Singapur, město možností

Singapur. Po včerejším ultramaratonu mám z nohou vánočku. Jenom pocukrovat. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy kvalitně prospal a díky časovému posunu se začínám ztrácet, jestli je vlastně ráno, den nebo večer. Dvě a půl hodiny po půlnoci nacházím útočiště v jednom z letištních terminálů, kde si ustélám za obrovským květináčem zobrazující odkaz na Nový čínský rok. Nadlidský model kohouta mi pomáhá vytvořit bezpečné mimikry a přenést se na pár hodin do říše snů. Slastný spánek! Konečně.

16-2-17_sin8

Read More

#2. výzva – Thajsko. Welcome to the jungle!

Další smečka čoklů na obzoru! Kde je nějakej šutr?! „Ná, nažer se ty potvoro!“ hulákám na pětici zdivočelých psů, kteří se rozhodli bránit veřejnou cestu uprostřed džungle. Mám už plné zuby neustálého strachu o své bezpečí. Před hodinou a půl jsem musel kvůli trojici hafanů přeskakovat něčí plot a pár minut na to jsem se zastavil několik centimetrů od pavoučí sítě, ve které se pohupovala žlutá potvora o velikosti talíře. A navíc to šílené vedro a vlhkost! Ty kráso, to byl zase nápad přeletět z vymrazené Evropy přímo do thajského pekla! Nebo snad ráje?

1-2-_th

Read More

#1. výzva – Maďarsko. Když musíš, tak musíš!

Když mi byly 4 roky, zemřel mi můj dědeček. V paměti mi utkvěl jako milý pán s hlubokým hlasem, jenž mi jednoho krásného dne daroval angličáka. Odjakživa mě mrzelo, že jsem neměl tu čest ho více poznat a udělalo mi radost, když mi babička dala nahlédnout do jeho cestovatelských deníků.
Jedná se o několik tlustých bloků obsahující kreslené mapy, fotografie a ručně psané zápisky dokumentující dovolené mých prarodičů. V touze za poznáním charakteru mého dědečka jsem strávil hodiny a hodiny pročítáním deníků obsahujících záznamy nejen o lásce k cestování, ale také o boji s rakovinou, které nakonec podlehl. Vzpomínám si, jak se mi na tom všem nejvíce líbila upřímnost a lehkost, s níž uměl vše pečlivě popsat. Řekl jsem si, že pokud jednou budu cestovat, tak chci také psát tak bezprostředně a autenticky, jako on.

15-1-17_mad

Read More

#1. výzva – Ukrajina, aneb silvestrovské výletování po Karpatech

Jsem kus idiota! Víte, jakou rekvizitu je důležité mít s sebou, když vyrážíte na sněžnice? Ano, správně! Sněžnice. Takové ty velké yeti-ovské bačkory, které vám umožní pohodlnou chůzi po sněhové pokrývce. Samozřejmě já, jako pan průvodce jsem přesvědčen o něčem jiném, takže abych šel ostatním příkladem, žádné nemám. Bořím se po koule v hlubočáku a místo, abych ostatním prošlapával cestu, bojuji udýchaně sám se sebou a jsem rád, že vůbec povlávám na chvostu skupiny. Už dobrou hodinu pochodujeme po tmě a viditelnost je sotva na 15 metrů. Fouká studený vítr, teplota se nachází hluboko pod nulou a mám za úkol odnavigovat partu 11 lidí na místo, kde jsem v životě nebyl. Nervozitka stoupá, morálka mezi účastníky klesá a při každém zaznění dotazu: „Jak dlouho ještě půjdeme?“ kličkuji jak zajíc a snažím se nemyslet na to, že dnes bivakujeme v záhrabu na sněhu uprostřed rumunských hor.7-1-17_sn Read More

Jak na letenky – 1. díl

„Ty kráso! To si snad dělají srandu, ne? Takže 20 kg zavazadlo v kombinaci s letištními poplatky mě ve výsledku vyjdou dráž, než samotná letenka?! To je nějakej blbej fór, ne? A navíc jsem čekáním na tu „super levnou letenku“ strávil tolik času, kterého jsem mohl využít daleko efektivnějším způsobem, že se mi to ve výsledku stejně ani nevyplatí…“ Tak přesně tyhle pocity jsem měl při hledání ideální cesty do Austrálie, kam letím v druhé polovině ledna a rád bych se s vámi podělil o několik poznatků.
20-12-06_let Read More

2017 – 26 ultramaratonů na 6 kontinentech = Ultra 26

Hledím na prošedivělou hřívu Reinholda Messnera (pro mě největšího horolezce všech dob) a hltám každé jeho slovíčko. Mluví o svém životě, který je velice úzce spojený s horami a z jeho projevu je znát, že opravdu dělá to co ho baví. Poslouchat člověka, který se svým partnerem Peterem Habelerem jako první vylezl na Everest bez použití kyslíkového přístroje je velice inspirativní a není divu, že odcházím z přednášky s chutí posouvat hranici lidských možností. Pokud ne tu světovou, tak alespoň tu svou vlastní. Utěšuji se myšlenkou, že to není jen chvilkové pobláznění a že neskončím nenaplněnými touhami, jako miliony dalších lidí, kteří si cokoliv nalhávají. Příští rok bude totiž pro mě tak trochu jiný. Pokusím se zrealizovat projekt, který nemá obdoby…
9-12-06-u26
Read More

Malá Fatra na sněhu

Bořím se po pás ve sněhu, zběsile máchám rukama a groteskně se snažím posunout alespoň o pár centimetrů kupředu. Půl metru čerstvého prašanu v kombinaci s 35° svahem není zrovna příjemná situace a neustále se otáčím, jestli to ještě moji parťáci nezabalili. Mám sice na nohou sněžnice, ale to prakticky nic neznamená, protože každým krokem deformuji sněhovou pěřinu stejně tak, jako když čepel nože prochází máslem. Koukám na hodinky a zjišťuji, že jsme za tři hodiny zdolali necelé dva kilometry. Masakr! Kdo by to byl řekl, že výšlap na Suchý bude připomínat výstup na osmitisícovku.
7-12-16-fatra Read More

Ultra-Trail du Mont-Blanc 2016, výstup na Gran Paradiso a na Mont Blanc

Tyler Hamilton si v úvodu Giro d´Italia 2002 zlomil kost v rameni a nejenom, že dojel celkově na druhém místě, ale také si přitom bolestí obrousil jedenáct zubů až na kost! A ty mi tady fňukáš nad tím, že běžíš šest hodin kolem masivu Mont Blancu a bolí tě z toho nožičky… Nebuď taková bačkora! Dej si na pár vteřin oraz, na chvíli si strč nohy do potoka a jakmile vylezeš ven, tak v tomhle seběhu do Šamonovic necháš duši! Nechceš přeci, aby sis zbytek života nadával za to, že jsi mohl na Ultra-Trail du Mont-Blancu zaběhnout životní výsledek a zastavil ses pár kilometrů před cílovou čárou!
23-11-_utmb-mat
Read More

Nepál – Dhaulagiri trek

Svaly na nohou mám zaplavené v laktátu a přes pálení na plicích necítím, že mám v krku jak v polepšovně. Nečekaný hluk mi ve vteřině svazuje nohy, zpomaluje zrychlený dech a nutí mě zvednout hlavu nad nedaleký skalní převis. S úžasem ve tváři sleduji, jak se trhá špička ledovcové věže a následně mizí ve vzduchoprázdnu. Je to poprvé, co vidím padat několikatunový serak a jsem rád, že se nacházím v relativním bezpečí… Když je řeč o bezpečí, tak pár kilometrů za mými vyflusanými plícemi upadá do bezvědomí jedna účastnice naší výpravy. Nezávislý pozorovatel by řekl, že běžím jako o život. Fór je v tom, že o ten život skutečně běžím. Nacházím se ve výšce 4600 m n.m. a s vypětím všech sil upaluji do Dhaulagiri Base Campu pro satelitní telefon. Náročnej den v práci!
14-11-_nepal-zapad
Read More

Šišišiši hůůůůů!

„Takže si jedna účastnice odskočila na záchod a pak už se nevrátila?! Haha… Tak to určitě!“ zubím se na celé kolo a ani na vteřinu nepochybuji o tom, že jsem se stal obětí Bajeříkového vtípku. Tři hodiny na to chodím po ztemnělém lese, hulákám z plných plic dívčí jméno a za občasného pískám na píšťalku kontroluji nervózně telefon. „Debilní čůrání! Kdyby lidé nemuseli chodit na záchod, ušetřilo by to tolik starostí!“

Frčím si takhle plně obsazeným Zelenáčem (zeleným devítimístným Mercedesem) po dálnici směr Budapešť, mám za autem připevněn čtyřmetrový vozík s motorovou drezínou, která mi pravděpodobně zajistí Darwinovu cenu a do ucha mi řve jeden z účastníků cikánskou hymnu. Mám otevřenou pusu od ucha k uchu a přemýšlím nad tím, jaká parta psychicky narušených jedinců se může připojit na akci s názvem „Na drezíně přes Maramureš“. Evidentně dost, protože jsme tuhle akci vymysleli sotva před měsícem a jsme v plném počtu.12-9-_drezina6 Read More