cestou nahoru vidiny? A co si jako viděl?“ ptám se nejistě stojícího mužíčka. „Viděl jsem, jak kolem mě stojí lidi v plavkách a tleskají mi.“ Oznamuje vyčerpaná postava. „To sis právě vymyslel, ne?“ prskám smíchy a dodávám: „Jak je tohle možný? Copak jste se neaklimatizovali?!“ „My jsme byli ještě předevčírem doma v Polsku. Včera jsme sem přijeli a dnes večer chceme pokračovat do Itálie k moři…“ říká lámanou angličtinou provinile se tvářící osoba. Tak tahle věta mě značně vykolejila a udělal jsem si dokonalý obrázek o tom, jaký paka „mám na starosti“.


Cesta je místy namrzlá a zasněžená. Nicméně občas potkáváme lidi jdoucí naším nebo protějším směrem, takže se není kam zatoulat. Jdu jako první a neustále vybírám nejlépe schůdné cestičky. Sice je všude kolem nás mlha, ale cesta není až tak nebezpečná, jak jsem očekával. Asi v polovině sestupu z Gouteru na Tete Rousse slyším výkřik: „Go right, go right! Falling bag!!“. Asi vteřinu na to mi 10 m od hlavy proletí jeden polský spacák a já jen bezmocně sleduji, jak se exponenciálně zvyšuje doba délky letu a zmenšuje se počet nárazů do země. Když jsem letící projektil spatřil naposledy, přeskočil obloučkem vzdálenost více než 40 m a skončil někde v ledovcovém údolí. „To už si ty dementi fakt dělají prdel, ne?!“ otáčím se nahoru a křičím nadávky na své polské pijavice. Když se po chvíli ke mně dostane jeden ze spolulezců, zeptá se mě, jestli nevím, kde ten spacák skončil. „Ty voe, je asi tak 3 km pod námi v Chomonix, ty pako jedno! Vždyť mě to mohlo strhnout sebou!“ křičím na něj a jasně mu dávám najevo, že jich mám plné zuby.

Typická ukázka blba lezoucího na Mont Blanc… :)

Zbytek sestupu už naštěstí není tak dramatický a dokonce i obávaný Grand Culoar je při takhle zataženém počasí v pohodě. Jakmile se dostávám ve zdraví i přes něj, začínají mi Poláci líbat ruce a samou radostí rozdávat své zásoby jídla. Pár minut na to přicházíme na chalupu Tete Rousse. Až teprve tady si uvědomuji, že za své zdraví můžu děkovat nějaké vyšší moci. Po několika psychicky vypjatých hodinách se dostávám do bezpečí a v tu ránu ze mě všechno padá. Sedím na lavičce, pročítám si tucet sms od lidí, kteří mi drželi palce a dostavují se slzy dojetí. „Kdyby kdokoliv z vás tušil, jakou kliku jsem dneska měl…“ kroutím nonšalantně hlavou a telefonuji klukům.

Zmoklej, smradlavej… ale celej!

Po drobné taškařici se ztracenou kamerou se vydávám vstříc 11 km dlouhému sestupu zpět do Les Houches. Klesání probíhá naštěstí svižně a podle plánu. Sice se do mě občas opře nečekaný poryv větru, ale už se nacházím v relativním bezpečí a až na několik setkání s nepříjemně vyhlížejícími kamzíky probíhá vše bez problému. Jelikož je cesta neskutečně ubíjející, tak se zabavuji hrou: „které chodidlo nasbírá víc puchýřů“. Po 1,5 h chůze a občasného klusu se dostávám do sedla Col du Mont Lachat a po dalších 75´ do místa včerejšího výsadku, do vesnice Les Houches. Už z dáli slyším Kobříka, jak mě vyvolává z potemnělého lesa a jakmile zahlídne mou čelovku, začne křičet radostí. Já jsem taky vysmátej jak lečo a podáváme si s klukama ruce. „Tentokrát to bylo opravdu o fous a bylo to dost o hubu…“ dodávám se sklopenou hlavou. Je 21:20 a za poslední půlden jsem sklesal 4000 výškových metrů. Mám pocit, že mě přišel navštívit Pinocchio a vyměnili jsme si navzájem kolena. Také se cítím jako Milošův dvakrát zrecyklovaný tabák a snad tak i smrdím. Ale vem to čert, hlavně že žiju!

Trocha čísel

Až teprve teď při psaní těchto řádků si uvědomuji jednu celkem klíčovou věc, ve které byl výstup extrémní. První den výšlapu jsem při dopoledním tréninku naběhal 29 km, vystoupal 2400 m a i s občasnými pauzami nám lauf zabral cca 5 hodin. Jakmile jsem doběhnul do campu, tak jsem prakticky ihned začal balit batoh a pár hodin na to jsem vyrážel vstříc chalupě Tete Rousse, kam jsem dorazil kolem ve 20:30. Převýšení odpoledního výšlapu / klusu bylo více než 2200 m, měřilo 11 km a já ho s plným batohem (kompletní výbava na lezení, spacákem, karimatkou a stanem) sfouknul během necelých 4 hodin. Po pěti dnech tvrdého tréninku, kdy jsme v průměru naběhali 25 km (↑2000 m) jsem měl tedy pár hodin před výstupem v nohou 4600 m převýšení, necelý maratonský závod a 9 hodin běžecko – chodecké aktivity. Když jsem kolem 22:00 h ve výšce 3200 m ulehal do spacáku, tak mě ani nenapadlo, že po 4 hodinkách převalování budu následujících 19 hodin na nohou a dám si oddych až ve 21:30 dalšího dne. Prostě a jednoduše jsem za oba dva dny nachodil / naběhal 61 km, (6200 m převýšení) s batůžkem či krosnou na zádech a dohromady to dalo 28 h aktivit s minimem spánku.

Tohle doma nezkoušejte

Tímto bych chtěl upozornit, aby se rozhodně nikdo nepokoušel o stejný harmonogram jako já. Vzhledem k tomu, že se několik měsíců připravuji na ultra běžecké závody, tak jsem se nacházel v perfektní kondici a neměl jsem s přicházející únavou problém. Ovšem pro většinu netrénovaných lidí může být podobný plán sebevraždou a já nechci být ten, který to těmito řádky nastartuje. Lezení po horách není jen o počasí a přírodě, ale především o sebepoznání a dobré sebereflexi. Pokud nevíte perfektně, jak je vaše tělo na obdobný výstup připravené, tak se rozhodně do (sólo) výstupu nepouštějte. Rozhodně nechci, aby vás tento článek odradil od vysokohorské turistiky. To vůbec ne. Miluju hory, láká mě jejich zdolávání a určitě se budu snažit na pár dalších zajímavých vrcholů podívat. Chci tu vypíchnout jednu důležitou věc. Absolutně nikdy nepodceňujte počasí a svou intuici. Někdy totiž stačí opravdu málo a i když budete ve společnosti sebelepších guidů, tak vás to stejně může stát život. Všem lidem bych svým způsobem přál, aby si prožili něco podobného. Získal jsem díky tomu obrovskou pokoru a svým způsobem přehodnotil žebříček hodnot. Beze srandy jsem zestárnul tak o 5 let.

Zážitek nemusí být pozitivní, ale intenzivní.

Po návratu do ČR jsem první noc spal u tety v Plzni a druhou doma v Sokolově. V těchto prostředích se nenacházím příliš často a jsem navyklý na jinou postel, resp. deku. Obě dvě noci po sobě jsem se pod (na můj vkus) těžkou dekou probudil hrůzou, že ležím zavalen ve sněhové lavině a chvíli mi trvalo, než jsem se probral a uvědomil si, že jsem v bezpečí. Stejně tak víkendové spaní ve stanu, který jsem sebou při výstupu táhnul a ve kterém jsem původně plánoval spát. Jakmile jsem se ve stanu v průběhu noci probudil, tak jsem byl lehce šokován myšlenkou, že se nacházím u chalupy Tete Rousse a čeká mě výstup na vrchol.
Troufalost? Možná. Nerozvážnost? Rozhodně ne. V klíčových situacích jsem si vždy dokázal uvědomit, v jaké kaši se nacházím a jak na to reagovat. Nepřipravenost? Svým způsobem ano. Do takových hor se ani za dobrého počasí nemá člověk vydávat sám. Je úplně jedno, jestli jsem většinu času trávil s nějakou skupinkou nebo osamocen. Byl jsem hlupák, že jsem to riskoval… Sice se dva až tři navázaní lezci dokážou strhnout navzájem, ale pořád je dobré vědět, že je s vámi někdo, komu nejste lhostejní a kdo vám může ihned pomoci například při vyhozeném kotníku. Špatná předpověď překvapila nejenom mě, ale další desítky lidí v čele s několika horskými vůdci. Na takovou vichřici jsem rozhodně nebyl připraven jak z hlediska oblečení, tak i zkušeností. Nikdy jsem nezažil tak rychlou změnu počasí jako teď a na samotný výstup nebudu vzpomínat v dobrém. Nicméně mi celý výlet na Mont Blanc dodal neuvěřitelné množství zkušeností a především obrovský respekt k přírodě. Kdybych věděl, že mě čeká něco podobného, tak se na vrchol v žádném případě nevydávám. Snad jsem si i podobnej políček zasloužil…
Kdysi jsem zaslechl jakýsi vtip o rybáři, který na otázku co chce splnit od kouzelné ryby, odpověděl, že by chtěl žít až do smrti. Ono to zas až tak směšné není, zamyslíme-li se. Je opravdu důležité ŽÍT až do smrti! Někteří lidé totiž neumí ŽÍT už spoustu let před smrtí. Tohle je asi ten pravý důvod, proč chci i nadále podnikat podobné akce. Jen s o fous lepším počasím… :)

PS: nikde jsem naštěstí nezaznamenal, že by ona vichřice zabila nějakého člověka. Nicméně týden před mým výstupem zemřelo v masivu Mont Blancu (na hoře Aiguille d’Argentiere) 5 horolezců a všeobecně se o letošním létě v Alpách hovořilo jako o nejhorším za posledních 25 let.

PPS: Jen pro všeobecnou informaci. Minulou zimu jsem absolvoval lavinovej kurz (jak poznat potenciálně nebezpečný terén, první pomoc, práce s mačkama, cepínem apod.). Dokážu vytáhnout šestkovou cestu (na Blancu II., max III. dle UIAA) a o desítkách absolvovaných ferratách nemluvím (u Mont Blancu irelevantní – je to choďák).
Takže opravdu nejsem úplně nezkušenej idiot, kterej si potřebuje dokázat, že někam za každou cenu vyleze a bral to jako „výhru“. Při samotném výstupu jsem se zachoval jak nejlépe jsem mohl a každej, kdo lezl na Mont Blanc ví, že tam nikdy nejste úplně samotní (nikdo v dohledu). Při rychlé změně počasí se dá zemřít i na Sněžce…

Google earth soubor
Odkazy na použité mapy
Část záznamu z GPS hodinek (než se mi vybila baterie)

Makedonie 2013

Trailer na video z prázdninového tripu po Balkánském poloostrově, kde jsem cestoval společně s Milanem Šplichalem a dalšími 4 slovenskými kamarády…

Na kompletním videu momentálně pracuji. Bohužel vzhledem k tomu, že k němu nahrávám zvukové vyprávění a výsledné dokument bude dlouhý více jak hodinu, tak jde o práci na několik týdnů.

Norsko 2013

Krátké video z prázdninového výletu do Norska společně s Víťou Braveným a Tomášem Kořínkem. Kristiansand – Evje – Hovden – Beito – Rondane – Jotunheim – Geiranger – Hardangervidda – Preikostolen – Mandal – Kristiansand

„Tradiční“ vrcholové video společně s Víťou na vrcholu hory Rondslottet – třetí nejvyšší hory Norska.