Když mi byly 4 roky, zemřel mi můj dědeček. V paměti mi utkvěl jako milý pán s hlubokým hlasem, jenž mi jednoho krásného dne daroval angličáka. Odjakživa mě mrzelo, že jsem neměl tu čest ho více poznat a udělalo mi radost, když mi babička dala nahlédnout do jeho cestovatelských deníků.
Jedná se o několik tlustých bloků obsahující kreslené mapy, fotografie a ručně psané zápisky dokumentující dovolené mých prarodičů. V touze za poznáním charakteru mého dědečka jsem strávil hodiny a hodiny pročítáním deníků obsahujících záznamy nejen o lásce k cestování, ale také o boji s rakovinou, které nakonec podlehl. Vzpomínám si, jak se mi na tom všem nejvíce líbila upřímnost a lehkost, s níž uměl vše pečlivě popsat. Řekl jsem si, že pokud jednou budu cestovat, tak chci také psát tak bezprostředně a autenticky, jako on.
„Dop*dele! Mám já tohle zapotřebí? Lopotit se sám po tmě městem, kde všichni mluví jako Tataři a ve kterém budu zítra pět hodin kličkovat mezi turisty?!“ nadávám v duchu na svou první výzvu a přitom přemýšlím, jak kulantně by o této situaci napsal do svého cestovatelského deníčku můj dědeček. „No jo, jenomže já nejsem můj dědeček a nehodlám se tu přetvařovat jen proto, abych vypadal mile,“ mumlám si pod vousy a opatrně kličkuji mezi břečkami sněhu. Je chvíli po osmé hodině večerní a s myšlenkou městského ultramrathonu pochoduji ulicemi Budapešti. Jsem zaskočen množstvím sněhu a mou rozladěnou náladu podtrhává fakt, že mi teče do bot… Ne, opravdu mi teče do bot. Nechtěl jsem se totiž pařit pět hodin v autobusu v zimních botech, takže jsem zvolil tenisky. Tenisky, které mám durch mokré a podkluzují při každém kontaktu s ledem. Po půlhodince chůze dorážím na ubytování, jenž jsem si domluvil přes airbnb.cz a sympatický hostitel mi dělá prohlídku mého nového hnízdečka. Za 350,- Kč/noc jsem se svým pokojíčkem nadmíru spokojen a jsem rád, že to mám do centra jen pár stovek metrů.
„Tudůdůů, tudůdůůů…“ otravný zvuk budíku ukončuje můj poklidný spánek a během vteřiny si uvědomuji, co mám dnes na programu. „No kámo, nechci tě zbytečně dostávat pod tlak. Nicméně si nemůžeš dovolit podobný nezdar jako na Ukrajině. Né teď, když máš za sebou partu fanoušků lačnící po výsledcích,“ říká mi mé svědomí a začínám si naplno uvědomovat, že je nejvyšší čas přestat hloupě kecat a začít realizovat své předsevzetí. Dávám snídani, převlékám se a přitom si ještě narychlo studuji mapu. Kolem osmé hodiny ranní stojím před barákem a spouštím stopky. Myslím, že kdybych kolemjdoucí mamině s kočárkem sdělil, že je právě svědkyní pokusu o světový rekord, nevěřícně by si ťukala na čelo. Startuji směrem ke čtyři kilometry vzdálenému městskému parku a pokouším se nepřemýšlet nad tím, jak moc velká porce běhání mě dnes ráno čeká. Po necelých 20 minutách cupitání městskou džunglí přibíhám k parku, který mi připomíná brněnské Lužánky. Dávám si tu slavnostní kolečko, při kterém probíhám hradem Vajdahunyad a také obdivuji rychlobruslařskou trať, krčící se v bezprostřední blízkosti opevnění. Na chvíli se zastavuji u monumentálního památníku na Náměstí hrdinů patřícího do seznamu světového dědictví UNESCO a přitom s údivem v očích sleduji postarší pár, který jede v nedalekém parku na běžkách. Cestu k Andrássyho třídě ještě navštěvuji fotogenický památník maďarské revoluce.
Jsem zhruba ve čtvrtině trati a už se nemůžu dočkat, až se vymotám z rušných ulic na nábřeží lemující řeku Dunaj. Jakmile se dostávám k náplavce, okamžitě dostávám větrnou facku. Na otevřeném prostranství fučí o sto šest, takže cvakám v rychlosti pár fotek a pokračuji směrem k Markétinu (běžeckému) ostrovu. Běžeckému proto, protože zde nepotkávám jediného chodce, jenom samé běžce. Ještě aby ne, když se tu po obvodu několik kilometrů dlouhého ostrova nachází tartanová trať. Parádní místo, kde najdete kromě bazénu a termálních lázní také několik akrů hřišť a sportovišť. Opravdu moc hezké! Navíc se začíná z mraků klubat sluníčko a přestává mrznout. „Ještě pár minut a vytahuji plavky,“ mumlám si s úsměvem na tváři a s půlmaratonem v nohách bouchám do sebe proteinovou tyčku Chimpanzee. Posilněn lidoopí energí se vrhám do dalšího běžeckého nášupu. Cítím se skvěle a překvapivě si trať užívám. Líbí se mi do chvíle, než jsem zase nucen vyběhnout z naftou neposkvrněného ostrova zpět do rušných ulic velkoměsta.
Od 30. km začínám pociťovat bolest nohou. Nastupující martyrium umírňuje návštěva staré městské části v čele s Budínským hradem a budovou Citadely. Několikrát mi nohy ustřelují do smyku a mé ABSko má co dělat, aby celou situaci ukočírovalo. Sluneční paprsky totiž roztávají všudepřítomný sníh na břečku a ve stínu se tvoří nepříjemné náledí. Být pod mrakem, tak mi trať nepřipadá ani zdaleka tak atraktivní, jako teď. Od 37. kilometru vnímám tuhnutí nohou čím dál tím intenzivněji a bolí mě snad všechno od pasu dolů (všechno, kromě tamtoho… :)) Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy běžel po tvrdé podložce něco tak dlouhého. Energie mám na rozdávání, ale motají se mi nohy a připadám si neskutečně neohrabaně. Je to daň za nedostatečný trénink, který jsem vinou nemoci nemohl v posledních týdnech příprav podstoupit. Závěrečných pět kilometrů je tedy opravdu za trest a hledám v okolí libovolná zpestření, jež by odlákala mé vědomí od nepříjemné bolesti.
„Není to tak dávno, co jsem si dával tréninkový maratón pod tři hodiny a teď tady umírám už jen při myšlence ho zdolat. Hrůza, jak tělo rychle ochabuje!“ Na závěrečné kilometry do sebe sypu další tyčku opičáka a zajídám ji hroznovým cukrem. Při prozření, že už mám za sebou 42 km a 195 m začínám pomalu slavit. Zjištění, že jsem zdolal požadovanou maratónskou distanci mi dává křídla a zbývající tři kilometry ubíhají relativně rychle. Vracím se zpět k bytu, stopuji hodinky a překvapuje mě relativně vysoký čas, který jsem ke zdolání 45 km potřeboval. 4:15 není zrovna oslňující a tak nějak to prezentuje mou aktuální výkonnost. Jasně, že jsem relativně často zastavoval (focení, semafory…) bez vypínání stopek a také že podložka trati byla poměrně náročná. To však nemění nic na faktu, že běhám jako bačkora. Zkrátka a dobře nemám patřičně obouchané nohy na točení po asfaltu a chvíli potrvá, než se na to svaly patřičně adaptují.
Mám tedy za sebou první výzvu a do cíle mi jich zbývá už „jenom“ 25. Pocity jsou veskrze pozitivní. Všechno šlo podle plánu a až na těch pár slziček v závěru si nemám na co stěžovat. Budapešť je překrásné město a je mi ctí, že jsem mohl projekt odstartovat právě zde. Jasně, že bych nejraději bouchal horské singletracky, nicméně vzhledem k ročnímu období jsou aktuální možnosti velice omezené a jsem rád, že to dopadlo alespoň takto. Za necelý týden se přesouvám do tepla jihovýchodní Asie a nemůžu se dočkat příchodu letního podnebí. Každopádně bych chtěl poděkovat všem lidem za podporu a těším se na další dobrodružství, která na sebe nenechají dlouho čekat! :)
