Jedny z mých prvních dětských vzpomínek mají své kořeny v Krušných horách, konkrétně v obci jménem Bublava, kde moji prarodiče postavili před více než 40 lety chalupu. Jako děcko jsem zde trávil skoro každý víkend a právě zde jsem začal projevovat svůj první zájem o sport. Se ségrou, bratrancem a sestřenicí jsme zde pravidelně hrávali hru „Na Čechy a na Němce“ (kombinace hry na babu a na schovávanou, to víte – Sudety :) ), naučil jsem se zde ve 3 letech lyžovat a také mi dědeček ukázal, jak pracovat se dřevem. Moc rád se zde vracím. Ostatně čím více člověk cestuje, tím intenzivněji si uvědomuje, jak že to tu máme u nás v české kotlině krásné… 
Kde začít? Tak třeba tímhle – po 4 letech jsem přetrhl svou účast (a také vítěznou šňůru v kategorii týmů) v závodu Hostýnská osma. Několik hodin před závodem jsem se vrátil z Norska a po 28 dnech průvodcování (a několikadenní cestě autem z Nordkappu) jsem měl všeho plné zuby. Potřeboval jsem na pár dní úplně vypnout, zavřít se do antisociální ulity a jen baštit zmrzlinu při čtení knížky. Konec roku (závěr projektu) je ještě daleko a pokud chci zůstat zdravý, musím podobné pauzy aplikovat častěji… :-) Jsem tedy teď na týden doma a jelikož jsem se nezúčastnil Hostýnské osmy, potřebuji jsem si nahradit domácí ultramaraton někde jinde. A tak si tedy říkám, že by bylo příjemné zaběhnout si českou výzvu právě v oblasti, kde jsem vyrůstal a prozkoumat, jak se to tam za těch 15 let změnilo. Takže beru klíčky od auta a vyrážím směr Bublava.
Jako malého špunta se mě babička s dědou báli pouštět daleko od chalupy. Takže ačkoliv znám v perimetru jednoho kilometru kde jaký kořen, vzdálenější lesy jsou mi naprosto neznámé a říkám si, že je nejvyšší čas to napravit. Po příjezdu na místo si uvědomuji, jak člověk roste a mění se mu rok od roku vzdálenosti. To co se vám před lety jevilo jako kilometr je teď sotva dvě stě metrů…
Úvodní kilometry jsou balzámem na duši. Z domova jsem vyjel ještě za tmy, takže mám možnost sledovat, jak se celý hvozd ospale probouzí k životu. Slunce pomalu vychází nad obzor a začínám si naplno uvědomovat, jak moc mi po těch výpravách do světa chybí český charakter lesa. Nabíhám na pohodovou vrstevnicovku lemovanou horským potůčkem a v duchu si libuji krásou místního prostředí. První dvě třetiny výběhu si opravdu užívám a v obci Jelení (komu se nelení, tomu se Jelení) zastavuji na dotankování energie. Bouchám do sebe Chimpanzee tyčku a jen si tak chvíli lebedím. Reklama na ticho! :-)
Musím se přiznat, že se mi po týdnu nic nedělání se od 30. kilometru začíná pomalu lámat chleba a postupně mě odchází všechno od pasu dolů. Chlípníci můžou zůstat klidní – skoro všechno :-) Naštěstí se nejedná o nic fatálního a zatuhlé nohy jen dávají najevo, že jim při výpravách (když jsem v roli průvodce a nemám čas sám na sebe) chybí systematický trénink, na který jsou z předchozích let zvyklé. Bolavé nohy však hravě přebíjí slunečné počasí a pohodová atmosféra ospalého venkova.
Na Krušných horách zbožňuji, jak jsou relativně málo navštěvované. Můžete běžet desítky kilometrů a kromě domorodců sbírající houby potkáte sem tam jen nějakého toho lesáka. Jinak klid, pohoda a občas vám překříží cestu nějaká ta srnka :-) Závěrečných 5 kilometrů je sice poněkud více na morál než jsem zvyklý. Odvařená lýtka v kombinaci s bolestí kolenního úponu sice nevěstí nic dobrého, ale na tahle bebíčka jsem už zvyklý a trudomyslnost zaháním hrstkou opičáckejch bonbónů. Přece si ten krásný den nebudeme kazit, ne? :-) Dobíhám nonšalantně do obce Stříbrná, kde s jazykem na vestě zdolávám poslední kopec v podobě sjezdovky a než si v duchu rekapituluji celý výlet, nacházím se už zpátky u chalupy a říkám si, že bych měl do Krušných jezdit častěji. Dobré to bylo a už se nemůžu dočkat výletu do masivu Mont Blancu!
