Když jsem na základní škole poprvé uslyšel o Kosovu, spojoval se tento pojem především s válkou. Vzpomínám si na to, jak jsme měli besedu s českým vojákem KFOR vysvětlujícím, jak velké rozdíly jsou mezi školou povinnými špunty u nás a jak probíhá školství v Kosovu. Od té chvíle jsem vnímal tento stát jako velmi problematický kout světa, kterému bude trvat hodně dlouhou dobu, než povstane z popela a začne konkurovat západním státům.
Pochoduji ostružinami ze strany na stranu a díky adrenalinu nevnímám, jak mi trny rozedírají holé nohy. „Co to je za hloupou mapu?!“ mumlám si pod vousy, zatímco hledám neviditelnou pěšinku, která by se tu měla podle GPSky nacházet. Atmosféra začíná ve skupině houstnout a připadám si jako naprostý amatér. Stydím se podívat účastníkům do očí a raději si nechci představit, jak ze šera balancujeme s těžkými batohy nad propastí pod námi. Máme dvě možnosti. Buď si tu někde najdeme nouzové místo na přespání a rozložíme stany nebo zkusím pomocí dronu najít správnou cestu.
Cesta: 1 600,- Kč
Ubytování: 3 000,- Kč
Startovné: 1 800,- Kč
Vyhozený kotník před začátkem závodů? K nezaplacení!
Jsou věci, které si za peníze nekoupíte… :-)
Kolikrát v životě se vám stalo, že jste byli vysazeni v neznámém prostředí, kde jste se museli pokud možno co nejrychleji zorientovat, přespat u někoho, koho jste v životě neviděli a během několik hodin zdolat libovolným způsobem přes 200 kilometrů? A co když se jedná o úplně jiný stát, než je Česká republika, nemůžete použít mobilní telefon a v kapse nemáte ani vindru? Tak přesně takhle se cítí účastníci při výsadku pod záštitou Expedition clubu! :)
Botas. Synonymum pro pohodové letní orienťácké závody, na které se člověk vždycky rád vrací. Je úplně jedno, jestli sem jedete kvůli Mistrovství galaxie v pivních štafetách nebo si chcete zaběhat ve vysočinských terénech. Há-Es-Háčko nikdy nezklame!
„Táhnout 70-ti kilovou kánoj na kopec? Do čeho jsem se to zase namočill?!“ honí se mi beznadějně hlavou a i přes čůrek potu, který mi stéká po čele se snažím nedat své rozladění najevo. Moji tři kolegové mají totiž stejně jako já na kahánku a při náznaku trudomyslnosti hrozí, že výprava za účelem dobytí ostrova skonči předčasně. A ono je přitom tak super dostat se uprostřed Grónska na ostrov, kam lidská noha nikdy nevstoupila!
Měli jste někdy pocit, že vás hmyz sežere zaživa? Určitě ano. Až do letošního května jsem měl za to, že má nejhorší zkušenost byla z Norska nebo Finska. Od návštěvy Skotska jsem však musel svůj žebříček přehodnotit. Po vypití několika pint piva totiž riskujete, že vám nejenom vykrvácí peněženka, ale především se naučíte tančit „komáří tanec“. Ten se dá zažít ve chvíli, kdy si dáte pár piv, neuděláte si na přirození uzel a musíte v průběhu noci vylézat ze stanu na záchod za nenažraným hmyzem. To nevíte, jestli si máte dřív držet svou chloubu nebo máchat (a tím pádem i čůrat) všude okolo…
„Tak hele! Není to až tak nebezpečný jako to vypadá. Zpráskáme to tady po okraji toho sněhového pole dolů a pak to vezmeme traverzem prudce doleva. Ten sníh drží dobře a nemusíte se bát, že byste skončili tam dole. Spíš si musíme pospíšit kvůli té bouřce která má odpoledne přijít,“ vysvětluji s vážnou tváří svým účastníkům a doufám, že se v prudkém, exponovaném klesání nikomu nerozklepou kolena. „Jo a udržujte rozestupy!“ dodávám nahlas při pohledu na okolní volné kameny, které trčí z nesourodé skály.
Pojďme si to zrekapitulovat. Mám jít několik stovek metrů dlouhou šachtou, kde je naprostá tma, po lýtka vody a polovinu šířky tunelu tvoří hluboké koryto potoka, kam můžu kvůli úzké šířce chodníčku spadnout. Navíc mám vybitou čelovku, takže držím v jedné ruce telefon se světlem a druhou šmátrám nízkým stropem, protože nestojím o lobotomii mozku. Tomu říkám klaustrofobikův ráj!
Procházíme dětskou školou, kde se na posledních 30 let zastavil čas. Opuštěné třídy pokryté prachem, rozházeným nábytkem a rozbitými okny naznačují, že se na tomto místě už žádného školního zvonění nedočkáme. Opatrně listuji sešitem popsaným azbukou a sleduji, jak nějaký čtvrťák jménem Andrej dostal z diktátu za tři. O několik místností dál se rozezní zvuk klavíru. Někdo z účastníků se snaží hrát na hudební nástroj, který přežil jadernou katastrofu a podle toho taky tak vypadá. Rozladěný zvuk se line postapokalyptickou budovou a dokresluje už tak mrazivou atmosféru. Vítejte ve městě duchů, Pripjati.
